druhaveta

To nejnudnější z Takešiho Kitana fantasticky propojené s tím nejkýčovitějším z Davida Lynche.

Nejenže má The World's End z celé Cornetto Trilogy nejvyšší kadenci vtipů, nejzajímavější žánrový nápad, nejskvostnější bojové sekvence, nejplastičtěji vykresleného (anti)hrdinu a nejlepší herecký výkon Simona Pegga, ale ještě navíc obsahuje hořce přesnou sebekritiku na adresu celé generace dnešních čtyřicetlietých nerdů, která se zuby nehty brání dospělosti a místo toho se slastně rácháí v osmdesátkové a devadésátkové nostalgii (a to, že tvůrci i tzv. dospělost vykreslují jako nepříliš uspokojující - není divu, že se jí Kingovi kumpáni po pár pěnivcích velmi ochotně vzdají - posílá tento navenek lehkonohý komediální SF mash-up do překvapivě temné náruče mrazivé skepse).

Je opravdu unikátní sledovat v akci tvůrce, jehož cit pro vizualní vypravěčství se tak absolutně míjí s filmovou formou; je až fascinující, jak moc se Miller díky svému comicsovému backgroundu pohybuje v jiné rovině stylistiky, estetiky a střihové rytmiky.

Asi nejzábavnější na tomhle upřímném, hustopečeném manhwa béčku je to, že je vystavěné na stejném dějovém půdorysu jako Stopaři Johna Forda - jen místo indiánů jsou tu upíři, místo kovbojů kung-fu mniši a místo Johna Waynea Paul Bettany (což kupodivu není nejbizarnější castingová metamorfóza všech dob: tou zřejmě navždy zůstane Pamela Andersonová v roli Humphreyho Bogarta v casablancovské Barb Wire).

Každý, kdo se bude snažit vnímat dvojku Postradatelných jako normální film přes příběh, postavy nebo dějovou dramaturgii, odtáhne z kina s brekem - tenhle útvar je tak vystavěný na prolínání interpretačních metarovin, že než co jiného je to spíš popkulturní teserakt.

Největším Pinterovým přípspěvkem oproti originálu je dokonale nesmyslná, neorganická a afektovaná závěrečná buzerantská čtvrthodinka: bravo.

Jeunet se definitivně zacyklil: Amélie vyprávěná jako Delikatesy.

Vývojový mezičlánek mezi Johnem Waynem a Divokou bandou.

Ještě žádný seriál tak precizně, analyticky, inteligentně, realisticky, zasvěceně a vtipně nevystihl vliv systému na chování jednotlivce a zároveň principy chování jednotlivců, které ten systém formují (ať už je to policejní sbor, drogový gang, škola, radnice nebo média) - The Wire jde prostě dál než všichni jeho předchůdci; nespokojí se s tím, že pod masku kriminálního seriálu natlakuje reálné emoce a přesnou psychologii: tohle je hardcore sociologie.

Darabont se rozhodl, že najde svého vnitřního Johna Carpentera.