Kivis

Poctivý životopisný film. Perfektně napsaný scénář ožívá v podání charismatického hereckého ansámblu a sebejisté režie. Občas je ten tlak na efekt na hraně, ale do kýče, co se technického pojetí (kamera, střih, scénografie,...) týká, film nikdy nespadne. To už se ovšem bohužel nedá říct o dialozích. Ty jsou občas jak vystřižené z průměrného seriálu. Člověk si chvilkami není jistý, jestli se náhodou nedívá na Dawsonův svět. Ačkoliv nejsem žádný fanatický fanoušek Queenů, myslím, že by si zasloužili film, který by stejně jako jejich hudba nespadl do tuctovosti ani na okamžik, byl trochu odvážnější a trendy by se snažil spíš tvořit než jen následovat. Naopak oceňuji, že samotná kostra příběhu se vyhnula kýčovitému konci na smrtelné posteli. Na filmové poměry neobvykle dlouhá pasáž z koncertu Live Aid je masakr a člověk by během ní tvůrcům málem všechno, nad čím se v předchozích minutách se zdviženým obočím pousmíval, odpustil. Málem. Galileo, Galileo... ať hledám, jak hledám, pátou hvězdu nevidím. I tak ale příjemný zážitek.

Ti lidi to mají v hlavě zajímavě poházené... nebo srovnané? Formát dokumentu víceméně standardní. Mluvící hlavy doplněné o záběry z akce. Hodnotím asi o trochu výše, než by si tohle dílko zasloužilo, ale oceňuji, že se do tohoto tématu někdo pustil. Bylo to docela zábavné a snad i trošičku poučné - když neuspějete jako herec, můžete se proslavit i jednodušší cestou a rázem se ocitnete v dokumentu po boku malíře pokojů, co při jedné chlastačce až moc machroval a pornoherečky, která si ráda přivydělá nějaký ten dolar i bokem. A to chcete. Zkrátka 50 minutová přehlídka magorů. Ale já mám pro magory trochu slabost.

Pomlaskával jsem spokojeností, už když jsem odcházel z kina, zatímco vedle mě se kdosi durdil kvůli otevřenému konci. A pomlaskávám si i po více než 15 letech při asi pátém zhlédnutí. Horem pádem má velmi dusivou atmosféru (jako pozdější Učitelka) a přitom je perfektně nahláškováné (skoro jako Pelíšky). "Mažu tě, Bejku... Gullit... Ty vole, my jsme v tísni... To bys mě nasral... Michael Jackson utratil miliony dolarů, aby zbledl...Splašej se mi kladiva... Kurva fandim..." A tak dále a tak dále. Přes to Horem pádem u diváků nějak zásadně neuspělo. Přes výbornou kameru, přes špičkové herecké výkony v čele s Emílií Vášáryovou, přes chytlavý soundtrack nedosáhlo takových úspěchů jako předtím Pelíšky či Musíme si pomáhat. Mně na filmu vadila jen vztahová linka na ose syn - otcova manželka. Tam to občas spadlo do lehkého patosu. Celkově ale Horem pádem považuji v Hřebejkově silné filmografii za jeden z těch top filmů, při kterých se člověk směje a přitom se mu chce brečet.

Evoluce z nás udělala suchozemské savce. Moře patří jiným. Takhle jsou karty rozdaný a já toto pravidlo až na sem tam nějaké výjimky, které je potvrzují, dodržuji. Lucu Bessonovi patří velký dík za to, že mi připomněl, proč se do moře nikdy zrovna nehrnu. Takovejch potvor co tam plave - žralokama počínaje, mořskými hady a chobotnicemi konče. Ano, řada zástupců vodní říše má moje silné sympatie - z těch v Atlantisu zachycených si 10 z 10 zaslouží například kapustňáci. Ale i tyhle miláčky budu raději obdivovat z bezpečí svého domova prostřednictvím televizní obrazovky. Lucovi Bessonovi tedy patří také velký dík za to, že to nám, vyznavačům souše, umožňuje. Tleskám za nádherné záběry, tleskám za hudbu, tleskám za absenci komentáře, tleskám za závěrečné titulky. Samozřejmě si nejde nevzpomenout na o cca deset let mladší Tajemství oceánu, které jsem viděl dřív. Pamatuji si ho už jen matně, ale řekl bych, že je vizuálně atraktivnější (samozřejmě částečně díky technice, ale i celkovým pojetím), zatímco Atlantis je zase hravější.

Asi půl hodiny jsem se na to díval a normálně se skoro až styděl. Hranice vtipnosti a trapnosti bývá u filmů teňoučká a každý ji má nastavenou po svém. Já mám trapnost rád (Jay a mlčenlivej Bob, nebo třeba i první Scary Movie je fajn), ale to, co se dělo v první části Prosíme přetočte, to už na mě bylo moc. Jenže pak se hlavní hrdinové dostali do laufu a pomalu se začaly rýsovat první kontury zajímavého a (v rámci žánru) smysluplného příběhu o tom, jak dva outsideři ke slávě přišli a ještě ji zužitkovali k pokusu o šlechetný čin. Co se dlouho tváří jako vyprázdněná pocta jednomu přežitému videonosiči, se nakonec promění ve film o síle a pospolitosti komunity. Gondry se tu vydováděl, jak je jeho zvykem. Rafinovanost a emocionální jízdu jak u Věčného svitu nečekejte. Blíže to má absurdností i výtvarným pojetím k Nauce o snech. Ale na rozdíl od Nauky se Prosíme přetočte nebere zbytečně vážně, takže ve svém žebříčku řadím jednoznačně výš. Hodnocení zaokrouhluji nahoru i z toho důvodu, že ten krátký film natočený se spoustou neherců je sám o sobě kouzelný - alespoň pro staromilce, jakým jsem já. Vřele doporučuji ho po filmu zkouknout (je součástí bonusů na DVD, ale určitě se bude povalovat i někde po netu). Skvěle to dotvoří zážitek z celého snímku.

Ve stínu působí poměrně dlouho jako lehce nadprůměrná, ale veskrze tuctová TV detektivka. Takový Poirot přesazený do Československa 50. let. Jenže pak se ledy hnou a detektivní zápletka začne lehounce ustupovat do pozadí, aby ji nahradila zápletka boje jednotlivce se systémem. To je sice také už tisíckrát zpracovaný námět, ale když se dobře uchopí, vždy je vděčný. A tým kolem Ondříčka a Trojana ho uchopil sakra dobře. A když se rozezněla hudba u titulků, konečně mi došlo, proč se tenhle film objevil na mém "to watch listu" - hudba Jan P. Muchow. Ve filmu sice nenápadná, ale to není na škodu. A titulní píseň je nádherná. Jediné, nad čím jsem se musel pořád pousmívat, byla opakující se scéna běžícího Trojana po schodech. Taková scéna pro scénu. Možná by někdo jednou mohl sestříhat celovečerák jen ze schodových filmových scén. Jo, schody dokáží být fotogenické, ale přijde mi, že si na nich někteří kameramané a režiséři přehnaně ujíždějí. Ale to je samozřejmě jen malichernost. Ve stínu je velmi povedený film.

Menzelova spolupráce s Hrabalem - z mého pohledu jeho požehnání i prokletí. "Hrabalovština" se prostě do filmového žánru dokonale přenést nedá. A když čtete nejdřív knihu a až poté vidíte film, je to příjemný zážitek, ale knize se nevyrovná. On film ve srovnání s knihou dokáže málokdy vyjít lépe, takže je to srovnávání trochu nefér, ale bohužel nedokážu posoudit, jak by na mě Ostře sledované vlaky působily, kdybych je viděl, aniž bych knihu četl. Poklidná atmosféra, svérázné postavy a příběh o malých lidských osobních bitvách a válkách, které mohou být pro jednotlivce zásadnější než vývoj války světové - tohle gró najdete jak v knize, tak ve filmu. Ale při četbě se člověk ještě o kus víc ztotožní s hlavním hrdinou a vyústění je proto silnější. Ještě pořád mám dva velké literární i filmové resty - Slavnosti sněženek a Skřivánky na niti. Aspoň v jednom případě si možná dám schválně dřív film a až poté knihu.

Lipského filmy jsou staré okolo půlstoletí. Některé nemilosrdně zestárly, jiné působí stále svěže. Einsteina řadím do té druhé skupiny. Možná i proto, že i když v něm o absurdní situace není nouze, ve výsledku vlastně na rozdíl od některých dalších filmů z této éry tolik netlačí na pilu. Není to přehrávané, překřičené a to je z dnešního pohledu výhra. Chybí sice momenty, u kterých bych se popadal za břicho, ale úsměv z mého obličeje téměř po celou délku filmu nezmizel.

Nic převratného, ale nebudu předstírat, že jsem se u Tajného života mazlíčků nebavil. V rámci rodinných animáků se sice řadí spíš mezi filmy, které si víc užijí děti všeho věku než rodiče a další dospěláci, ale co si budem... v každém z nás je pořád trochu toho dítěte. A nenechte se plést, to že je film o něco víc dětský než dospělácký, neznamená, že je dětinský. Hlavní hrdinové jsou charismatičtí - každý svým způsobem. Děj odsýpá a baví. Jo, je docela předvídatelný, chybí tomu trocha té pixarovské sofistikovanosti a rafinovanosti, ale za mě to na 4 hvězdy (byť o kupírovaný ocas německého boxera) stačí.

Standardně nadprůměrný animák od Pixaru. Z průměru ho dostává především pasáž, kdy se superhrdina mění ve frustrovaného pojišťováka. Jinak si ale na žádnou hlášku nebo nezapomenutelnou scénu za pár týdnů asi ani nevzpomenu. Na rozdíl od jiných Pixarovek se nedostavuje potřeba vidět film znovu, ale jako zábava na jedno použití super.