no2

7/10 - Američtí Smashing Pumpkins byli vždy tak trochu přeceněnovanou kapelou, ačkoliv minimálně první tři alba stojí za poslech - debutové a dle mého názoru svojí kvalitou již nepřekonané album Gish (1991) /videoklipy 1, 2/ následovalo komerčně úspěšné Siamese Dream (1993) /videoklipy 3 - 6/, kritikou uznávané a fanoušky velebené, nicméně právě na něm SP začali ztrácet svoje kouzlo. Problémem třetího dvojalba Mellon Collie and the Infinite Sadness (1995) /videoklipy 7 - 11/ byla právě jeho délka - díky množství skladeb byl materiál značně nevyrovnaný, přesto si myslím, že je to podivuhodné dílko, opět nadhodnocené jako sama skupina... A novější cédéčka už mě moc nezaujala. Když už pořádnou rockovou melancholii, tak raději britské The Cure!

10/10 - Co dodat? Snad jen to, že po zhlédnutí PopArt musím uznat, jak neskuteční ´hitmakeři´ PSB byli - a stále jsou, ačkoliv mám pocit, že v devadesátých letech (a v současnosti) se už tolik ´jasných´ hitů v jejich hlavách neurodilo... Vzhledem k tomu, kolik slavných jmen ´eighties´ již dávno a často z nedostatku invence zaniklo, nebo v současné době již jen paběrkuje a zoufale se snaží o comeback, nemám jim to za zlé... Nepřekonaným vrcholem jejich tvorby je pro mě dosud album Actually z roku 1987 (na tomto DVD najdete 4 singly z tohoto alba, včetně snad největšího hitu PSB It´s a Sin a Tennantova duetu s Dusty Springfield What Have I Done To Deserve This?), mile mě svojí náladou překvapilo ´comebackové´ album Release z roku 2002 (z něhož jsou zde tři videa); zdařilá, nebo alespoň mírně nadprůměrná byla však i ostatní alba, včetně zatím posledního Fundamental z roku 2006 (jediné CD, které je vzhledem k datu vydání tohoto DVD /2003/ nezastoupeno).

8/10 - Bod mínus za to, že chybí videoklip Shiny Happy People - nezařadit jej na "The Best of..." je chyba! (Tato vynikající skladba pochází ze snad nejslavnějšího CD skupiny Out of Time z roku 1991.) A druhý bod mínus za to, že kvalita hudby R.E.M. měla v průběhu let poněkud klesající tendenci... PS: Pro ty, kdo nechápou, proč dávám o hvězdičku méně: 1) Pokud Stipe nemá rád Shiny Happy People, tak neměla být ani na Out of Time. Naštěstí tam je a spolu s Losing My Religion a Near Wild Heaven patří k nejlepším skladbám na albu, 2) Green, Out of Time a Automatic for the People byla silná albová trojice, následovníci (Monster, New Adventures in Hi-Fi, Up a Reveal) nebyli špatní, ale síly alb z let 1988 - 1992 nedosahují. Za tyto dva body tedy jedna hvězdička mínus.

6/10 - Martha Issová se zaskvěla sympatickým hereckým výkonem v Tajnostech a byla za něj nominována na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli - po právu byla tedy obsazena do hlavní role Ofky "menšího" filmu Děti noci. Jiří Mádl mile překvapil v Gymplu a v Dětech noci dostal o něco náročnější úkol - zahrát podivína Ubra, Ofčina nejlepšího kamaráda (asi se mu to povedlo dobře, ale ti frajírci mu jdou dle mého názoru přece jen o něco líp...). Nemohu si pomoct, ale se zmíněnými Tajnostmi se toho v tomto filmu najde hodně společného - např. velmi dobrá, "alternativní" hudba (u podobných "nezávislých" českých filmů je již podmínkou); hlavní postavou je hrdinka, řešící (v tomto případě spíš neřešící) nějaké svoje ´niterní´ problémy, současná Praha... - a vlastně i milostný trojúhelník by se tady našel! Jinak to ale je film s tématy bližšími mládeži, pro pozdně -náctileté či raně -cetitelé "čajiny", který by ale neměl urazit nikoho, kdo do této kategorie nespadá, není-li zrovna zapřísáhlým odpůrcem placírování produktů...

8/10 - Zatím nejvíce ordinérní Hřebejkův film, pro mě však po Musíme si pomáhat (1.) a Pelíšcích (2.) /třetí/ nejlepší v režisérově filmografii. Herci stále sice pořád ti samí, ale zase je to sázka na jistotu a v Medvídkovi se Hřebejk zvlášť nemýlil - zatímco v Krásce exceloval Schmitzer a U mě dobrý stojí na hereckém výkonu Polívky, v případě Medvídka nevím, koho z prvních šesti herců vyzdvihnout (i když asi přece jen - Ivan Trojan je opět bezchybný a díky němu dávám o hvězdičku víc). Naproti tomu je mi líto, že nadějná Klára Issová ztratila kvůli této (ve filmu zbytečné) roli jeden herecký rok... Ačkoliv podobné "vztahové" filmy moc nemusím, tentokrát mě to "chytlo za srdce" a zhlédl jsem to bez přestávky na jeden zátah (další pokrok oproti Krásce...). Jsem nakonec rád, že Hřebejk točí i filmy ze současnosti (Pelíšky II. už by byl opakovaný vtip, na který by asi nebyl nikdo zvědavý), byť by jich nemuselo být tolik po sobě - pak bychom byli snad v jejich hodnocení více shovívavější. A závěrečný rozhovor v baru mezi mužskými představiteli? Ten je nezapomenutelný!

7/10 - Jeden z těch lepších loňských českých filmů na nijak originální téma, tedy o hledání cesty ven z šedi každodenní reality a o návratu zpět do náruče životních jistot. Tajnostem nemohu z formálního hlediska vytknout vůbec nic - je to decentní záležitost, ničeho není příliš, prostě vše je tak "akorát" a na svém místě. I ty tanečky to zajímavě oživily, aniž by působily jako pěst na oko... A obsahově? Už od chvíle, kdy se na scéně objevil Juliin podivínský milenec, napadlo mě, že další zvláštní postavy a situace budou následovat... Nemýlil jsem se. Prostě současný postmoderní svět se všemi těmi slabostmi, úlety, nelogičností, nezodpovědností, penězi, milenkami, feminismem a sny, byť ve více poetickém hávu, než nám servírují televizní seriály.

9/10 - Hudbu Joy Division mám celkem naposlouchanou (není jí mnoho - dvě řadovky a pár výběrů), historie kapely mi byla známa ještě před zhlédnutním Control, přesto nemůžu říct, že by tato kapela patřila do mé hudební TOP 20 - její pochmurná hudba opravdu není určena pro každodenní poslech, pokud si ovšem v těchto depkách nelibujete... Na tento film jsem se však docela těšil, a to z několika důvodů - byl jsem zvědav, jak si s tímto tématem poradí debutant (co se celovečerních filmů týče) Anton Corbijn, zda dokáže vytvořit důstojnou poctu Ianu Curtisovi, prostou obvyklých filmových, "hollywoodských" klišé...; zajímalo mě, jak dopadne obsazení herců, zejména členů Joy Division a "lidí okolo", o hlavní postavě nemluvě; "live" scény (pro hudební fajnšmekry věc velmi důležitá) a v neposlední řadě coby velkého fanouška skupiny New Order takové ty drobné detaily a narážky, které jsou pro většinu diváků (kteří tuto část hudební historie neznají vůbec či jen povrchně) zcela nepodstatné a skryté. - A výsledek? Stejně jako v případě staršího 24 Hour Party People, který se spíš s nadhledem a ironií zabýval Tonym Wilsonem a tehdejší manchesterskou scénou vůbec - nic než spokojenost. Ano, nečekal jsem žádný průšvih (i podle zdejších hodnocení), film se rozjíždí zvolna a své tempo si udržuje, nečeká vás žádná šokující (vrcholná) scéna (ačkoliv i mně po Ianově sebevraždě vhrkly slzy do očí); kladně hodnotím to, že jsem se jedenkrát dokonce upřímně zasmál (ano, scéna na koncertě se zpěvákem-náhradníkem). Za obsazení film ode mě dostává pátou hvězdičku - o S. Rileym už ani nemá cenu psát, ale vynikající jsou i ostatní herci (zejména členové kapely - např. představitel Hookyho coby hromotluk s baskytarou "proklatě nízko", který se nezdráhá na koncertě rozdat pár ran dotěrnému punkerovi, který při zmiňované scéně s náhradním zpěvákem drze vleze na jeviště a napadne kapelu /"Odveďte Hookyho z pódia!"/, Barney coby přemýšlivý kytarista "noisemaker", zabývající se hypnózou, který se ukáže jako přítel v nouzi, když ke konci filmu poskytne Ianovi přístřeší a snaží se mu pomoct s jeho psychickými problémy...). Stejně tak povedené jsou i "live" scény - ano, takhle přesně to na koncertech Joy Division vypadalo. Pokud vás zajímá, jak to zhruba pokračovalo se zbytkem kapely dál, doporučuji zmíněný film 24 Hour Party People, příp. si poslechnout velmi pestrou, rozsáhlou diskografii kapely New Order. :-) (zajímavé bylo, že v jedné z posledních scén, již po Ianově smrti, kdy sedí společně zbylí členové kapely v místnosti, se spolu s bubeníkem Stevem Morrisem objeví i jeho manželka Gillian Gilbertová, jinak poslední - čtvrtý - člen vznikající hudební legendy NO).

6/10 - Také mě v dětství provázela všudypřítomná popová hudba ´eighties´ a k tomuto filmu mě přivedl videoklip k písničce Live to Tell zpěvačky Madonny tuším z jejího druhého CD True Blue z roku 1986 - Quentinovy Reservoir Dogs  jsem viděl už před pár lety a vzpomínám, jak v úvodním rozhovoru v restauraci Tarantino a spol. - mj. experti na Madonninu tvorbu - rozebírali obsah některých jejích textů; uznávám, že takové znalosti o tvorbě této popové hvězdičky nemám a ani už mít nebudu, jelikož v současné době její hudební, ani jinou tvorbu nesleduju... Ale CD True Blue jsem si nedávno z nostalgie poslechl a připadá mi, že v mnohém by se dalo přirovnat k tomuto filmu - také na True Blue jsou silná místa, hitovky, které neomrzí na x-tý poslech, které se střídají se skladbami nedomrlými, tzv. vycpávkami, takže celek je značně nevyrovnaný a nutí vás k tomu si udělat "výběr" v mp3... Něco podobného se dá říct o filmu Tváří v tvář smrti / Na dosah - téměř dvě hodiny se místy vlečou jako slimák, a když už začínáte zívat nudou a kroutit hlavou nad některými scénami, dostanete ránu mezi oči a rázem sledujete jiný film, napínavý akční thriller se silnými, vypjatými momenty, abyste si za pět minut šli opět postavit vodu na čaj... Stejně jako True Blue na poli hudebním, tak i tento film se nezapsal do zlatého fondu americké kinematografie 80. let, nečekal jsem tedy od něj žádný zázrak a odcházím tedy od televize nezklamán...

9/10 - Připadá mi, že mezi všemi těmi Hřebejky & spol. se tohle dílko docela ztratilo, což je škoda, poněvadž Pravidla lži jsou (a asi nejen pro mě) takovou štikou v zatuchlých vodách současného českého filmu. Tudíž mi aspoň dělá radost hodnocení zdejších uživatelů. 75 % je slušných a myslím, že třeba Hřebejk (když už si ho beru do svých nevymáchaných úst) bude mít v příštích letech co dělat, aby s nějakou novinkou podobného hodnocení dosáhl (letos je jasné, že ani s jedním ze dvou jeho příspěvků do české kinematografie se mu to nepovede...). A proč tedy Pravidla lži tak chválím? 1. Téměř dvou hodinová stopáž vůbec nebyla na škodu, naopak, měl jsem pocit, jako by film uběhl za hodinu a půl; 2. Atmosféra v komunitě byla zachycena na jedničku a občas by se dala krájet; 3. Herecké výkony - velmi dobré, postavy uvěřitelné (snad až na "kápu" Langmajera, nevím, zda takový člověk by se šel dobrovolně léčit, ale vše je možné; tyto pochyby však smetávám pod stůl díky jeho excelentnímu hereckému výkonu). Nezklamal mě ani opět bezchybný Jan Budař, vidím, že tento herec zahraje perfektně všechno a zde byl opravdu nejlepší ("Když dva se rádi mají i v KVĚTNU je jak v máji" :-) ). Takže suma sumárum - tahle štika je slušný kousek a má to za pět.

4/10 - Vyhnání z ráje mě jen nudilo, občas jsem (ne)hercům nerozuměl a hledat metafory apod. mě v tom prostě nebavilo, ale na rozdíl např. od Bestiáře jsem při tomto filmu nezažíval pocity trapnosti, což je jeden velký klad. Proto hodnotím lépe než poslední film Pavláskové a netroufám si film jednoznačně odsuzovat, jelikož si uvědomuji, že při prvním zhlédnutí Dědictví aneb Kurvahošigutntág jsem také nechápavě kroutil hlavou a po letech je to jedna z mých nejoblíbenějších českých komedií. Takže zatím hodnotím takto a třeba za pár let svůj názor přehodnotím...