Kivis

Herecké výkony mistrovské, scénář a výprava na vysoké úrovni. Životopisné drama, za které by se nemusel stydět ani Hollywood, takže jen a jen dobře, že se jde Zátopek po zisku mnoha zlatých medailí utkat i o zlatou sošku Oscara. Tento příběh pochopí i Amerika. K favoritům asi patřit nebude, ale to nepatřil ani při maratonu v Helsinkách a jak to dopadlo. Ale zpět k filmu. Ještě jednou se tu rozplynu nad herci. Martička Issová byla můj kůň už od Dobré čtvrti (která mimochodem dnes s odstupem času vypadá hrozivě). Václava Neužila jsem objevil až o pár let později, ale také se od začátku zařadil mezi mé oblíbence. Jsem rád, že právě tato dvojice dostala prostor ukázat svoje schopnosti ve velkofilmu tohoto formátu. V obou případech to byla trefa do černého. Do kina jsem přicházel s velkým očekáváním a odcházel velmi spokojený. Přispělo k tomu i ideální dávkování sportovního a osobního dramatu, takže ještě jednou v tomto ohledu klobouk dolů před scénářem. Vlastně za očekáváním zůstaly jen dva aspekty. Tím prvním je hudba - samozřejmě jsou tu odjakživa dva protipólné pohledy, zda má hudba plně sloužit filmu a nevyčnívat z něj a nebo zda má tvořit jeho výraznou složku. A já od filmu tohoto typu zkrátka čekám, že si po odchodu z kina budu chtít alespoň párkrát pustit soundtrack a třeba si i nějaký motiv přidat do playlistu ke sportování. To se tady však neděje. Hudba je až příliš plochá. Ale pokud jste zastánci názoru, že hudba z filmu nemá vyčnívat a jen sloužit obrazu, tak budete spokojeni. Druhé lehoučké zklamání je ze závěru. Jsem rád, že se autoři vyhnuli lacinému loučení na smrtelné posteli, ale doufal jsem, že bude ukázáno trochu víc z toho, co v Zátopkově životě následovalo na přelomu 60. a 70. let. To by byl ten správně hořký závěr podle mého gusta. Ale opět - záleží na vkusu. Ten skoro až americký pohádkový happy end si určitě najde velkou řadu příznivců. A musím uznat, že mě překvapilo, že i ten sladký závěr byl na motivy skutečnosti. Takže nic vyumělkovaného, i když to bohužel na první pohled tak trochu působí. Sečteno podtženo - držím pěsti v oscarovém klání a určitě se rád několikrát podívám znovu.

Smíšené pocity. Muž z Acapulca je totiž výborný film. Jediná jeho slabina je, že se úplně netrefuje do mého vkusu pro humor. Vlastně jako tahle série Belmondovek všeobecně. A to samotného Belmonda uznávám jako skvělého herce. Muž z Acapulca má několik momentů, které pobaví, čiší z něj atmosféra mého milovaného Mexika, ale na celovečerák je toho prostě ve výsledku tak nějak málo. Takový ten film, který člověk nepovažuje za ztrátu času, ale chuť podívat se na něj znovu nebo si pustit další díl série je nulová.

Deset let uteklo, než jsem se k tomuto fenoménu své doby konečně dostal. Seriál to byl vychvalovaný a to i lidmi, od kterých bych to zas až tolik nečekal, takže očekávání byla poměrně vysoká. Okresní přebor je sice nepřekonal, ale beze zbytku naplnil. Perfektní mix humoru a nenápadného nastavování zrcadla, který pak Prušinovský s Kolečkem ještě vybrousili v Mostu. Z každé scénky je cítit, jak si herci své role užívají. A platí to nejen o téměř vždy úžasném Ondřeji Vetchém a mém oblíbenci Davidovi Novotném, ale i o hercích, kteří mě jindy zas až tak neberou, jako třeba Luděk Sobota, Jakub Kohák nebo Táňa Vilhelmová. Seriál baví od úplného začátku a po milostném vzplanutí jedné dvojice jede ještě víc na komoru. Jeden by měl pomalu chuť na další sérii.

Scénář a režie Petr Zelenka, herecký ansámbl plný Dejvického divadla a k tomu téma dabingu? To bude terno, říkal jsem si. No... není. Rozhodně má seriál své silnější pasáže, ale v globálu je velká část vtipů předvídatelných a vyhnaných na křeč. Čtvrtá hvězda nebo Zkáza dejvického divadla ukázaly, že tahle partička umí mnohem víc. Stejně tak Zelenka v řadě svých předchozích počinů. Snažili jsme se, ale nakonec ani nedokoukali. Zájem pouštět si další díly opadal a opadal, až nějaké dva, tři díly před koncem zcela zmizel. Promarněný potenciál.

Když jsem Trumana viděl poprvé, byl jsem docela paf. Jsem moc rád, že jsem si tehdy nepřečetl popisek k filmu, takže jsem veškeré dění sledoval dost vykuleně a pak se dočkal velkého překvapení, které jsem si nějaký ten čas odmítal připustit. Výborný nápad, lehounce slabší řemeslné provedení - přece jen kamera, hudba, triky a další filmové ingredience jsou tu spíš průměrné. Ve vedlejších rolích se také nekoná žádný herecký koncert. I když co si budeme povídat, tohle je spíš one-man show, Truman Show, jeden z předních filmů ze světa médií.

Komorníka jsem nestihl v kině a nakonec se k němu dostal až po několika dalších letech. A teď už mě to nemrzí. Je to takový ten film do televize na víkendový večer. Film se zajímavým příběhem a výborně obsazenou hlavní rolí. Film, jakých tu máme stovky, ale stejně se s chutí na každý další podíváme. Jednou. Protože při druhém zhlédnutí bychom při znalosti příběhu podstatně víc vnímali už tak prosvítající předvídatelnost děje a příběhová i filmařská klišé. Zajímalo by mě, nakolik byl skutečný příběh upraven (hned mrknu do zajímavostí), jestli jen lehce, tak žil Cecil Gaines skutečně tak trochu život filmového klišé. Hodnocení lehce nad 70 % je odpovídající. Za mě slabé čtyři hvězdy. Při druhém zhlédnutí bych šel dost pravděpodobně níž.

Film o poezii, film, který je sám poezií. Verše jsou jeho jádrem, na nějž se vrství další vyprávěcí, tentokrát už typicky filmařské, prostředky. Jako kdyby byl veršem každý záběr, každý střih, každý dialog, každý hudební podkres, každý pohled do kamery,... Samotný děj ani jeho rozuzlení nenabízí nic překvapivého nebo světaborného. Paterson není filmová báseň epická, ale vyloženě lyrická. A na něco takového musíte mít zrovna rozpoložení. Já vůbec nevěděl, do čeho jdu, ale naštěstí pro pana Patersona jsem v takovém rozpoložení zrovna byl. Nebo mě do něj dokázal dostat? Těžko říct. Každopádně si člověk zase uvědomí, jakou roli mohou hrát při vnímání filmu vnější vlivy. Kdybych si Patersona pustil po náročném dni v práci, kdy mám chuť akorát do něčeho praštit, asi bych si po půl hodině řekl "Co si to ten Jarmusch chce proboha dokázat?", nudou a vyčerpáním bych usnul, další den to se sebezapřením dokoukal a následně tomu dal s odřenýma ušima tři hvězdy.

Myslím, že při první projekci jsem většinu filmu jen koukal, nechápal, co se děje, o co tady komu jde a snažil se někde v hloubi srdce a mozku dopátrat, jestli se mi to líbí nebo mě to sere. No každopádně ve mně tehdy zůstalo nutkání pustit si film časem znovu. Do dnešního dne už jsem ho viděl tak třikrát, čtyřikrát, možná pětkrát. A jen se utvrzuji v tom, že tohle je extrémně koncentrovaná romantika v odvážném kabátu. V žádném případě to není tuctová romanťárna pro nedělní odpoledne na Prima Love. Právě to, že někdo dokázal přivést do tak rozvětvené rodiny romantických filmů takový originál a podtrhnout ho bezchybným castingem a soundtrackem, má můj obdiv. Luhrmannův Romeo a Julie není opulentní jako Titanic, není rafinovaný jako Věčný svit neposkrvněné mysli, nehladí s úsměvem po srsti jako Láska nebeská. Romeo a Julie je oproti těmto svým mladším profláklým sourozencům tak trochu černá ovce, možná i bastard. Naprosto chápu, že jej nemalá část diváků nejspíš považuje za slátaninu nebo dokonce sračku. Ale jestli máte rádi záporáky, dejte mu šanci. Tenhle snímek je totiž sám o sobě tak trochu záporák ve světě romantických filmů.

Výborně odvedená dokumentaristická práce. Správný mix stylizovaného povídání a autentických záběrů. Měl jsem to potěšení dělat s paní Janou před pár lety také rozhovor a je to člověk, který si takový poctivý dokument zaslouží. Už starší sotva půlhodinový Go! naznačoval dokumentární potenciál jejího příběhu a Psí láska jej potvrdila. Škoda snad jen toho, že se jedná vyloženě o oslavný medailonek. Někdy až sysifovská snaha paní Jany dokázat s čistokrevnými husky tak velké věci, je u řady jejich kolegů vnímána poměrně kontroverzně. Osobně to ponechávám bez hodnocení, Janě a její smečce moc fandím, ale myslím, že pro úplnost dokumentu by bylo fajn do něj tuto linku lehké kontroverznosti přimíchat.

Velký špatný. Nápad vyprávět vše pozpátku je odvážný a má potenciál bavit. Jenže ne celý večer. Dovedu si představit, že by to zafungovalo jako krátký 20minutový snímek. Při takové stopáži bych možná jen 20 minut s vykulenýma očima zíral a pak tam poslal pět hvězd. Ale takhle je to šíleně nastavovaná kaše, která se velmi rychle omrzí. Věřím, že napsat dialogy tak, aby pozpátku hýřily vtipem a přitom dávaly smysl, byla výzva a kumšt. Takové pěkné slohové cvičení, které by klidně mohli dávat učitelé na všech stupních vzdělávání jako domácí úkol. Přiznám se, že i mě by to bavilo. Jenže i to se ve filmu rychle omrzí. A to je právě kámen úrazu. Mám dojem, že radost z tvorby takového díla musí dalece přesahovat radost z jeho percepce. Když už humorná složka tak rychle vyprchá, člověk doufá, že aspoň dojde k využití příběhového potenciálu - že na konci (teda vlastně na začátku) uvidíte, že i vrah byl kdysi roztomilým uličníkem a vrahem se stal především souhrou vnějších vlivů, nepřízně osudu a labilnější nervové soustavy. Místo toho je závěr najednou zkratkovitý, úsečný a s emocemi na křeč - obzvlášť v kontextu předchozí rozvláčnosti vyprávění. Takže po, přes všechnu originalitu, průměrné zábavě další důvod jít s hodnocením ještě níž.