Bluntman

FRANTIŠEK JE DĚVKAŘ je další z řady misogynních českých filmů (viz BOBULE, v nichž ženy roztáhnou na požádání, či CHYŤTE DOKTORA, v němž je "schvalována" bigamie), ale řadí se svou kvalitu k tomu lepšímu. Nestojí na jednom nápadu, i když tak nemůže ohromit inscenačním talentem jako CHYŤTE DOKTORA, a Prušínovský má na rozdíl od Bařiny v BOBULÍCH schopnost vyprávět a pointovat, neiddealizovat a nespadnout do reklamního kýče. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že i přes obstojný scénář (na kterém je poznat, že jeho dramaturgem byl bohužel Jarchovský, a tak se zde střetávají reálné postavy s figurkami, v druhé polovině vyprávění posouvá až moc náhod a nechybí scénkovitost), herecké výkony (Poláškovi děvkaře nevěřím, ale je mi sympatické obsazení málo známých tváří a jejich utlumené výkony sloužící celku jsou kvalitní) a realizaci (špatně sestříhané jakékoliv "akčnější" pasáže - metro, bouračka, zato obstojná práce s hloubkou ostrosti) se jedná o televizní podívanou, která omylem zabloudila na plátna kin. Ale je mi sympatické, že postavy se - tak jak v životě - výrazně nevyvíjejí a film se nesnaží moralizovat. Závěrečné "zacyklení" je tak příznačné i pro soudobou českou kinematografii.

Proč v komentářích pátrat po tom, jací byli Rolling Stones při koncertu v Beacon Theatre (výborní, jako kdyby hráli naposled v životě), či jaký výkon podal Scorsese (jeho LAST WALTZ se stal vzorovým "záznamem koncertu", zde potvrzuje své kvality a je přitom hravý)? Podstatnější totiž je odpovědět si na otázku: "Co Rolling Stones znamená pro Scorseseho?", protože SHINE A LIGHT je rekapitulací jak tvorby Stoneů (prostřihy na archivní rozhovory), tak i Scorseseho (četné autoreference, střet dvou scorseseovských dokumentárních přístupů - čerpání z archivů ala NO DIRECTION HOME a záznam koncertu dle mustru LAST WALTZ). Co se týče záznamu koncertů Stoneů, audiovizuální zážitek je naprosto dokonalý (aby taky ne, když se nahrávaly dvě noci, používalo celkem 18 kamer, za nimi stáli oscaroví či na něj nominovaní kameramani a stříhalo se 9 měsíců) a vzhledem k dlouhému snímání Jaggera a Richardse až fetišistické; na druhou stranu je průměrná délka záběru mezi 5-8s, což je u Stoneů nezvyk (viz BRIDGES TO BABYLON TOUR). A pokud si ještě stále myslíte, že SHINE A LIGHT je pro Scorseseho zakázkový snímek, kterým si chtěl vydělat peníze, tak si počkejte na závěrečný famózní záběr, v němž Rolling Stones sdílejí stejný svět jako CASINO, MAFIÁNI či GANGY V NEW YORKU a SKRYTÁ IDENTITA. P.S. Titulní píseň zazní pouze v závěrečných titulcích, doporučuji si počkat - už kvůli malému dialogovému fóru - do úplného konce.

Nejedná se o pokračování PRAVIDVÉ ROMANCE a přestože se film v originále jmenuje PERDITA DURANGO, nejedná se ani o pokračování ZBĚSILOSTI V SRDCI, protože PRAVDIVÁ ROMANCE II je spin-offem jak ZBĚSILOSTI V SRDCI (vedlejší postava čarodějky z Lynchova opusu magnum zde přebírá hlavní roli), tak PRAVDIVÉ ROMANCE (vedlejší postava policisty v podání Jamese Gandolfiniho zde zastává stejnou úlohu)._____ Měl jsem štěstí na necenzurovanou, víc jak dvouhodinovou verzi, která obsahuje scény jako vypadlé od Tarantina (znásilňování dvou rukojmích) či Lynche ("Hlavně na sebe neupozorňuj!"). Proklatě chytře napsaný scénář, který si s žánrem pohrává a ohýbá ho, jak se mu právě hodí, plný zatraceně skvělých dialogů (hned od toho prvního si amorální Perditu prostě musíte zamilovat!); k tomu nápadité a zapamatovatelné kompozice záběrů, které ale na sebe nestrhávají pozornost; a výborné herecké výkony v čele s Javierem Bardemem (ten kluk si potrpí na výstřední paruky...) zajišťují téhle exploatační pecce plný kotel._____ A potěšující je, že ve výsledku PRAVIDVÁ ROMANCE II není JENOM nezávazným blbnutím parazitujícím na dvou slavných vedlejších postavách z kultovních filmů, ale soběstačným filmovým počinem se zaslouženou Rkovou přístupností, který vypovídá něco o povaze aktuálního čarodějinictví - filmování, ztotožnění se se filmovou postavou a (sebe)projekcí do filmu. O kvalitách mexického majstrštyku svědčí i odkaz na film v druhém Kill Bill ve scéně v bordelu.

SEX VE MĚSTĚ ze zfilmovaných seriálů posledních let spadá mezi ty slabší, ale pořád to pro fanouška seriálu stačí na nadprůměrné hodnocení. Oproti sériím, které měly sestupnou tendenci a byly čím dál tím víc konzervativní, filmovému SEXU chybí břitké dialogy, které nahradily vtipy za každou cenu, a zcizující promluvy do kamery i ona "sexuální antropologie", již zde zastoupilo věčné glosování._____ Film je skutečně sledem cca. 5 půlhodinových epizod v silně nadprůměrné kvalitě a s patrnými cliffhangery na konci každého "dílu", ale tentokrát se řeší věci ve větším než v seriálu (a tím nemyslím jenom to neustálé nakupování) a přestože titulní hrdinky mají každá velice málo prostoru pro své "(melo)drama", snímek si pro to vytváří pochopitelné alibi (viz věta o tom, že se nejedná o román, ale povídku, která je ale emociálně působivá)._____ Film pojímá seriál jako určitý fenomén, který je zároveň velice důmyslným způsobem reflektován, a ukazuje se, nakolik zestárly a proměnily se romantické komedie, i když se neustále navracejí k "popelčímu" modelu. Sympatické mi je, že i když námět "a co bylo po tom, co se dali dohromady a měli být šťastně až do smrti" skýtá spoustu nebezpečí (viz DENÍK DRIDGET JONESOVÉ: S ROZUMEM V KONCÍCH), v SEXU VE MĚSTĚ všechny vtipy - i ty těžící z trapnosti či vyměšování - posunují vyprávění dál a slouží jako katalyzátor buď pro postavy, či události, které se na to nabalí._____ V tomto ohledu je Carrie bohužel nejméně sympatickou, protože arogantní a naivní "ženou", a nejzajímavějším partnerským problémům Mirandy a Samanthy je věnováno málo prostoru, Charlotte je pak úplně zbytečná (její problém je, že nemá problém?). SEX VE MĚSTĚ je chick-flick, takže obsahuje nepřeberné množství scén nakupování, klábosení a záběrů pro potěchu ženského oka, ale zároveň je to film, u kterého se mohou dojímat a bavit i muži, kteří by mohli ocenit podvratnost jak zápletky, tak i vyústění._____ Seriál stavěl na "love and label", přičemž ona "label" je v závěru ukázána jako naprosto nepodstatná a bránící dosáhnutí pravé "love". Za plný počet a doufám, že tím, nakolik se mi tenhle SEX líbil, mi nechce film něco naznačit. :-)

To nejlepší nakonec. Japonec.

Yu-Hsien Lin je známý divákům FilmAsie 2006 jako tvůrce dokumentu JUMP BOYS a VÝCHOD Č. 6 je jeho debutovým počinem, který je určen mladým divákům zasaženým érou bloggerství a profilů na MySpace. Vyjadřovací jazyk typický pro současnou internetovou generaci je transformován do toho filmového, a tak je tahle podívaná vystavená jako hypertext s velice hladkými žánrovými přechody motivovanými flashbacky či flashforwardy, v nichž se situace kontextualizují do nových rámců a přepisují._____ Hrdinové jsou styloví, prostředí a i mluva hrdinů je patřičně „cool“ a „trendy“, o ničem jiném než o stylu VÝCHOD Č. 6 není a pokud nesnesete výrazně nadsazenou pop-artovou estetiku celého filmu, vyhněte se mu raději hodně velkým obloukem. Okázalé odkazování a pomrkávání po amerických vzorech je dalším způsobem, jak zmnožit a zkomplikovat ve výsledku velice jednoduchý text o zradě a přátelství. Kdyby se celý film nesl v duchu výrazně nadsazené první třetiny, neváhal bych dát mu známku nejvyšší, ale vyvedený experiment s formou zabředá do tenat konvenčnosti.

Krátkometrážní absolventský film britského režiséra Christophera Milese a jeho známější sestry, herečky Sarah Milesové, byl v roce 1964 nominován na Oscara za Nejlepší krátkometrážní film. ŠESTIHRANNÝ TROJÚHELNÍK se vypořádává s divácky vděčným tématem nevěry, přičemž chápe dobu 60. let jako přehlídku různých stylů, které se snahou o přesáhnutí kvalit předobrazu a výsměšností napodobuje. Podíváme se tak, jak by téma nevěry, kdy ženu s milencem přistihne její manžel, ztvárnili různí tvůrci v různých zemích, např. v Anglii, Itálii, Švédsku, Japonsku ad._____ Tentokráte platí, že čím víc máte nakoukáno a znáte styly let minulých, budete se bavit královsky, přičemž ani jedna z epizodek členěných dle zemí nestihne při své délce nudit. Patrný je i postupný vývoj, kdy se začíná u výsměšných napodobenin stylů a vyjadřování různých režisérů dané země přes jednoho filmaře napříč jeho filmy (švédský „bergmanovský“ segment) až k jednomu filmaři a jednomu filmu (italská pasáž, jednoznačně nejvtipnější, okázale se vysmívající Godardově POHRDÁNÍ).

Randal Kleiser, tvůrce známý hlavně díky POMÁDĚ, jež letos oslavila 30 let od svého vzniku, uvedl svůj absolventský film s biografickými prvky. Kleiserovi bylo řečeno, že má možnost naposledy mluvit s babičkou, protože to už dlouho nevydrží, a tak si ji natáčel na video a fotil, aby si ji tímto způsobem „uchoval“. PEEGE poté vypráví jednoduchý příběh o rodině, která jede do domova navštívit svou babičku/matku na asi její poslední Vánoce a nejstarší z vnuků vzpomíná na dětství a dobu, kterou u babičky strávil._____ Stylisticky klasicky natočený snímek, který jako kdyby vypadnul z 50. let, zaručeně dojme, aniž by násilně citově vydíral. Zajímavý je způsob vyprávění, kdy se dočkáme flashbacků, na nichž kraťas hlavně stojí, před samotnou návštěvou babičky. Patřičnému účinku lehce moralistního příběhu o stáří dodávají na působivosti herci, z nichž stojí za vypíchnutí představitelka titulní Peege Jaenette Nolanová, známá z mnoha seriálů či Wellesova MACBEATHA, a vnuk v podání Bruce Davisona, známý ze seriálu „V“ či z prvních dvou dílů série X-MEN, v nichž si zahrál senátora Kellyho.

Rád bych se přesvědčoval o tom, že Ellen Pageové je vynikající mladá herečka v jiném filmu, ve kterém by svým výběrem rolí neupadala do "mladá alternativní dívka". FRAGMENTY TRACEYINA ŽIVOTA selhávají jak jako experiment, tak jako film, protože jsou ukázou "stylu pro styl", který nemá jakýkoliv vnitřní řád a o systematičnosti nemůže být řeč; půlení a další dělení plátna může být ještě zajímavé u Mikea Figgise či pro vyvolání vzpomínky na určité kinematografické období, ale nikoliv ve filmu vypomáhajícím si žánrovými berličkami. Hlavní hrdinka není "normální, pubertální dívka" stejně jako film není evokací myšlenek či pocitů titulní postavy, protože se jedná o kameramanskou exhibici a manýru, která naukazuje, nakolik je filmový fikční svět hrdinky roztříštěný a vyprávění nespolehlivé, protože nás ani hrdinka a ani vyprávění kvůli přehnaně okázalém a nesoudržném filmovém fikčním světě nezajímá. Pozéřina nejhrubšího zrna.

Charles Crichton, který se později vyprofiloval jako tvůrce vytříbených komedií, v počátcích své kariéry natočil výbornou "rodokapsovou" (brakovou) podívanou, z které v charakterizaci některých postav (Shorty/Short Round) a stylu filmu vychází druhý a čtvrtý díl dobrodružství kinematografického archeologa Indiana Jonese. O CHYŤTE HO! v podstatě platí to, co jsem napsal o posledním dílu Indyho, a to: "nejde nemilovat film, který miluje vyprávění". Typický "slocombovský" styl, spočívající ve svícení vyhraňujícím postavu z prostoru a které nemá žádný reálný základ (viz hřbitovní scéna v KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY), je úchvatný hlavně na velkém plátně. Akorát typicky seriálově brakové vyprávění založené na cliffhangerech zde bylo nahrazeno typicky padesátkovým s dvěmi liniemi ve filmu s nápbaditou realizací jednotlivých scén, famózně zvládnutým rytmem a hrdinou, jenž je jako Indiana Jones, který namísto studování historie v knihovně a pátrání po "vykopávkách" čte komiksy a užívá si báječné dobrodružství... a s ním i divák.