Arbiter

Nora si mě získala svou zvídavostí, odvahou a křehkostí.

Ježiš, to bylo tak dobrý. Radu Jude obrazy i slovem, intelektuálně sebestředně, šibalsky i zostra glosuje vše pokrytecké, co ho na formalistickém moralismu sere a v čem je mezi ním a mainstreamem jen těžko překlenutelná propast. Ve Smolném pichu je všudypřítomná frustrace (estetická, etická, morální, intelektuální, ...). Je cítit, že by autor v zoufalství nejradši propukl v neartikulovaný jekot, ale namísto čisté deprese ta energie (naštěstí) překapává v pronikavě černý humor. Všechny motivy se vrací k jednomu ústřednímu tématu: brodíme se v hovnech a přesto máme tu zaslepenou drzost poučovat ostatní, že si na prahu neočistili papuče. Nejslabším místem je okamžik, kdy se paní učitelka začíná obhajovat. (spoiler alert) Měla celou dobu mlčet a pak je akorát nakrmit tím dildem. Posílám péči!

Fifty shades of anxiety pro hipster mileniály. Relatable. Hovoří obrazy.

Kdyby byl Cyborg co k čemu, redistribuuje bohatství trochu důsledněji, než jako jednorázový altruistický jackpot pro random lejdy u bankomatu.

Bizarní, hypnotické, senzacechtivě bulvární. Za osmý díl, tedy za alespoň nějaký prostor pro reflexi dokumentu ze strany aktérů, velký paleček up.

Asi bych byl rád, kdyby si daný námět vzal na starost jiný scénárista. A režisér. Asi bych byl rád, kdyby si padouši už na vždy dávali záležet na tom, že když chtěj někoho zabít, tak že je ale opravdu zabitej. Celý mě to vlastně nějak sralo. Ale to taky neni úplně špatně. Jsem masochista? Nevim. Covid.

Spoilery. Nádech: Na motivy knihy o chudém šlechtici, o samozvaném potulném rytíři Donu Quijotovi, vznikl film Terryho Gilliama. První pokus o jeho natočení skončil katastrofou a nekonečná snaha o jeho dokončení nabrala donkichotský charakter. Režisér sám se tak stává Donem Quijotem. Hlavní postava filmu, režisér Toby, natáčí snímek na motivy knihy o chudém šlechtici, samozvaném potulném rytíři Donu Quijotovi. Při tom vzpomíná, jak v blízké vesnici kdysi natáčel snímek na motivy knihy o chudém šlechtici, samozvaném potulném rytíři Donu Quijotovi. V původní režisérově adaptaci ztvárnil Dona Quijota místní nevýznamný švec, jehož během natáčení natolik pohltil fiktivní svět Dona Quijota, až sám uvěřil, že je Donem Quijotem, což mu vydrželo až do opětovného setkání s Tobym. Režisér Toby nedobrovolně zjišťuje, jak reálný dopad měla na danou reálnou vesnici jím realizovaná původní adaptace fiktivního světa o fiktivním světě. V absurdním sledu událostí také zjišťuje, že to samé platí o současné adaptaci. Bez možnosti volby následuje Toby Dona Quijota v roli věrného zbrojnoše Sancha Panzy. Schopnost vnímat realitu záhy Sancha-Tobyho opouští, rozpouští se ve fiktivním světě obestírající samozvaného Dona Quijota. Dění okolo filmu, který Toby natáčí (nebo aspoň má natáčet), a sled minulých i následujících událostí nabírají donkichotský charakter. A do toho všeho okolo pobíhá lady Dulcinea reprezentovaná mnoha postavami. Režisér-zbrojnoš, bez jakéhokoliv hmatatelného vlivu na svůj osud, nakonec nedobrovolně vezme život svému pánu, kterého stvořil, aby záhy dokonal svůj vlastní přerod v Dona Quijota. Toby, režisér snímku na motivy knihy o chudém šlechtici, o samozvaném potulném rytíři Donu Quijotovi, se sám stal Donem Quijotem. Gilliamům donkichotský úděl tak po třiceti letech končí, zatímco úděl Dona Quijota na své nekonečné ose romantické marnosti pokračuje dál. Není zač. Výdech

Náhodou, náhodou, lidi potkávaj se náhodou. Je radost, když jde z Madse Mikkelsena zase jednou strach.

Co cítím je neopodstatněná hrdost (neopodstatněná, protože mnou nijak nezasloužená) na tu "malou holku", které snad částečně i ten Aspergerův syndrom (ale jednoznačně zdaleka nejen!) spoluformoval neobyčejnou sílu, sympatickou zaťatost a stoickou a chladně logickou - a přesto křehky autentickou - přímost a upřímnost ve světě, kde se kudrlinkami a slizkou nebo agresivní relativizací i to zřejmé rozplizne do paralizující nejistoty. A také cítím údiv a obdiv, že v sobě dokázala najít tolik odvahy, kdy odolává velikosti světa do kterého vstoupila, svým strachům i nenávisti některých lidí, a v počátku také samotě ve svém údělu, zkrátka protože ví, že je potřeba něco udělat. __ Dokument si úspěšně drží uvěřitelnou a intimní notu. Precizně nasvítil blboučkou prefabrikovanost obrazu, který o Grétě budují její odpůrci. Je autentickou výpovědí o výjimečném, a přesto nedokonalém člověku. ___ Co ve mně ale v důsledku dlouhodobě nejvíc rezonuje, a předpokládám, že rezonovat nadále bude, je dění okolo: bolí a bodají mě doprovodné reakce (a tím neříkám, že každá její kritika je vedena z těchto pozic) cynických, zlých, malomyslných a jedovatých smějících se bestií, které se ve své nespokojenosti a strachu, tuposti nebo ztracenosti, sobeckosti a nevědomosti nebo zahleděnosti do své domnělé rozumnosti vypořádávají zlobou a nenávistí mířícími na Gretu s vlastními selháními a malostí, neschopností imaginace lepšího světa a nebo ztraceností v současném světě. Bytostně racionálnímu člověku vytýkají emotivnost jen protože dohlédne hrůznost našich činů a dokáže je v emočně otupělé současnosti citlivě vnímat a prožít. Uslintaně sledují každé její škobrtnutí. Jako by snad ona sama chtěla být dokonalá, jako by snad plastová lahev byla srovnatelná s dopady uhelné elektrárny. Tento neopodstatněně sebevědomý výsměch bezcitných ignorantů je vedle otupělé a alibistické nečinnosti světových lídrů tím nejbolestivějším, co Greta nasvítila.

Chladná, zasněná, teskná - a přece radost.