ostravak30

Minisérie Čtyři životy je zvláštní tím, že nám nedovolí nahlédnout pod pokličku vraha. Divák postupně tak nějak začíná tušit, že se vraždí a kdo je oním pachatelem. Jenže tvůrci se zaměřili výhradně na práci policie, která neuměla nebo nechtěla vyšetřovat. A to jim přitom muselo být divné už u druhého těla, že jsou naaranžovaná pokaždé stejně a na tomtéž místě. Do poslední chvíle se tak musíme pouze domnívat, co se vlastně stalo a jak, protože tuhle pasáž filmaři zcela pominuli. A to je velká škoda, jelikož vzájemné rodinné vztahy, ty napjaté s policií a samotný průběh pátrání se trošku motá v kruhu a v půlce druhého dílu nemá co nabídnout. Totiž i způsob seznámení s pachatelem je stejný, takže se opravdu čeká hlavně na závěrečné rozuzlení. Na úplný závěr alespoň dojde k zveřejnění autentických fotografií.

Na hry Divadla Sklep si prostě člověk musí zvyknout. Mě moc nesedí to prolínání se ve třech rovinách. V jedné improvizují na ulici, ve druhé bůhvíkde předvádějí divákům čtenou zkoušku a ve třetí následuje samotné divadlo. A přeskakuje se z jednoho obrazu do druhého přičemž ani z jednoho nemá divák nic. Je to takový hodně zvláštní dokument jako by bez koncepce.

Dost zvláštní mi přišlo, že premiéra filmu Každý den odvahu byla odložena. Přeci jen šlo o rok 1964 a to už stojíme na prahu společenských změn, nutno říct příznivých pro atmosféru a náladu mezi obyvateli. Tu ovšem Evald Schorm předkládá hrdinu, který si s novou situací neumí poradit. Čemu věřit a jak dál hlásat hesla, která už, zdá se, neplatí. A to hned ve své prvotině. Jan Kačer je skvělý herec, ale tady mě moc nepřesvědčil. Ta jeho tvrdost ve výrazu, chybějící emoce. To už se mi víc líbil Josef Abrhám.

Skrýt žida v tak těžké době chtělo odvahu. Ačkoli Pavla na počátku vedla zcela jiná motivace. Vzhledem k neopatrnému chování obou mladých lidí nebylo moc těžké skrývající se odhalit. Stačilo, aby si sousedé pozorně všímali. A jak film bezstarostně začíná, atmosféra houstne a stává se stále více tíživou. Na konci je cítit absolutní bezmoc a bezútěšnost. Je to opravdu silný film se skvělými hereckými výkony.

Člověk by neřekl, že ve střední Evropě může dojít k takové události. Ok, čekal bych to v USA, Panamě, Venezuele, Kongo nebo Itálii. Ale na Slovensku? Film odhaluje krůček po krůčku všechna fakta, která vedla ke strašlivé vraždě a pak i to, co následovalo. Ceněný je film ale především díky záběrům, které se v běžném dokumentu jen tak neuvidí. Jde jak o texty esemesek. záznamy telefonních hovorů, ale též záběry z výslechů či rekonstrukce. Trochu překvapivě si Slováci nedokázali podobný dokument natočit sami. Ale ona to je vůbec pozoruhodná země poslední roky. Když se zrovna nestřílí po novinářích, pálí občané na premiéry. Čeho se tam ještě dočkáme? Těžko říct.

Další z mnoha dramatických porovnání světa šlechty/aristokracie a obyčejného sluhy. Kolikrát to tady už bylo. Jenže tu jde o něco mnohem silnějšího. Jedna noc může všechno změnit, protože tohle se v té době nenosí, aby si panička začala se svým vlastním poddaným. Faktem je, že Luděk Munzar je v divadle kamerou zaznamenaný jen minimálně a tady ještě navíc ve Finsku, takže o to cennější záznam je. Bohužel mu Marie Málková nestačila zdatně sekundovat a Jana Hlaváčová dostává jen malý prostor. Když si to člověk vezme kolem a kolem, tak celé drama stojí na konverzacích a samotné představě toho, co bylo, je a mohlo být. A též právě na střetu myšlenek Julie a Jeana.

Podobných filmů z této části naší historie vskutku mnoho nevzniklo a Boj o oheň je tak dost ojedinělý. Vše je umocněno tím, že zážitek je výhradně vizuální. Ve filmu se nemluví a divák se tak s postavami musí dorozumívat stejně jako ony mezi sebou. Moc se nedivím, že právě masky to vyhrály. Společně s exteriéry jako takovými je to na filmu to nejpozoruhodnější. Jako studijní materiál asi snímek sloužit nebude. Potkávají se tu totiž druhy předků, které jinak dělala podstatná část historie. A stejně nesmyslné je nejspíš i sblížení s mamuty či házení rychlých oštěpů ve stylu Robina Hooda. Životní styl tehdejších obyvatel tu prostě popsán není. Jak se lovili mamuti, jak vyráběli ozdoby apod. Na druhé straně můžeme vidět, jak moc důležitý byl oheň. Bez něj prostě tehdy nešlo přežít. Lidé se učí, stávají se vyspělejšími.

Jo, Jessica Chastain je sexy. A to je tak všechno, co je na Ava zajímavé. Tohle už tady bylo mnohokrát a v mnohem populárnější podobě - viz třeba John Wick. Tento film obsahuje řadu klišé a málo akce. Víc se řeší rodinná dramata než fakt, že by hlavní hrdinka měla prchat nebo se bývalým zaměstnancům a současným nepřátelům postavit. Rodinná linka ale také není zrovna zajímavá. Herecké obsazení je výborné, ale herci moc nemají co hrát a tak jsem ocenil jen Malkoviche. Akčních hrdinek prostě v posledních letech přibývá, ale mají jasně daný charakter i pochopitelnou minulost a nepůsobí tak nešťastným a zoufalým dojmem jako Ava.

Kompletně se vyměnil tvůrčí tým, a přestože je to nějaký pátek, co jsem viděl první díl, nemyslím si, že jde o horší zábavu. Ta rodinka je prostě vtipná z principu svými charaktery - nejvíc mě pořád baví babča. Nový věk se zaměřil na přijetí nového a omezení strachu z budoucnosti, která se kvapem mění v přítomnost. Croodsovi takoví jsou. Vše nové, inovativní jim přijde podezřelé. Naopak Lepšíkům vše staré zase zaostalé. Ale leckdy právě kombinace nové technologie a starých zkušeností může přinést kýžený výsledek. Opět je to legrace, funny jízda u níž se mi líbily barvy a vůbec celkový vizuál. Nenudil jsem se a bavil se nad hláškami i různými situacemi. A to je u podobných filmů to nejdůležitější.

Já proti tomu pořadu upřímně řečeno nic nemám. Mě osobně přišel ve své koncepci zajímavější než MasterChef. Když mám ale rozebrat samotný úvodní text, popisující celou soutěž, pak to napětí a pořádnou dávku emocí jsem teda nenašel. Faktem je, že se pořad utopil ve stereotypu. S každým dílem vaří na stejném místě. Jediné skutečné drama se odehrávalo pouze při souboji s časem. Ani porota složená z různorodých skupin k atraktivitě příliš nepřispěla. Stejně tak ani samotné vaření/grilování neprobíhalo v extra napínavém duchu. Sem tam dvojice kuchařů něco poradila. Leckdy si vymysleli práci s jednou rukou apod. To ale působilo spíše bizarně. K moderátorům těžko něco říct. Nevím, proč tam vůbec byly. Tomáš Zástěra se alespoň pokoušel být vtipný, Patricie Pagáčová ovšem působila pouze jako okrasný doplněk bez špetky invence. Nejvíc mě ale stejně pobavilo jejich hlášení času. Uběhlo již třicet minut, řekl T. Z. a P. P. dodala: Takže vám zbývá hodina a půl. Tak nevím, počítali s tím, že hodiny neovládají soutěžící nebo diváci? Mezi soutěžícími byly sympaťáci i méně sympatičtí lidé, vítězkám jsem to přál. Ale dramaturgický nádech prakticky 0.