Vyhnání z ráje

Viděl jsem Salo, Caligulu, Begotten... ale až u tohoto filmu mě napadá slovo "extrém". Viděl jsem Sedmikrásky, ale až tady mě napadá slovo "experiment". Poprvé vidím Chytilové film z období po Kurvahošigutntágu. Čekal jsem čistý průser a úvod se zdál toto očekávání splňovat. Jestli jsem něco opravdu nikdy nechtěl vidět, tak nahatého Baryna z Bolkovy manéže. Do toho Polívkova filosofická diskuse s kolegou, jako vystřížená z TV debat s Donutilem a podobně kalibrovanými mysliteli. Celek působí odporně troškovským dojmem. Jenže záhy jsem začal s údivem zjišťovat, že tento škaredý film je vlastně velice hezky točený, a hlavně že dokonale funguje. Pregnantně, leckdy i velmi vtipně, popisuje trapnou lidskou všednost. Jen s tím detailem, že všichni rádoby aktéři jsou nazí. Totiž ti, kteří jsou určeni k tomu, aby plnili pokyny (a plní je rádi, chtějí přece být aspoň trochu u lizu). Zatímco vydavatelé pokynů jsou oblečeni. Nic nevystihuje dnešní společenskou realitu lépe. Lůza jsou ovšem všichni bez rozdílu (jedinou vyjímkou je postava paní Chantal) a trapně neadekvátní ambice mají rovněž všichni - to je ukazováno obzvlášť roztomile. Nemyslím, že bych si tyto kvality dodal sám jako divák, na to jsou nejrůznější mikroscénky na pláži příliš cílevědomě vystavěny. Úžasné také je, jak se zde na jednom prostoru, často nerozišitelně, prolíná trojí rovina skutečnosti: film, natáčení filmu a reálné žitíčko "herců". (Kdežto reálné žitíčko těch oblečených se děje v soukromí.) Režisér je zároveň "pan doktor", od nějž všichni čekají spásu (stvořitel a spasitel v jedné osobě, to odněkud známe).Takřka každý záběr, každý dialog si velmi šikovně pohrává s lidskou realitou, s našimi chtěníčkami, postojíčky, s naší hýčkanou důstojnostičkou. Ve všem, čeho si v tomto komentáři všímám, se po celou dobu ztotožňuje modus "tvorba" s modem "společnost" v nejrůznějších jejich aspektech. Postupně nabývá na důrazu motiv "hledání podstaty" a skrze extrémní trapnost, v níž celý film tkví, se Chytilové paradoxně daří, snad právě díky tomu, že stvořitelské umělecké ambice jsou zde parodovány, skutečně naznačit mýtickou prasubstanci lidstva, o jejíž vyjádření pan režisér usiluje. Vzniká tím ještě jedna rovina prolínání: ubozí nazí lidičkové mají zpodobňovat prapodstatu lidstva - a stejně jako ve skutečnosti jsou ve svých trapných existencích ukázáni jako její nositelé. Režisér jim tak propůjčuje něco, na co nedosahují ani oni ani on, co však je jim zároveň nezrušitelně vlastní. Pokud jde o závěr, pan scénárista si přece přál nechat někoho umřít - a tak se i stalo. Zbývá otázka, kdo "za to" může. Proč je tento film většinou diváků hozen do odpadu? On opravdu působí jako odpad. Dovedu si představit, že sledovat ho v jiném rozpoložení nebo o několik let dříve, hodil bych ho tam také. Na první pohled působí jako pustý škvár a to davové zprofanování nahoty, jak se zdá, nejsme ochotni strávit. Chytilová ukradla českému divákovi možnost těšit se z pokoutně zahlédnuté vkusné nahoty, ukradla mu radost ze zakázaného ovoce, které je dnes ovšem k mání jako houska na krámě. Dala nám to prostě sežrat: "Vizte, takhle to je." Dávivá reakce publika je pak zcela přirozená. Za sebe dodávám, že scénáristovy moudré řeči mi nepříjemně připomínají mé vlastní komentáře k některým filmům. Pokud jde o kontext Chytilové tvorby, je tento film zajímavým obludným antidvojčetem raného Ovoce stromů rajských jíme. Ještě dodatečná poznámka: Výše jsem režisérovu manželku (mdm Chantal) jako jedinou vyjmul z povšechné lůzy, nicméně o jejím manželu nejsem s to rozhodnout, zda je to buran s ambicemi umělce nebo umělec s krunýřem burana; obzvláště mačovský dialog se slečnou na pláži je velmi provokativně nejednoznačný a má poklona Chytilové i za něj. (01.07.2011) (menej) (viac)