Kivis

Nic převratného, ale nebudu předstírat, že jsem se u Tajného života mazlíčků nebavil. V rámci rodinných animáků se sice řadí spíš mezi filmy, které si víc užijí děti všeho věku než rodiče a další dospěláci, ale co si budem... v každém z nás je pořád trochu toho dítěte. A nenechte se plést, to že je film o něco víc dětský než dospělácký, neznamená, že je dětinský. Hlavní hrdinové jsou charismatičtí - každý svým způsobem. Děj odsýpá a baví. Jo, je docela předvídatelný, chybí tomu trocha té pixarovské sofistikovanosti a rafinovanosti, ale za mě to na 4 hvězdy (byť o kupírovaný ocas německého boxera) stačí.

Standardně nadprůměrný animák od Pixaru. Z průměru ho dostává především pasáž, kdy se superhrdina mění ve frustrovaného pojišťováka. Jinak si ale na žádnou hlášku nebo nezapomenutelnou scénu za pár týdnů asi ani nevzpomenu. Na rozdíl od jiných Pixarovek se nedostavuje potřeba vidět film znovu, ale jako zábava na jedno použití super.

Já ti vám nevím. Neopakuje se už ten Tarantino až moc? Za mě teda ano. Kdyby to byl první film, který bych od něj viděl, asi bych byl u vytržení. Ale takhle tu chybí překvapivé momenty, nějaké silnější hlášky, originálnější prostředí. Pořád to je film, kterému řemeslně nelze prakticky nic vytknout, v jedné pasáži už to vypadalo, že přece jen začne gradovat a nakonec mě sejme jak bambitka renegáta, ale prdlajs. Zakončení bylo tuctové. Tarantinovsky tuctové, takže pořád dobré. Nicméně - tuctové. Žádné vyčpění Tarantina to naštěstí neznamenalo. Tenkrát v Hollywoodu bylo o pořádný kus lepší. Sice ani to nepostrádalo tradiční Tarantinovo schéma, nicměné se podařilo všechny filmové ingredience obměnit natolik, že se dostavila mnohem větší spokojenost i můj následný zájem o samotný námět.

Španělská telenovela ve sto minutách a s uměleckým rukopisem Almodóvara. Film, v kterém se celkem bez kompromisů otevírají kontroverzní témata, jenže ta mapa vztahů mi přišla přitažená za vlasy opravdu jak z nějaké telenovely. Ani bych se nedivil, kdyby to byl umělecký záměr, ostatně z velké části sledujeme film ve filmu, jehož scénář napsal začínající scénárista. To ale nic neměni na tom, že mi to na celkovém dojmu docela dost ubralo a jen jsem doufal, že se na závěr někde neobjeví legendární José Josefa Aloise Náhlovského. Naštěstí José nepřijel.

Poutavý boj o přežití. Bale opět nezklamal. Jeho postupující fyzická sešlost přidávala na pocitu uvěřitelnosti. Lehká škoda toho až příliš hollywoodského konce, který dodal relativně syrovému filmu lehkou pachuť tuctovosti. Navíc v něm na sebe (asi nechtěně) strhává pozornost Evan Jones. Nevím, jestli jeho postava byla do Dietera zamilovaná, ale jak z Balea po těch pár minut, co je v záběru, prakticky nestrhne pohled, je docela scary.

Film, který baví od prvního záběru. Pseudodokumentární pojetí kamery vtáhne okamžitě do děje a ač se mi z pořadů o policejních zásazích ježí chlupy na těle, při pohledu na charismatickou dvojici Gyllenhaal-Peña jdou všechny tyto negativní pocity stranou. Běžné dny běžných strážníků z ulice, kteří nikdy neví, jestli vrcholem jejich směny bude záchrana kočky ze stromu, nebo setkání se zločinem, při němž půjde o život. Typ filmu, kterému stržen dějem rád odpustím všelijaké mušky a nesrovnalosti. Film na hranici čtyř a pěti hvězd. Chvíli to vypadá, že jej lehce přizabije až příliš tuctový konec, jenže flashback jedné zdánlivě obyčejné chvilky jej zase polidští a potvrdí jeho výjimečnost. Vedle ústřední dvojice skvěle hraje Anna Kendrick. Už jsem ji viděl ve filmu 50/50, ale tam mě nijak nezaujala. Tady jí člověk věří každý pohled.

Typická komedie konce 50. let. Velká část vtipů přešroubovaná a řada dialogů ukřičená. Ta ukřičenost není u filmů s Funèsem zas až tak neobvyklá a objevuje se i v pozdějších fillmech, jenže Filutové jsou zrovna jedním z těch, kteří se na ní snaží stavět a to už dnes moc nefunguje. Aspoň na mě ne. Méně je někdy více a kdyby se tady ty scény neždímaly až na dřeň, myslím, že by to paradoxně prospělo. Ale párkrát jsem se pousmál, to zase ne že ne.

Z trojice dosavadních Kapadiových dokumentů pro mě zatím nejslabší, ale stále si drží velmi vysokou úroveň. Perfektní práce s archivem, snaha o objektivitu a vyváženost jak jen je to možné. Žádná povrchní a laciná sázka na bulvárnost, i když se to zrovna u Maradony víc než nabízí a ani naopak nějaká přehnaná glorifikace. Už teď jsem zvědavý, kdo se Kapadiovi dostane do hledáčku příště.

Spike Lee je pro mě zatím režisérem pohybujícím se pravidelně na pomezí tří a čtyř hvězd. 25. hodina není výjimkou. Zajímavé postavy v příběhu, který jde od ničeho k ničemu. Jeden by čekal, že poslední hodiny před nástupem do vězení mohou být mnohem exponovanější, obzvlášť, když se pachatel pídí po tom, kdo ho naprášil. Neříkám, že by z toho měly stříkat šroubované hollywoodské emoce, ten civilnější přístup k věci má svoje kouzlo, o to šroubovaněji pak ale vyznívá těch pár vypjatých scén. Až trochu komicky pak působí, když pes při napadení svého pána sice štěká, ale u toho spokojeně vrtí ocasem. Nejsem vyznavačem uzavřených konců, naopak mám ty otevřené docela rád, ale u 25. hodiny je konec takový, že spousta vedlejších příběhových linek najednou vyzní tak, že ve filmu byly jen pro vyplnění času. Otevřené zakončení hlavní příběhové linky mě ale bavilo hodně a i u filmu platí - konec dobrý, všechno dobré. Takže mhouřím obě oči a dávám čtyři hvězdy.

Slzy. Něco, co si s dvojicí Spejbl a Hurvínek asi nespojíte. Jenže já už měl podruhé za posledních pár let v souvislosti s těmito kusy dřeva ve dřevácích, co ani pusu otevřít neumějí, lehce zasklený pohled. Každý rok zemřou desítky známých osobností a mezi nimi vždy i několik, které jsem měl opravdu rád, ale nikdy jsem pro ně neprolil ani slzu. Před očima se mi zamlžilo jedinkrát, a to když zemřela Helena Štáchová. A po pár letech mi slzné kanálky promazal i Josef Spejbl - při vzpomínání na Josefa Skupu v tomto velmi vydařeném dokumentu, které Spejblovi nadělilo jeho okolí ke stým narozeninám. Pro nás, kteří známe řadu příběhů dvojice S+H zpaměti a máme načtenou obsáhlou publikaci od Denisy Kirschnerové, to bylo z velké části opáčko. Ale opáčko na nejvyšší úrovni a navíc s několika perličkami, o kterých jsem neměl tušení, nebo jsem je možná už zapomněl. Sto let českých dějin pohledem dřevěného herce, který uspěl ve světě jako asi žádný jeho herecký krajan z masa a kostí a přitom se nikdy nezaprodal režimu. Naopak se snažil být kritický, obzvlášť v těch pro národ nejtěžších dobách. Kéž by tento dokument vysílaný v primetimu na ČT Art otevřel oči dalším lidem, kteří Spejbla s Hurvínkem pokrytecky považují jen za snůšku dětinské zábavy. I když takových nebude moc, pořád jich je, myslím, víc než by si tento poklad české kultury zasloužil. Všechno, nejlepší, Pepo!