druhaveta

Střet obrazově opulentního De Palmy a falešnými stopami a dějovými odpočkami nabitého Ellroye nedopadl ideálně: scénář neodřezal všechny v knize fungující vsuvky a podzápletky (jako to elegantně dokázali Hanson a Helgeland v L. A. Přísně tajné) a De Palma je odsouzen do role informačního doručovatele, který pro samé chrlení stop, postav a linií nemá čas se pořádně režijně nadechnout (podaří se mu to vlastně jen dvakrát - v boxerském mači a ve scéně na schodech).

Film, který by strašně chtěl být drsný a poetický, ale na obojí si jen tak kuňkavě hraje.

Úsvit mrtvých versus Matrix versus Evil Dead - versus rozpočet na úrovni El Mariachiho.

Hodinářsky přesný Clive Owen jako přesvědčivý důkaz, že i když na začátku hry obsadíte sami sebe do role krupiéra, který má od všech profesionální odstup a nad vším pobavený nadhled, stejně můžete prohrát.

Po koketování s rozevlátou americkou indie scénou let šedesátých De Palma poprvé naplno rozehrává svůj thrillerový nátlakový šantán půlených pláten, detektivního šmíráctví, neúnosně prodlužovaného napětí, barokní psychiatrie, křiklavých citací a chladné ironie.

Scenáristický a herecký ping pong, kde je míček vždy o něco točenější než čekáte.

Monumentální, rychlé, drzé, inteligentní, efektní, promyšlené a dotažené: ultimativní filmařina.

Živelně amatérská kamera & střih, nechtěně srandovní herecké výkony a dějové vakuum - a přesto probleskne pár momentů klasické sedmdesátkové drsnoatmosféry.

Klasické ellroyovské téma posedlosti policejní prací (i když samozřejmě v L. A. Přísně tajné i Černé Dahlie je zpracované líp): Woods hraje svého tvrďáka jako pokročilého závisláka, pro kterého je další dávka detektivního pátrání důležitější než všechno ostatní, a spolehlivě ho vygraduje až do skvěle fuckerského finále.

Klasický nízkonákladový star vehicle: podvýživená zápletka, neexistující děj, nezajímavé vedlejší podstavy, prostě film, který vznikl jenom proto, aby si hlavní hvězda mohla herecky zaexhibovat (což se Baleovi samozřejmě daří).