Slarque

Člověk by si myslel, že je to ultimátní dokument o vzniku jednoho z nejlepších filmů vůbec. Jenže paradoxně v tomtéž roce vznikl poslední sestřih Blade Runnera známý jako Final Cut, o jehož vzniku a existenci tu ještě není nic. Naštěstí je na toto téma na tomtéž Blu-rayi další podobně časově rozměrná dávka materiálů. De Lauzirikův dokument se ovšem téměř nezmiňuje o Jordanu Cronenwethovi, jehož přínos pro film Blade Runner je naprosto zásadní, taktéž o Vangelisovi je tu jen letmá zmínka. Takže přece jen nemá nárok na plné hodnocení. (Škoda, že „české“ titulky nedělal někdo, kdo by uměl česky.)

Mathieu Amalric vzpomíná na dětství a mládí své postavy... a přitom má ve filmu jedinou scénu, ve které sám může něco zahrát. Jinak tam žádná scéna s ním nemá žádný význam. A podobných nesrovnalostí je tu více. Až jsem si nakonec položil otázku, proč nám vlastně Arnaud Desplechin tento příběh vypráví... a odpověď nenalezl (50%).

Přiznávám, že jsem o popularitě Karla Kryla v Polsku neměl ani tušení, takže i jen proto by byl tento pohled na našeho barda zvenčí přínosem. Jenže ani zbytek není jen nějaká nudná vata, takže výsledkem je nakonec výborný portrétní dokument.

Dobré úmysly často neznamenají dobrý film. Scénář je mizerný. Všechny postavy jsou definovány jedinou vlastností, což z nich dělá neživotné figurky. A jelikož toto dílo zřejmě ani nikdo nerežíroval, hraje je každý z herců po svém. Někteří zcela civilně, jiní až daleko za hranicí karikatury. Celkem se to tedy tluče, tvůrci ovšem ještě přidali hloupý závěr, který zabije poslední naděje na to, že by film mohl s divákem nějak souznít. Nakonec si vlastně nejsem jistý, zda tu jednu hvězdičku nedávám jen za krásná prsa Dominiky Zeleníkové. :(

Jak se na sociálním dně žije dětem? Pokud jste ještě nepřemýšleli na téma, zda jsou dětské domovy vždy horší než rodiče, tak věnujte tomuto krátkému filmu pozornost. Na mě snad jen příliš těch industriálních záběrů, které představují snad polovinu stopáže (70%).

Tak trochu naivní pohled mladé Evropanky po vlastním rozchodu na „lásku“ v exotických končinách, kde je normální, že si šedesátník vezme třináctiletou dívku. A kde, když to fakt nefunguje, je přirozenější uvažovat o sebevraždě než o rozvodu. Jenže ta exotika trochu odvádí od tématu, v tom je právě zrádná...

Občas si říkám, zda na FAMU dnes učí studenty namířit kameru na sebe, nebo je to prostě normální. Dokumentární selfíčko s Igorem Chaunem obsahuje od naštvaného rapu přes konzultaci s psychologem až po náznak happyendu všechno na téma umělcův rozchod s přítelkyní.

Filmová rekonstrukce jedné skutečné psychoterapie stojí na dvojici herců. Benicio Del Toro i Mathieu Amalric jsou ovšem natolik dobří herci, že to všechno působí uvěřitelně. Dalšími klady jsou pěkná hudba a citlivá režie. Nečekejte ovšem žádné velké drama, jen pomalou a postupnou sondu do duše jednoho prérijního indiána.

Pohled na velikána Voloďu jako nemohoucí trosku po mozkové mrtvici, jsoucí sice v čele státu, ale odklizenou na venkov a odříznutou od světa (telefon, noviny, pošta). Chvíli sice trvalo, než jsem si zvykl na to, jak je všechno tmavé a jen sem tam se cosi vynořuje ze stínů, ale jinak všechna čest, rozhodně mi to přišlo o dost lepší než film o Hirohitovi.

Málokdy je hodnocení filmu takovým oříškem. Mám ho hodnotit jako pokračování výborného prvního dílu (a následně snížit hodnocení u obou), nebo se od toho zkusit oprostit a brát to jako válečné drama od režiséra, který evidentně nemusel řešit rozpočet, množství statistů či natáčecí čas? Na jednu stranu by to stejně dobře fungovalo, kdyby tam nebyl Kotov a jeho dcera, na druhou to právě tyto dvě postavy drží pohromadě. Spoiler: končí to titulkem „konec první části“, což jsem v závěru druhého dílu tak nějak nečekal. (Některé triky dělalo pražské UPP, doufám, že ne toho zbytečného motýla.)