Popluh

Britská odpověď na Heroes. Ve stylu Kick-ass. Opravdu opravdu převeliká škoda, že scénáristova logika si občas vzala volno a celé Misfits jsou díky tomu protkané nešťastnými scénáristickými kiksy a jednou osudovou botou (policajtovo "odmítnutí" kreditky). Když od toho odhlédnu, tak mi zůstane seriál, který jsem sejmul celý za jedno odpoledne a nenudil se ani na moment. Herci, o kterých nemůžete většinou říct, že jsou sympatičtí, protože takový být nemají, ale ve svých rolích jsou naprosto přesní. Výborné hlášky, zajímavá kamera a leckdy velice dobré situace (díl z minulosti). Chtělo by to trošku víc zapracovat na scénáři, protože to jediné mě u prvních pěti dílů drželo pod maximálním hodnocením. U toho posledního ale nemůžu jinak. Asi nejlepší projev v dějinách seriálu s naprosto klasickou hudbou a naprosto geniálním obsahem a úplně poslední záběr mě prostě nutí sáhnout po hodnocení nejvyšším, "bohužel" ale zatím jen v rámci jednoho dílu. I tak je ale Misfits velice vyrovnanou a zábavnou záležitostí. Těším se na druhou řadu. Lepší 4*

Moon je prakticky dokonale chladná sci-fi, která je jako knížky P. K. Dicka bez paranoie (Blade Runnerovská zápletka prakticky nevyužita) nebo Vesmírná Odysea bez vesmírných odysejí (což je možná dobře protože drtivá většina efektů vypadá jako kdyby tvůrci červeného trpaslíka dostali lepší vybavení a vyšší rozpočet). Potenciál filmu zařadit se mezi elitu žánru skončil hned u scénáře, který po celou dobu jede na půl plynu, diváka nenechává prakticky nikdy v napětí a polopaticky jede přímou trasou od začátku do konce. Je to předvídatelné ale v žádném případě ne hloupé. Emoční sterilitu se daří vesměs narušit jen skvělému Samu Rockwellovi, jinak je i celý film natočen poměrně chladně výjma rozklepané kamery při počátku strkanice s nožem. I tak to ale stojí za zhlédnutí a soundtrack Clinta Mansella jako vždy za poslech. 75 %

Je to ten typ romantické komedie, která vás ničím nepřekvapí a ani jí to nevyčítáte, protože dostanete přesně to, co očekávate. Návrh navrch přihazuje i sympatické herecké obsazení přičemž se jedná snad o historicky první film, ve kterém mi Sanda přišla jako kus. Film navíc do svér "trapného" humoru ulétává snad jen dvakrát (orel a babiččin rituál), ale pokaždé je to svým způsobem vtipné, byť hodně vzdálené stylu celého filmu.

Na novou Tarantinovku jsem se těšil až nezdravě moc. Víc než na Temného rytíře, víc než na jakýkoliv jiný filmy. Hodně pozitivní ohlasy v mém okolí mě navíc o geniálnosti filmu přesvědčily dávno před začátkem celého filmu a Tarantino je ani na ploše 153 minut nedokázal překonat. Respektive... Bylo nebylo ve filmy okupovaném mozku Quentina Tarantina se zrodil nápad, natočit válečný film. Možná že si i řekl, že to bude válečný film, jaký nikdy nikdo neviděl. A když mu nevyšlo jeho velkohubé komando snů (Willis, Stallone, Murphy, Sandler a bůh ví kdo ještě), vsadil na jednu jedinou kartu a na ní postavil celou propagaci. Brad Pitt se na vás šklebil z každého rohu filmových webů a hlásal, že má všechny shnilý vejce v jednom košíků a jeho silácké řeči z trailerů dávaly najevo, že si je naměkko rozhodně neudělá. Naměkko naopak bude skoro každý Tarantinofil, protože tohle se může jevit jako jeho splněný sen. Perfektní dialogové výměny střídají dobré dialogové výměny, ale špatnou slovní výměnu aby člověk pohledal. A nenajde. Špatnou ne. Ale zbytečnou? Dalo by se spekulovat. Těžko soudit co zůstalo na podlaze střižny, ale výsledek připomíná tak trošku polotovar. Samozřejmě Tarantinovský. Najednu stranu tu máme film jenž láká na komando židů v čele s výborným Pittem, které je přesně tak cool jak trailery slibovali, na druhou stranu ale žádný basterd není charakterově prokleslen tak jako Hans Landa nebo Shosanna. Jakoby nestačilo, že je film rozdělený na tradiční kapitoly, střídají se tu živoucí postavy, kterým byste věřili i nálepku "True story" s filmovými karikaturami ala Aldo Raine nebo ta německá herečka jejíž jméno asi nikdy nenapíšu správně. A víte co? Funguje to jako nikdy jindy. A to hlavně díky naprosto parádnímu a epickému konci, který všechny ty "skutečné" i filmové postavy splete dohromady a vyústí jediným možným způsobem, jaký tenhle mix postav dovoloval. A až za to přihodím tu 5* a to i přesto, že mě Quentin úplně nepřesvědčil o zas takových kvalitách svého díla. V kontextu jeho filmografie je tu ale pár záběrů, které v ní nemají obdoby a jsou ozdobou celého filmu. Takovou ozdobou jako tradiční Morriconeho hudba, neseriozně přehrávající Pitt či Roth nebo seriózně hrající Christoph Waltz, který určitě Basterdům posichruje nějakou tu nominaci na Oscarech. Kdo ví, možná i sám Quentin něco uloví. Přál bych mu to. Ale vyhrát by neměl. Poté by jeho ego došlo takových rozměrů, že by se rozpůlilo na dva Quentiny. A na to filmový svět připravený není. A myslím, že ani nikdy nebude. Tarantino je totiž jen jeden. Díky bohu. Po druhém zhlédnutí: Když už nečekáte jak skončí další rozhovor či jak se vyvine další scéna, konečně si Tarantinovi Basterdy vychutnáváte naplno. Postavy jsou napsané vskutku výborně a v Tarantinovském "historickém" vakuu fungují dokonale i vztahy mezi nimi. Stejně dokonale funguje i technická stránka filmu, perfektní kamerou počínaje, tradičně výborně zvolenou hudbou konče. Zatím film roku. Po třetí projekci: Tarantino (prozatím) natočil svůj masterpiece.

Klasická romantická komedie, která svou předvídatelnost vynahrazuje partou sympatických herců. Ničím jinak se však od současného žánrového standartu neodlišuje.

Ninja Assassin je ve stínu nadsázky až nebezpečně dobře vyváženým filmem, ve kterém se na evropském kontinentu střetává ninjovské tajemno s americkou popcornovou stylovostí a výraznou, takřka komiksovou, stylizací. Digitální cákance si na realitu nehrají ani v jednom momentě, podobně jako celý film, který asijskou mystiku komponuje do reality jen velmi povrchně. Příběh o nindžovských organizacích mezi námi a jejich hledání, který je v úvodu jen velmi jemně nakousnut je poměrně zajímavý, při tom veselém krvavém skotačení a béčkových ingrediencích, ale nepůsobí ve výsledku svojí vážností zrovna nejlépe. Už jen proto, že díky přemíře akce na jeho úkor vyzní neskutečně do prázdna. Samotné akční scény jsou peckové a přehledně natočené, což jim ani v nejmenším neubírá na rychlosti a dynamice. Použití klasických flashbacků do doby výcviku je pro obdobné východní filmy tak typické, že jejich nevyužití by bylo spíše zklamáním. Pochopil to Sommers, chápe to i McTeigue. Je to zkrátka výborný crossover dvou kultur, který nenudí ani na vteřinu.

Srovnávat Normal s americkými thrillery je naprosto mimo. Normal má svými postupy nejblíže k německému expresionismu a je až k nevíře, že to může fungovat, i když na úkor toho, že je to absolutně nedivácký/nemainstreamový film, který má několikanásobně menší diváckou obec než drtivá většina Hollywoodských žánrovek. Ševčík zkrátka nenatočil film Hollywoodského střihu z jednoho jediného důvodu, v Hollywoodu by scénář v téhle podobě takhle nikdy nezrealizovali. Normal je místy brutální, místy pomalý, ale po celou svoji krátkou stopáž zatraceně atmosférický kousek, který hází scénář až na druhé místo a většinu filmových „jazyků“ (kamera, hudba, kolorace obrazů, slow motion záběry) využívá ke sdělení pocitů hlavního hrdiny. A v tomhle funguje naprosto dokonale. Po loňském Tobruku opět český film až s nečeskou technickou stránkou, ale podobně jako Marhoulův výlet do Afriky je Normal příběhovou skladbou absolutně odlišný obdobným zámořským projektům. Jestli je tohle nová cesta českého filmu, tak jsem rozhodně pro, teď ještě aby to pochopilli i diváci a začali na tyhle filmy chodit do kina. K čemu byly Normalu úžasné trailery? Kdyby na plakátech sídlila vedle Gajdoše Holubová v předklonu, název filmu by zněl Vraždíš jako bůh a byla by pod tím podepsána Marie Poledňáková, zlomilo by to všechny divácké rekordy. Smutné…

Magicky realistický příběh o síle pohádek a následné tvrdé kocovině, které ale, stejně jako ta po whisky, netrvá věčně. Neil Jordan potvrzuje že patří mezi nejzajímavější režiséry poslední doby, Colin Farrell ukazuje vztyčený prostředníček všem svým náctiletým fanynkám a Alicja Bachleda je prostě nádherná. Film se kolébá ke svému cíli pozvolným tempem jako loď na moři a plavba je to skrz na skrz příjemná, přesto těch vln a vlnek bylo chvílemi možná až příliš. Mírné zkrácení by tedy možná neuškodilo, i tak ale Ondine bezesporu patří mezi to nejzajímavější z poslední doby. 80 %

Aby bylo jasno, mám proti tomu výhrady... Jenže... Ještě předtím, než došlo k závěrečnému běhu jsem si "liboval", jak ten film nemá nic, čím by mě mohl ve svém závěru překonat. Ano, rozhodně byl celou dobu skvělý a opravdu výborně zahraný, ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby byl o pár minut kratší. Jenže pak jsem se přistihl, že jsem při závěrečných scénách stejně napjatý, stejně bezradný a nakonec i stejně slzavě usměvavý jako ona. 85 %

Jestli někdy Dormael natočí film podle Kaufmanova scénáře... radši ani nepomýšlet...