tomeš

Nehodnotním objektivně - to byl první seriál, který si pamatuju, že jsem sledoval, každý týden jsme s napětím čekali na pondělí, jak to bude pokračovat, to byl nějak začátek devadesátých let. Bylo to terno!

Ukrutně vtipné, nečekaně chytré, velmi, velmi zábavné a zkrátka všechno, co člověk od stand-upu očekává. V podání Eddieho Izzarda navíc mile osvětový rozměr. Neokoukatelné!

Já bych řekl, že svůj potenciál Harry Potter promarnil. Teda jsem takový polokritik, filmů jsem viděl sotva polovinu, knihu nečetl žádnou - a proto si myslím, že přistupuju do boje s čisým štítem. Leč - nic na něm neuvízlo, jak to přišlo, tak to skončilo. Kdybych měl hodnotit celkové pojetí Harryho Pottera (megalomanskost, vypiplaný marketing, tah na branku, celosvětový záběr, fakt, že se zfilmovaly všechny předlohy, atd.), je to za pět hvězd, kinematografie Harryho Pottera nezapomene, ať chceme nebo ne. Kdybych měl ale hodnotit tento film, je to bohužel tak za ty dvě hvězdy - je to celé jakoby umělé (kolik je tam digitálně neupravených záběrů?), občas to sice pobaví, vizuálně je místy zajímavé, příjemná hudba. Škoda, když si vzpomenu na první díly, byla v tom naděje... Ale kdybych měl říct, co si odnáším z kina, mnoho toho není. Možná poznatek, že epilogům je někdy lepší se vyhnout, a že 3D není vždycky lepší než 2D.

Film Whatever works je jako jeho hlavní hrdina - nejdřív ho člověk nenávidí, pak se to zlomí a nakonec ho má rád. (Stejně jako kdysi v australském The Sum of Us /1994/, i tady jsem to "mluvení s publikem" nejdřív nesnášel, ale pak jsem si zvyknul a na konci už mě to téměř nerušilo.) Snímek je klasiky allenovský, výborně napsaný i natočený, zkrátka nezklame a dokonce potěší znuděné oko i otrávenou mysl velkoměstského intelektuála v parném létě. Chaos! Řád! Láska! (Oblíbené hlášky: Yeah, if it wasn't for sexual inadequacy the National Rifle Association would go broke! // They all hurt you in the end, every woman, whether they are male or female.)

Že jsem se radši nešel projít. Kdyby se stejné hodnocení jako u filmů zavedlo i u tvůrců, Australan Robert Luketic by jich bohužel mnoho nepobral. U jeho Pravé blondýnky /2001/ jsem se aspoň smál a když ji po sté opakují v televizi, někdy i nepřepnu jinam. The Ugly Truth takové štěstí mít nebude, nesedlo mi to, a předstíraná ležérní vulgárnost byla místy přitažená za vlasy. A to ani nemluvím o hudbě, která je naprosto úděsná. A zrovna jsem měl dneska takovou chuť na dobrou romantickou komedii. Kdo chce (trochu) lepší zábavu z televizního prostředí, z poslední doby lze snad doporučit i Hezké vstávání /2010/. Nicméně i to přebije příjemná procházka venku na čerstvém vzduchu.

První dlouhometrážní autorský film se peruánskému tvůrci Fuentes-Leónovi povedl. Co by bylo možné - pokud jde o produkci - označit za malý film, je velké, dobře natočené a v neposlední řadě oceňované drama, které v sobě kombinuje tichý boj queer mladíka snad se vším, čeho se lze v jeho situaci obávat: tradiční náboženství, osamocený venkov, latinskoamerický machismus, ... Nejde ale ve výsledku o depresivní film, téměř naopak. A co by v jiném prostředí mohlo vypadat jako stereotypní coming-out story, je ve Fuentes-Leónově podání a na peruánském venkově příjemné, nepřeintelektualizované filmové osvěžení plné citu, z něhož se divák může radovat.

Příjemně zahrané, překvapivě kvalitně natočené, ale přece jen, nakonec (hlavně scénáristicky) maličko bezradné, stejně jako hrdinové "příběhu". Stihnul jsem během filmu spoustu jiných věcí, to nikdy není dobré znamení.

Dobré téma, dobrá filmařina, krásná němčina, ale stejně, něco mi tam chybělo, nebo možná přebejvalo. Takový tři a půl hvězdy.

Hraný autorský snímek Jarosława Sztandery (*1974) - zatím oceňovaného spíše za dokumentární tvorbu (např. Za zázrakem / Po cud, 2004) - je takovým typickým kouskem na "TVP Kultura" (něco jako ČT2). Kromě poměrně vyjímečně filmařsky zpracovávaného tématu pedofilie utkví člověku u Luksusu v hlavě dobře zachycená pochmurná atmosféra varšavského hlavního nádraží, dobrá kamera i dobré herecké výkony (opět bezchybná polská hvězda Zbigniew Zamachowski, kterého u nás známe například z Kieslowského trilogie Tři barvy). Po krátkometrážním filmu asi těžko co chtít více...

Scott nám velmi vynalézavě potvrzuje nijak objevnou pravdu, že láska je proklatě těžká, bez ohledu na kabátek. Ale kabátek je to vezkrze nový, opravdu zábavný, a který zároveň nerezignuje na tradiční osvědčené filmové postupy. Víc takových gejzírů originálnosti. (A mně se, Dudku, styl okoukal rozhodně méně než u takových fláků jako 300 nebo Sin City.)