druhaveta

Je zajímavé, jak se ranný Hill podobá rannému Carpenterovi: nekomentující odstup, slabost pro úsečně drsné příběhy, cit pro špinavou žánrovou atmosféru a schopnost vytvořit z exploatační triviality neokázalý přesah.

Dezorientovaně cool Caine je sice fajn, ale Caine je vždycky fajn - a diverzní žánrový nadhled v kombinaci s nenaolejovaně urputným humorem zabíjí, jak stojí na každé krabičce cigaret.

Mdlý a neujasněný pokus o propojení plytké vztahovky s cool špionážkou korunovaný nejhorším výkonem Angeliny Jolie za posledních pár let.

Precizně vybudovaný snímek o síle iluzí: když je coby otupěle cynický scenárista nemáte, může to vaši duševní prostituci překlopit skoro až do té fyzické - a když jich coby superafektovaná královna němých časů máte naopak příliš, odříznou vás od reality (respektive od iluzí ostatních lidí) tak dokonale, že už nikdy nenajdete cestu zpátky.

Drsňáckého kněze O'Briena, slizkého právníka Bogarta a frajersky amorálního Cagneyho stahuje dolů edukativně patinovaná smečka pseudorozverných pouličních fracků (i když závěr je - v rámci žánru "výchovná gangsterka" - bezchybný direkt).

Zvláštní směs Bayova bombastického godzillování a Spielbergova typického ETování je v závěru přemazána režisérovým absolutně beuzdným řáděním, které nemá obdoby.

Ani na své misijní cestě do Anglie se Siegel nevzdal silného, nelítostného a osamělého hrdiny - a Caine se pro podobné role jako je major Tarrant, uzavřený lovec špiónů programově potlačující své city, prostě narodil: hotová tikající bomba v mrazáku.

Caineův Palmer je klasa: cynik s vizáží slušného hocha, neúmorný womanizer, pobavený hochštapler v zrcadlovém bludišti špionážní byrokracie (a Pohřeb v Berlíně je ještě o něco lepší než Případ Ipcress - vyvanula lehce pulpová křiklavost, přibylo chladného podrazáctví).

Přesilovka Billy Wilder & Raymond Chandler vs James M. Cain nemohla dopadnout jinak - jeden z mála případů, kdy je adaptace lepší (konkrétně v tomto noirovém případě vtipnější, cyničtější a atmosféričtější) než předloha.

Tak rozverně rozjuchané, až trnou zuby - ale scéna loupeže (přímý předek té De Palmovy v M:I) je dassinovsky brilantní.