Zíza

Ach, to byly časy, když jsme na sebe řvali: "Morfuju..." XD

Páni, takových zvratů a nečekaných událostí... Kdo by to byl řekl...

Já chci taky umět kouzlit! ;-)

Ačkoliv jsem se dlouho dobu zajímala o Kikuchiya, bavil mě a rozesmíval, bylo to moc dlouhé... Ano, je to legendární film, ze kterého jsi spousta režisérů vzala příklad. Je typicky japonský, kdo nezná trošku japonskou mentalitu, toho může leccos překvapit (film zůstane v leckterém aspektu nepochopen); plyne pomalu, plyne postupně, plyne s ročním obdobím. A zřejmě je to povinnost pro všechny, kteří chtějí trochu poznat Kurasawu-sama :-) Ale co si budeme nalhávat, ta stopáž je prostě přepálená... :-D

Už teď můžu říct, že je to pěkná kravina, a to jsem v polovině filmu. No, uvidíme, jak se vyvrbí... Hm, nic se nezměnilo... *Crazzzzy*

Já je žeru, několikanásobně lepší než Přátelé! :-) S postupem času a s přibývajícími sériemi už to není zase tak úžasné, zase takové čaro. Nakonec to dopadlo nečekaně. Asi. Člověk to asi musí rozdýchat.

Zvláštní, ale tušila jsem, že to spěje přesně k takovému konci - tedy k takovému konci filmu. Pro mě ten příběh nekončí. Stále se budu utápět v představách, co bylo dál. Jak se tato poslední událost promítla do života "fiktivních" lidí. A je mi to líto; neinformovanost, neznolost, hrubost, nenávist, pochopení, vůdce, nesmyvatelná stopa. Zvláštní tento snímek. Jenomže srdce mi nebuší natolik, aby mohl dostat 5*

To, co ve mně zůstane nejdéle z celého filmu, je zřejmě řeč holčičky, která mluví o svém těle. Kde je. S kým se mísí. Jinak je to v tom ostatním jen další film z koncetračního tábora. Ty příběhy už jsem viděla, slyšela. Nedostala jsem nic nového, tedy až na...

Říkala jsem si: "Nepouštěj si to. Zítra brzo vstáváš. Slyšíš, jak tě ta škola volá? Musíš se vyspat. Je devět, pokud dáš play, počítač vypneš až v jedenáct. To bude teda plnohodnotný spánek! Tak buď poslušná holčička a vypni to." Odvětila jsem svému schizofrennímu já: "Dobře," a dala jsem play. Často, když si jdu lehnout s hlavou plnou otázek, ráno se probouzím odpočatá. Čím to je? Zítra - a vím to jistojistě - budu odpočatá. Neboť mi bylo do hlavy nasazeno pár brouků. Se zavřenýma očima budu ležet v posteli a přemítat nad tím, jak podivuhodný svět jsem navštívila. Ptám se sama sebe: "Jejich svět byl takový umělý, až to vypadalo, že jediný živý tvor na planetě byl člověk. Co potom takovému člověku zbylo?" A mé druhé já bodře odpoví: "Pocity. Emoce." Pak si přejedu prsty po spáncích. "Možná proto chtěli replikanty zabít. Že i to poslední opravdové, co měli, si přivlastnily organokovové sloučeniny, když to řeknu takhle." S myšlenkou na ten tmavý a upršený svět usnu. Zvláštní. Stále nechápu, co mě nutí, dát filmu 4*. Jsem zmatená - nic necítím. Jenom neurony přenášejí impulsy. Možná proto, že mi Blade Runner daroval inspiraci. Mám námět o čem snít, přemýšlet i psát (a že to dělám setsakramentsky ráda!). Přesto; bylo to tak ponuré...

Nic moc zajímavého...