ostravak30

Američané ve své historii mnohokrát neprohráli. Jakákoli jejich porážka se tak vždy zapsala slavně do dějin. Černou kaňkou jejich historie je tak Vietnam. Imperiální politika USA jim vždy dělal tak trochu problémy. Škoda jen, že jak benevolentní jsou sami k sobě, tak svobodomyslní nejsou i k jiným státům. Osobně nelituji ani jediného zbytečně zemřelého vojáka. Pořád trvám na názoru, že ve Vietnamu neměli co dělat a měli se starat sami o sebe. Nevím, jak jde dohromady katolická víra s nesmyslným rozpoutáním války. Proč by Bůh měl přát zrovna jim? A už vůbec netuším, jak jde křesťanskou vírou dohromady fakt, že černošští obyvatelé spojených států mohli v boji umírat, ale nemohli si vyprat ve veřejné prádelně. Randall Wallace se jako scénárista podílel převážně na bojových filmech. Alespoň zpočátku kariéry rozhodně. Jako režisér má ale za sebou rozličné filmy. Údolí stínů je po všech stránkách velkolepý snímek, na kterém si výprava a maskéři dali záležet. A vůbec celý tvůrčí tým. Přeci jen vybírat do epizodních rolí herce podobné skutečným předobrazům není příliš obvyklé. Také potoky krve jsou tu na místě. Film se zaobírá také vzpomínkou na ženy a děti, které musely zůstat. Pravda, možná je leckdy přehnaný a přichází tu na odiv čistý amerikanismus ve stylu „i když nás rozstříleli, jsme hrdinové a vítězi, víme co za bojujeme (za co bojuje můj muž)…“ Jistě, je to už trochu ohrané a obligátní, že „my vám tu přeci děláme mír, ačkoli při tom rozstřílíme a zdevastujeme, co jen lze“, ale Američané bohužel takto uvažují. Ve své syrovosti tak film ukazuje prostě krutou realitu. Myslím, že většina reálně ani nevěděla za co umírá a možná jim to bylo i jedno. Pozůstalým dětem tím spíš. Jestli to USA stálo za to a zda něčeho dosáhli je kapitola jiná, ale to svrbění v rukou sebrat se a rozkopat nějakou tu zemičku prostě mají už od konce první světové…

První film Clinta Eastwooda na režijní stoličce je nesmírně zajímavý. Tím spíš, že to byl herec hlavně westernů. Tím spíš, že tuhle myšlenku nosil v hlavě už nějakou dobu. Pravda je, že takových hysterek běhá po světě pár a mnoho lidí toto téma pozná. Těžko se jim něco vysvětluje, těžko se s nimi žije a vůbec nejhůř se jich zbavuje. Končit to může i tragédií. Tady to stupňované napětí je vcelku dobré, ale pořád je poznat, že je to jednak Eastwoodova prvotina a jednak, že i pak se spíše věnoval jiným žánrům. Některé části jsou jen jako by k filmu ani nepatřily, třeba jazzový fesťák asi na odlehčení. Bohužel je film hlavně na konci trochu předvídatelný, ale Jessica Walter byla vcelku dobrá.

Seriálů mapujících naší historii konečně trochu přibývá. Konstatovat se dá se slzou v oku snad jen toliko, že je škoda, že pohled tvůrců nesahá dál než k první republice. Co bylo před ní, až na výjimky, jako by nebylo. Robert Sedláček si dal záležet, aby zaznamenal všechny dějinné události od konce první světové války a vzniku našeho státu. Nutno říct, že každá kapitola by si zasloužila asi své vlastní hodnocení. Mám-li být stručnější, pokusím se alespoň ke každé epizodě napsat kousek. Na vzniku našeho stát se podílelo více lidí než jen Tomáš Garrigue Masaryk, to už dnes víme. A že udělali mnoho proto, aby se to povedlo víme taky. Nebylo to zrovna snadné. To neměl ani prezident Beneš. Viděl jsem na toto téma mnoho dokumentů a ani vojenští historii a odborná veřejnost se dnes neshodne. Bojovat nebo se vzdát Němcům? Jako národ bychom si sami sebe asi více vážili, kdybychom vzali do rukou zbraň. Mnichov bohužel zůstal jako černá kaňka na našem sebevědomí a velmi často si ho připomínáme, když máme pocit, že jdou i dnes nějaké národy proti nám. Stejný rozpor funguje i v atentátu na Heydricha. Nic moc se nevyřešilo a za útok na říšského protektora zaplatili životem nevinní. Vypálení Lidic je jednou z nejtragičtějších událostí naší historie. A nejsem si jist, zda by potomci zemřelých či tehdejší obyvatelé, kdyby mohli mluvit, naprosto jistě pochopili, proč museli zemřít. Že se budou Němci mstít bylo totiž naprosto jasné. A za mě Beneš selhal hned dvakrát. Navíc nejen on. Spolu s ním selhali i demokratické strany a západ jako takový. Opět nás prodali, a to hned po válce, když si USA a SSSR dělili Evropu. Komunisté tak přišli k moci v Česku jako slepý k houslím a chyběl už jen zlatý podnos. Absolutní neschopnost demokratických stran domluvit s Benešem nějakou strategii vyústila ve čtyřicet let komunismu, který měl své plusy i mínusy. Mínusů bylo nejspíš víc. Hlavně političtí vězni. A že se komunisté vybíjeli i mezi sebou je spíše úsměvné. Jakou hysterii u nás dokázal Stali vyvolat. Jak si politiky vodil. Jakou hrůzu z něj měli. Jak si na tisíci kilometrovou vzdálenost mohl odposlouchávat naše představitele. Škoda, že po jeho smrti toho Češi nedokázali využít, a nejen spolu s Dubčekem, ale i dalšími nastolit demokratický socialismus, nebo demokratičtější. To by ale nesměli v řadách českých politiků být tací, kteří Rusko nadšeně vítali. Škoda, byla to veliká šance změnit ještě něco v době, která nebyla zkažená a pořád se od západu mohla něco naučit. Pak už to totiž bylo jen horší. Postupem času bylo jasné, že se musí objevit nějaký takový Havel a další, kteří něco změnit budou chtít. Charta 77 započala něco, co pokračovalo o řadu let později revolucí. Na jedné straně byl Havel zárukou, že přerod v demokracii proběhl klidně a také vše fungovalo na bázi domluvy. Na druhé to mohlo být ještě lepší. Jenže Havel si trval na svých kamarádech jako by jim dával nějakou odměnu. Druhá škoda je, že se politikem-prezidentem nestal někdo, kdo mohl vést zemi mnohem rázněji na základě alespoň nějakých zkušeností. Havlova touha po moci ovšem zastínila jeho logické uvažování, a tak se v 90. letech stalo Česko vším, jen ne krásnou a konečně svobodnou zemí. Kradlo se, propouštělo, zabíjelo – řada vražd není dosud objasněna, končily mnohaleté fabriky, mohlo se všechno, moc byla nad zákonem a všechny Havlovy sliby vyšly vniveč. Moc se nedivím Slovákům, že se chtěli rozdělit. Za mě je to dobře. Vždycky by existoval rozpor mezi tím, který národ může mít pravdu, který má mít navrch, když mluvíme rozdílnými jazyky a jedněch je méně a jedněch více. Mezitím stihl Klaus zdevastovat republiku nelogickými privatizacemi a dovolil okradení stovek nebo tisíců lidí v kupónové privatizaci. Z těžkého knokautu devadesátek jsme se dosud nevzpamatovali a asi už ani nevzpamatujeme. V nich se totiž zrodili z veksláků miliardáři, zkracovali desítky let fungující firmy a podniky, zmnohonásobilo se zadlužení a západ naprosto pohltil a zlikvidoval český trh. A čeští politici tomu nejenže přihlíželi, ale ještě tomu nadšeně tleskali. Celý seriál většinou funguje na bázi dlouhých dialogů, z nichž se valná většina, nebo spíš všechny, určitě neodehrály takhle. Divák má ale trochu pochopit proč k tomu či onomu došlo. Možná se trochu ohýbají skutečnosti v naší minulosti, možná je naopak vidění kritičtější, kdo ví. Na to mohou odpovědět jen historici a ani ti ne se 100 % pravdou. Nikdo u toho nebyl, tak neví a lze jen spekulovat. Politika a politické události jsou navíc hojně probíranou záležitostí mezi Čechy všude. Doma, v práci, v hospodě…a co tisíc lidí, tak tisíc názorů. Každý ví naprosto přesně, co by se dělat mělo, ale nikdo nic neudělá. Ať to za nás udělají jiní. Ať jdou jiní demonstrovat, jiní k volbám…nám stačí ta hospoda. To vždycky byl a bohužel vždycky bude hlavní český názor…

Knihu jsem nečetl, tak nemůžu posoudit má-li režisér pravdu. Pravda ale je, že těch filmů o lidech ve středním věku a jejich krizích je docela dost. Je to pořád dokola. Třicátník nebo čtyřicátník si uvědomí, že mu život utíká mezi prsty, že si nic neužil apod. a začne blbnout. V tomto případě je to celá partička, která si dává úkoly. Jenže film není až taková komedie. Jde o pomezí komedie a vážně míněného dramatu, přičemž oba žánry se vzájemně sráží. Když Martin Pechlát zpívá v dámském oděvu, člověk se pobaví, zároveň se ale ptá, jakou krizi si tím řeší on? Jak dlouho chtěl tohle manželce tajit? A Hynek Čermák jako muž žijící s matkou? Na jedné straně ho to rozčiluje, na druhé se neodstěhuje proč? Možná někoho snímek přiměje se zamyslet nad sebou a svým životem, ostatně začít žít se dá v každém věku, na druhé straně některé úkoly jsou spíš víc zábavné, než aby dávaly smysl a přiměly si hlavní postavy něco uvědomit. Pro mě se jedná o snímek narvaný hereckými hvězdami, ale též je nutné konstatovat, že Patrik Hartl dosud udělal jen dva filmy a ten první je Taková normální rodinka. Takže režisérských zkušeností (opomíjíme-li seriál Ulici) tolik nemá a film se asi žádným velkým hitem nestane.

Tento typ pořadu je velmi oblíbený napříč republikou a různými generacemi. Nedivím se. Jednak představuje klasickou českou zábavu a něco, co je pro náš národ velmi typické a jednak se rádi vracíme do minulosti s představou, že vše staré bylo lepší než dnes. Doba první republiky jistě byť řada hospod vznikla mnohem dříve. Josef Polášek jako typický Moravák je pak sympatickým průvodcem. Představí se v různorodých částech republiky a ozřejmí vznik hospod, jejich historii a původ, ke kterému se lidé vracejí rádi i dnes. V době čínských restaurací, různých bio kaváren a sport barů je typická česká hospoda s historií, dobře natočeným pivem a tou správnou atmosférou něco vzácného. Vždyť v dobách císaře pána a Masaryka se v hospodě řešilo prakticky všechno. Druhá série pokračuje ve stejném duchu a jsem si jistý, že těch hospod je a bude pořád dost. Možná by nebylo od věci představovat i bizarní podniky...

Slavný animovaný pohádkový seriál o mluvícím kocourovi dělají krásným především dvě věci. Ta první jsou úžasné malby Josefa Lady. Jeho kresby se mi vždycky líbily. Na jedné straně jednoduché, na druhé promyšlené, a přitom tolik malebné. Tou druhou je samozřejmě hlas Karla Högera. Pohádky to byly jednoduché. Přesně tak, aby je děti chápaly. Na některých povahách se projevovaly i klasické české vlastnosti, ale ono to češství bylo Ladovi vrozené. Stejným způsobem představoval typické Čechy a jejich vlastnosti a neřesti i v seriálu o kmotře lišce či v jiných pohádkách. Ale vždy způsobem humorným a laskavým, takže pohádky vždy (ne)byly určeny výhradně dětem, ale pobavili se i starší ročníky… K jeho dílům se vždy rád vracím, protože ten typ laskavého humoru přívětivého pro všechny věkové skupiny se dneska už nedělá.

Pro Clinta Eastwooda jde o vcelku neobvyklý snímek, kdy hraje nájemného vraha, a přitom nepředstavuje žádného velkého akčního hrdinu. Sám se de facto musí ujmout vyšetřování, a přitom si slézt pár hor. Rozhodně nečekejte žádné akční scény a obrovské drama. Naopak se divák dočká působivých horolezeckých scén, za které by se nemuseli stydět ani současníci. Jak to, tak další scenérie jsou na snímku to nejzajímavější. Vše se jinak vyřeší až v závěru, kdy při výstupu přijde to největší napětí. Definitivní, a nutno podotknout, že i překvapivé, rozuzlení přijde až v úplném závěru. Rozhodně se ale dílko vymyká obvyklé tvorbě slavného herce a režiséra.

Osobně si myslím, že cirkus je skutečně týrání zvířat. Ta se musejí učit a vykonávat věci, které by v divočině a volné přírodě dělat nemusela. Tyto navíc dělají nedobrovolně a není tak divu, že ve světě přibývá situací, kdy se zvířata vzepřou. Na druhé straně tradice cirkusů je tu hodně dlouhá, vždyť o tom vypráví třeba Cirkus Humberto, a tehdejší cvičitelé se těšili veliké slávě. Celá řada archivních fotografií a záběrů a k tomu komentář Karla Kludského o slavné éře i méně slavném konci, to je v krátkosti popis krátkého dokumentárního filmečku. Pravda, leccos zajímavého jsem se o cirkusu dozvěděl. Na druhé straně je též pravda, že jsem se jen utvrdil v tom, že pro mnohá zvířata, hlavně šelmy, jde jen o trápení.

Je to příběh, který v různých obměnách zažil asi každý rodič. Dítko lže, protože si chce s kamarády udělat party. Asi nejzajímavější je rozličný přístup rodičů, kteří obcházejí diskotéky, jako že jich ve městě muselo být kupa, jakožto i na nich nalézt své potomky muselo být jako hledat jehlu v kupce sena, ale též účast mladých herců. Třeba Michal Dlouhý už se ve filmu objevil, za to Daniel Landa stál před kamerou prvně stejně jako David Novotný, kterého, přiznám se, jsem vůbec nepoznal.

Vánoce na poušti působí jako vcelku povedená komedie, u níž se opravdu dá zasmát. Nakonec to není zase tak nejasné téma. Kdysi slavných kapel a z toho leckdy dodnes těžících osob se v Česku pohybuje řada. Hlavní hrdina už ale po slávě netouží. Spíše naopak. Turkmenistán je navíc Čechům prakticky neznámá lokalita. Musím však souhlasit s kritikou, že řada vtipů je zazděných silným přehráváním hlavně ze strany Martina Stránského. Tam kde se dá očekávat pak přijde a není už tak silný jako nějaký překvapivý vtipný moment. Na druhou stranu představení mnohdy působí jako situační komedie, která navíc disponuje lehce překvapivým koncem a řadu vizuálně dobře působících momentů. A nakonec i scéna vypadá zajímavě se svým popojížděním.