hanagi

Nebavilo mě to. Akční scény si nedokázaly udržet mou pozornost a humoru jsem moc nepostřehla. Herecky mě zaujal jedině Gary Oldman, ale i jeho výkon je tak trochu v duchu hesla "mezi slepými jednooký králem".

Oriol Paulo jak ho známe. Opět vrší informace ve spletitém příběhu plném zvratů a "náhodných" setkání, střídá časové linie a nechává nás na pochybách, kde se skrývá pravda. Je to zábavné, ale já už mu na ty jeho špeky moc neskáču, což je vlastně škoda, bavila bych se víc.

Barbara Stanwyck je jako vždy okouzlující a postava napravené zlodějky působí díky jejímu citlivému a na svou dobu velice civilnímu herectví přesvědčivě. Přirozeně tak vyznívá i na romantickou komedii nečekaný závěr.

Oni vážně sestříhali dvacetidílný seriál do dvouhodinového filmu? Tak teď už chápu, proč jsem tak zmatená. Akční scény jsou proloženy uslzenými momenty a na nějaké vykreslování charakteru a motivace jednotlivých postav už nezbyl vůbec žádný prostor. Škoda, že jsem si toho nevšimla včas a nezkusila raději seriál. Ale upřímně, po tomhle už se mi do něj nechce.

Klasická severská kriminálka mě v obou sériích nadchla výborně napsanou i zahranou zápornou postavou. Velký problém ovšem mám s představou až úsměvně neschopné policie a hlavně s roli policejní psycholožky, která zmastí na co sáhne. Včetně její herecké představitelky. Možná je ten její mdlý herecký výkon ve scénáři, ale zloduchové tak svým charizmatem i inteligencí válcují dobro. A to asi nebyl záměr.

Miklós Jancsó ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Jeho film mě baví výtvarným zpracováním, alegoriemi, čerpáním z folklórních tradic, minimalismem v projevu herců. Ale jeho pojetí antického tématu na mě citově vůbec nepůsobí a ubírá se poněkud jinou cestou. Rozporuplný závěr, který mnozí vnímají jako facku do tváře, mě tak vlastně nijak nepřekvapil.

Jako romantická komedie to tedy nefunguje ani omylem. Ale když přehodím výhybku a začnu to brát jako zatraceně sarkastickou vztahovku, tak to do sebe začne všechno dokonale zapadat. A to včetně těch trapných fórů, které sem prostě patří.

Tak to se stalo poprvé, aby mě Jarmusch tak zoufale nebavil.

I ten nejskvělejší hazardní hráč, který zná všechny triky a má vše spočítané několik tahů dopředu, zákonitě musí jednou narazit. Asi by to chtělo trochu toho vysmívaného štěstí, anebo to možná spočívá v jediném, v tom co nedokáže - skončit včas.

Mně ke spokojenosti stačily neokoukané tváře, vyhrocená situace, která dává vyniknout jednotlivým charakterům a otevřený konec. Víc jsem ani nečekala.