Camus

Beau mě postupně ztrácel, až jsem ztratil chuť příliš přemýšlet o tom, co chtěl filmem básník říci a nechal ho před sebou jen plynout. První čtvrtina (velkoměsto) je dobrá a zábavná, druhá (rodina) je zajímavá a má směřování, třetí (les) má alespoň působivou animovanou sekvenci. Ale ten zbytek... z něho nemám nic konkrétního, jen obecný pocit. A ten pocit je hlavně ten. že by to klidně mohlo být kratší.

Vlastně by mě mnohem víc bavil thriller o firemní špionáži než o konspiračním spiknutí. V těch momentech, kdy se odehrává nějaký heist, léčka nebo její plánování, je to hodně fajn. Ve chvílích, kdy je to o konspiračním spiknutí a super vrazích je to tak nějak ok. A pak je tam taková linka, kdy má být hlavní hrdina psychicky nemocný a ta hraje tak prvoplánovou "dramatickou" hru, že mě až otravovala. Celkově ale svižně odvyprávěné, uspokojivě uzavřené (ten drobný cliffhanger s klidem ignoruju) a zábavně thrillerové. (Těch 70 % s klidem zaokrouhlím spíš nahoru.)

Možná jsem už na to starej. Dobré obsazení ústřední trojice, dobrá akce. Jinak hrozný brak plný zbytečných mrtvol, slepých vyprávěcích uliček, které příběhu nepřináší nic kromě... další mrtvoly. Nevyrovnané schopnosti Reachera (občas zmidlí pět bijců naráz, jindy ho skoro zabije jeden skrček), nevyrovnané vedlejší postavy. Příběh rychle odsýpá, ale zpětně je vidět spousta děr a nelogičností. Asi potřebovali vytvořit o pár epizod víc a tak přidaly několik nelogických linek. Taková třešnička na dortu může být zamyšlení nad morálností celku i jednotlivých Reacherových činů, zde ale chápu, že se hraje v rámci pravidel žánru a je nefér to seriálu úplně vyčítat.

First Reformed (teď je na Netflixu) jsem měl v hledáčku už delší dobu. Film o faráři procházejícím krizí, mladé ženě, která u něj hledá pomoc a jejím manželovi, ekologickém aktivistovi. O Paulu Shraderovi jsem si z nějakých starších recenzí pamatoval, že je filmový scénárista, ale také teoretik, napsal knihu o transcendenci ve filmu a má rád Bressona. Co jsem zapomněl bylo, že napsal scénář k Taxikáři. Ale při sledování First Reformed jsem si na to vzpomněl, když na mně dolehla úplně fyzická existenciální tíha filmu. Je to pomalý film, na to je potřeba se připravit. Je ale bravurně zahraný Ethanem Hawkem, který v podstatě nesleze z obrazovky. Baví mě, že je to film s neuvěřitelně promyšlenou formální stránkou. Ta je velmi strohá: televizní formát 3:4, statická kamera, většina záběrů je v celcích nebo polocelcích, úsporná výprava. Vše co je zachyceno má svůj význam a má smysl o tom přemýšlet: každý pohyb kamery, detailní záběr, hudba, změna kompozičních schémat. Je to upřímně vítaná změna oproti hollywoodským flákům, které hrají na první signální nebo českým filmů, které občas mají problém poskládat za sebe záběry tak, aby to dávalo smysl. Rozhodně First Reformed nedoporučuju každému, ale pokud si na hruď chcete přibrat nějaké to existenciální závaží, dlouho jsem nic podobně dobrého neviděl. Na HBO GO je Scorseseho Bringing Out the Dead, která jsem měl v plánu si po dvaceti letech zopakovat (a ke kterému Schrader taky napsal scénář). Asi to ale odložím až First Reformed trochu rozdýchám.

Three Identical Strangers je dokument obdobného střihu jako Searching for Sugar Man. Dokument o zajímavém příběhu se zásadním twistem v polovině. Pokud tedy film chcete vidět, rozhodně si o něm nic nezjišťujte. Příběh je dost zajímavý, má značný přesah a je to celé dost neuvěřitelné. Kdyby to byl hraný film, přišlo by mi to dost přes čáru. Přesto všechno se podle mě Strangers hlavně v první půlce dost vlečou a těch 96 minut, které film má by se dalo krátit. Řemeslně nejde o nic mimořádného. Zajímavě je naopak postavena narace, střídání témat a důraz na různé věci v různých částech filmu. Samozřejmě je všechno poskládáno tak, aby to mělo co největší dopad na diváka a je z toho malinko cítit manipulace. Pokud se Vám ale třeba ten Sugar Man formátem líbil, je tohle příběh, který člověka zaujme a vybídne k zamyšlení. (A fakt si nečtěte ani komentáře na čsfd).

Irishman je kvalitně napsaný, zrežírovaný a odvyprávěný film. Film, který kombinuje vysoké production values, důvěru v tvůrce a tříapůlhodinovou stopáž asi dneska nemohl vzniknout jinde než na Netflixu a je mi za to sympatický. Nakonec je to ale vlastně klasická gangsterka, která mě zaujala hlavně dvěma věcma: Jednak uvědomělou práci se zobrazováním násilí a jeho deglorifikací. Zabíjení není cool, ale je to součást světa Irishmana. Dlouhé přípravy a pak pár vteřin "akce" a rychle pryč. A poté poslední částí filmu, která by jinde skončila na podlaze střižny jako zbytečný epilog. Pro mě je ale nejsilnější a nejoriginálnější hodinou. Jinak omlazování herců za mě moc nefungovalo a trochu jsem se vždy ztrácel v tom, jak má být hrdina zrovna starý. Ještě že na těch dětech to bylo poznat.

Tomu filmu někdo vystřihl celou prostřední třetinu, kde se asi měl Venom s Brockem zkamarádit. Aneb kašleme na děj a necháme tam jen nějaké hlášky a samozřejmě akční scény.

Yesterday je fajn film, u kterého mi přišlo, že chvíli aspiruje na něco víc, jen aby to v závěru vyhodil společně s logikou (a asi i morálkou) oknem. Je to pořád vtipná romantická komedie s písničkama od Beatles. Jen čím víc o filmu přemýšlím, tím víc s ním mám problém. Když to vezmu vrstvu po vrstvě (má to tady štítky Komedie / Hudební / Romantický / Fantasy): Fantasy to má premisu typu „co by kdyby“, kterou uvede na začátku filmu, párkrát ji zrecykluje kvůli vtipu, ale kromě ústředního děje ji nějak nerozvíjí ani nevysvětluje. Lepší je nad tím moc nepřemýšlet, jinak se to rychle zhroutí. Film využívá jen ty části fantasy reality, které se hodí ději a na vnitřní konzistenci filmového světa kašle. (Proč se to týká právě těch věcí – umělců, produktů? Proč to nezměnilo obyčejné lidi a jeho blízké? Proč to nezasáhlo třeba klíčové politiky, u kterých by to mohlo mít zásadní vliv na podobu světa?). Romantická linka byla fajn. Není originální, není ale ani nijak špatná. Prostě v pohodě. Mohl bych sem napsat něco k Lily James, ale vlastně nemám co. Takové to „hmpf“. Ale možná jsem už přesycen romantickými komediemi, kterých v posledních letech vídám fakt hodně (z nějakého důvodu jsou u nás doma protekčním žánrem) a obecně se od sebe dějem moc neliší. Komedie je to dobrá, zvlášť v prvních dvou třetinách. Smál jsem se rád, často a nebylo mi za postavy trapně. A to je u dnešních komedií hodně! Jako hudební drama to má asi největší potenciál. A nemluvím teď o písničkách, který jsou prostě stále skvělé (některé aranže jsou ale záměrně dost špatné). Mluvím o dramatu o umělci, který si přisvojuje cizí dílo a trpí tím. Přijde mi (bez znalosti zázemí natáčení), že tohle je aspekt filmu, který k němu přitáhl režiséra Dannyho Boyla. Vnitřní konflikt hlavní postavy je ve filmu nečekaně intenzivní a velmi dobře zahraný. Bohužel Boyle nemá oporu ve scénáři a na konci se celé téma vysrabí. Absence logiky, ohlazování hran a vysrabení konfliktů už asi je Curtisovým trademarkem (třeba Lásky čas, ke kterému také psal scénář, je obdobně fajn a trpí obdobnými problémy). Co myslím tím ohlazováním hran? Třeba když hlavní postavy nějak poškodí ty vedlejší, tak ty buď nelogicky řeknou, že to je v pohodě (Gavin) nebo jsou od začátku vykreslené jako jednorozměrné zlé karikatury (Debra). Když to tak po sobě čtu, tak se divím, že tomu dávám 4/5. Raději o tom nebudu už moc přemýšlet.

Velmi opatrně bych Good Omens doporučil, zvláště pokud máte rádi Pratchettovi knihy a jeho styl humoru. Já zas tak moc ne a proto byl pro mě seriál spíš průměr. Skvělé je ústřední duo herců – Michaela Sheen a Davida Tenanta. Výprava je moc pěkná a triky jsou sice televizní, ale úplně v pohodě. Horší je to ale s dějem. Spousta nepotřebných odboček, prokreslování vedlejších postav, které jsou ve výsledku v ději skoro k ničemu, natahovaný děj. Na první pohled se zdá, že je ústřední dvojice hybatelem děje a trávíme s nimi spoustu času, ve výsledku se ale ukazuje, že by se vlastně celý děj odehrál skoro stejně bez jejich přičinění (a věci, na kterých v ději záleží udělají náhodou). Je to v seriálu mírně tematizováno, ale to mi ke spokojenosti fakt nestačí. Poslední díl je pak největší zklamání. Mohla to být pěkná dvacetiminutovka, místo toho je to na hodinu natáhnutý epilog.

Všechno bude je celkem fajn film, ale nic víc. Zajímaví hrdinové, ale neprojdou žádným velkým vývojem. Zarámování děje výslechem dává příslib něčeho dramatičtějšího, ale nakonec je to spíš sled (dobře natočených) epizod. Doufal jsem, že by kostru příběhu mohl tvořit vztah ústředních hrdinů, ale ve výsledku se ani ten nemění. Film má ale silnou atmosféru a několik dobrých / vtipných / poetických momentů. Před pár lety jsem ale četl Čika od Wolfganga Herrndorfa, který nabízí podobný, ale propracovanější a tak nějak silnější příběh. Zajímalo by mě, jestli ho četl i Olmo Omerzu.