Arbiter

Umírněný sled divadelních sekvencí, kde co obraz, to dialog, posouvají život tria Jung-Freud-nějaká Ruska po zásadních okamžicích jejich životů: Jung má rád Freuda, Jung souloží Rusku, Freud má rád Junga, Jung nesouloží Rusku, Jung přestává mít rád Freuda, Jung souloží Rusku, Freud odkopne Junga, a do toho pár bonusů. Je to zkreslující nuda a málo sexy. A že by šlo o ,,komplexní síť vztahů muž x žena, otec x syn, freudiánství x jungovství,'' bych se nejspíš hodně přel.

Insidious na mě bubalo tak intenzivně, až jsem se párkrát dokonce i lekl. Není fér, že i když se účelně sypou ověřený a omílaný kliky na nervovej systém, člověk často podlehne. Cítím se pak jako jednoduchej robůtek na dálkový ovládání. Jako šoker dobrý, jako film naráží hlavou o strop průměru.

Já chci mít taky svýho soukromýho černocha, se kterym je legrace! A až mě opustí, nechám si narůst vousy.

Dost dobře mi nejde na rozum zklamání mnohých. Respektive, asi si dokážu představit, co za tím často stojí: očekávání fanouškovsky vyšroubovaná ad absurdum budou v žebříčku někde nahóře hned vedle xxmartinxxových smutků ohledně zavádějící virální reklamní kampaně. Když člověk od filmu očekává (pro mě z málo pochopitelných důvodů), že bude pouhou encyklopedickou dovysvětlovačkou Alienů, spokojený asi být nemůže. Za sebe ale musím říct, že nadšením přežvykuju šmouly i ráno po projekci a asi zajdu ještě na jednu-dvě. Možná to je tím, že si původního Vetřelce moc nepamatuju a že mě v mnohém lezl na nervy (hloupost většiny hlavních hrdinů si spolehlivě vybavuju dodnes); možná tím, že jsem záměrně nekoukal na trailery ani virální videa a tím, že jsem tak nějak celkově nečekal vůbec nic. ___Spoilery: Film směle odkazuje na (nejen) řecký mýtus a sám je střípkem mytologie jiné. Ridley si pohrává s mnoha motivy a nabízí prostor pro mnohé interpretace, to vnímám jako jednu z nejpřitažlivějších věcí na jeho snímku. Prometheus, který stál u zrodu lidí, měl vždycky krapet tendenci pošťuchovat bohy i ostatní titány. Strkat nos tam, kam nemá. A stihl ho za to trest. Být z pozice člověka svědkem střetu dvou titánů, na jedné straně Tvůrce a na druhé částečně lidského potomka, to byl filmový okamžik, na které nikdy nezapomenu. ___ V jednom filmu takhle umě sundat stvoření člověka z oblohy, vyrvat z rukou Darwina a při tom udržet myšlenku víry, která dodává sílu a vede člověka k dalšímu a dalšímu kroku v před, když už se zdá, že ho nebude schopen, je fascinující (i když musím uznat, že některý kecy byly maximálně patetický, většinou fungovaly). Ta cynická facka představám o kráse setkání se svým stvořitelem s konečnou platností dostává za své s netečností, kterou jeden z Tvůrců ''přijímá'' své děti a 'dítě svých dětí'. Iracionální víra vede vpřed i tváří v tvář apaticky krutému nezájmu otce, kterému nestojí(/me) ani za nenávist, ani za lásku. Kde je vůbec dáno, že všichni z Tvůrců se na naše stvoření tváří stejně? Víra a otázka stvoření vede i kroky zvídavého Davida, když se všemi dostupnými prostředky snaží splnit žádost pro změnu stvořitele svého (ostatně vztah člověk : android krásně dopředu napovídá podobu vztahu Tvůrce : člověk), aby splnil jeho přání, aby se "snažil více." On sám se v podstatě stává otcem, architektem vzniku nového života, a kruh se uzavírá. ___ Jasný, je to pořád často béčko. Ale to byli i Vetřelci. Vlastně je to mnohem menší béčko než Vetřelci. Ridley Scott ale na filmovém plátně rozehrává různými myšlenkovými motivy, fenomenálním audiovizuálním jazykem a prací s filmovým časem podívanou, na kterou budu ještě dlouho vzpomínat. Chlapi si hrají na vojáčky a ženský aby dávaly všechno do kupy. PS: Trošku mě děsí kategorický soudy o hlouposti a nekonzistenci snímku. Asi si tedy ty souvislosti a motivy domýšlím a hledám je tam, kde nejsou. A nebo jsem holt naivní teenka. Každopádně ukojená, velmi dobře ukojená.

Zamiloval jsem se. Do jablek. Do ropy. Do rumu. Do boha. Do ďábla. Do Joba. Do plešek, arabů, tenistů, tygrů a alkoholiček. ____ Filmy hloupé a filmy neskutečně obsažné to mají těžké: první si komentář nezaslouží, druhé si říkají o komentář předlouhý a na to má mít pro změnu čas jako kdo..? ____ Mám před sebou klubko. Takový to klubko, který byste přísahali, že ještě těsně před osudovým ''mňau'' bylo tři psi a jedna pohublá kočka, co měla ráno radši zůstat doma. Uvědomuji si existenci mnoha vrstev a jemnou vybalancovanost příběhu okolo absurdistánu v kostelíčku. Jestli ale dokážu vyskládat jednotlivosti vedle sebe podle velikosti? Celek je asi vážně víc, než součet jeho částí. Bůh je mrtev. Nebo není? A co na to Hitler? Tohle se asi vážně musí jedině vidět. ___ Ulrich Thomsen zahrál nejlepšího sráče co jsem za poslední dobu viděl. Ten neutuchající vnitřní rozpor mu lez ušima až ke mně na stůl. Za černohumorně brilantní 3/4 odpouštim i závěr.

Nepříjemné, nepřirozené, zlé, dekadentní, znepokojující, destruktivní, smutné, animální, industriální a upřímné. Hodně. Civilizace na dřeň. Zlá zlá erekce.

Film můžete legálně stáhnout na http://maxovahra.com/download/

Jeníček v lese, zámek s vodopádem a tak vůbec! Luxusní reklama na Hornbach. Akorát v ní holt zase umíraj jenom skopčáci a cikáni, no... Více z filmu vidět netřeba.

Kdo mi vysvětlí, že se Červená Karkulka zahrabala do povědomí tolika generací a neustále vybízí k novým (a většinou dost úchylným) zpracováním? Genius Loci celé Francie ovládlo podobu výletu tisíců Červených Karkulek ze středu země na povrch. Užívejte si krásu toho Tripu a pak mi povězte: Kdo není monstrum?

Nevim. Potácel jsem se mezi vzájemně dost protichůdnými vjemy. První minutky na téma 'vraťte mi deník,' mě urputně ničily. Provedením jsem vlastně sledoval herní adventuru, bez možnosti interakce (jestli pak Scorsese hrál Syberii?). Postavy se pohybovaly často uměle a startovaly své monology způsobem... automatonským. Pravidelně rozčílen nějakým tím filmově teatrálním prohlášením jsem ale nemohl nevnímat úžasnou osobitost překrásně fantaskního světa Huga Cabreta (který mi byl jako herec snad nejprotivnější) a péči a lásku, se kterou byl formulován sebemenší detail odkazující na kořeny kinematografie a způsob, jakým nám Scorsese předkládal svou vizi světa z úhlu pohledu dětí - dospělí byli tajemní, jejich autorita těžce zpochybnitelná a motivy jednání neuchopitelné. Často byli zabíráni z podhledu - vlastně stejně jako celý svět, z výšky malého chlapce. Věřím, že i to, co mě na Hugovi štvalo, byly projevy zamýšlené, cíleně dětské. Jen je otázka, jak moc se svou dospěláckou vizí dětského chápání Scorsese jejich světu opravdu přiblížil... Viděl jsem film, který pro svého autora musel být velice osobním. Viděl jsem ho ale v rozpacích a jaksi z odtažité dáli.