Radek99

Šermíř je skutečná promarněná šance - coby historické drama až příliš laskavé a spíše jen naznačované, jako sportovní drama zase moc patetické...ta šermířská soutěž v Leningradě jako by vypadla z nějakého hollywoodského sportovního dramatu. Trochu to vypadá, že se tvůrci nemohli rozhodnout, co přesně chtějí natočit, Šermíři ubližuje ona žánrová nejednoznačnost, žánrový pel-mel... Kladem je sice pěkná kamera a lyrické pasáže, opravdu krásná hudba a ponurý začátek s povedeným příjezdem hlavního tajemného hrdiny snímaného stylem počítačové hry 3th person akce, ale pak se vyprávění uhne a režisér neví, čemu dát přednost - jestli diváka přikovat do sedadel hrůznou realitou 50 let v Sovětském svazu, nebo jim vyloudit nějaké emoce a předvést náklonnost pro šerm coby sport, případně uhnout film k romantické lince... Ve výsledku se nestane ani jedno z toho... Asi nejlepší film na téma tragického a bezvýchodného osudu estonského národa je jednoznačně 1944: Přinuceni k boji...

Geniální koncept filmového vyprávění, v němž se v půli příběhu změní hlavní hrdina i celkový rastr připomíná stejný model z Lynchovy Ztracené dálnice, jenže tady je to zcela racionální přechod mající ilustrovat bezvýchodnost malého národa uvězněného uprostřed dvou okupačních mocí, dvou diktátorů, dvou ideologií, dvou totalit...Estonci uvízlí mezi Hitlerem a Stalinem, mezi hnědou a rudou totalitou, mezi fašismem a komunismem, násilně rozdělení do dvou stran ideologické barikády... Vysvětlení takového paradoxu, jako je každoroční hrdý pochod veteránů z jednotky SS v současném Talinu...

Chápu, proč je nezbytně nutné natáčet dokumenty o neonacistické scéně. Ale tohle? Místy to vypadá jako raný Forman...herecká práce s naturščikama...neherci, kteří hrají sami sebe...a je to dost poznat... Celkem dost se obávám, že Vít Klusák svou metodou dokumentární rekonstrukce, rekonstrukce dialogů a nezachycených scén ozřejmil slepou uličku dokumentární tvorby... Pořizovat záběry ze Štědrého den ne 24. prosince, nýbrž třeba 22. 12., tzn. inscenovat něco, co nebylo, jen to tak pravděpodobně mohlo být, už nemá s dokumentární tvorbou moc společného...ač si pan Klusák klidně myslí, že to je rigidní názor...když tvůrci nechají své ,,herce" ,,přehrávat zaznamenané situace", nemá to s realitou už moc společného, vzniká opravdu hraný film, činoherní kus, byť by měl tisíckrát reálné základy. Svět podle Daliborka je analogií typizovaného hollywoodského dramatu natočeného na ,,základě skutečných událostí", jen místo profesionálních herců tam postavy hrají samy sebe... Závěrečné Klusákovo osvětimské vstoupení do děje, vystoupení před kameru do předem připravené a zaranžované scény bylo jen postmoderní třešničkou na dortu...tak moc vybočovalo a porušovalo pravidla žánru...dokumentu...jím zvolené a nastavené hry... Tohle není dokumentární film, tohle je manipulativní hraní si na dokumentární film s alibisticky návodovým koncem, v němž tvůrci vyjevili své postoje, aby se náhodou někdo nedomníval, že s aktéry svého polohraného dokumentu sympatizují. A to mi přijde opravdu hodně slabošské a nesebevědomé. Rovněž se mi zdá, že vybrat si za hlavní postavu dokumentu demaskujícího neonacistickou scénu právě takto mimoňského hrdinu je vlastně tak trochu jako dělat ďáblova advokáta. Nahlížet na tuhle scénu rastrem Daliborka, jeví se tato jako neškodná. Naprosto v tomhle souhlasím se slovenskou dokumentaristkou Zuzanou Piussi, která taktéž doma na Slovensku natáčela o neonacistech a po této zkušenosti říkala, že skuteční neonacisté jsou přesný opak neškodného Daliborka - agresivní psychopatičtí jedinci... Hlavní postavou dokumentu měl tak spíš být otčím Vladimír... PS: Osobně tenhle film a příběh lidí jako je Dalibor vnímám jako zprávu o selhání státu a jeho institucí, o bídném stavu českého školství, sociálních služeb, o tom, v jakém stavu je český průmysl, o špatných sociálních jistotách, o nedůstojných pracovních podmínkách a především o výši odměňování dělnických (ale i jiných) profesí, o stavu českého kapitalismu, o vykořeněnosti městského způsobu života, odtržení od přírody, půdy, ztrátě smyslu, ateismu, a o tom, že z frustrace nemůže vzniknout nikdy nic pozitivního...

Pubertální německý Frajer Wolfgang s obdobou Hanekeovy (psycho)analýzy z Bílé stuhy. Příspěvek k pochopení německé nacistické minulosti... Freistatt je coby celovečerní debut režiséra Marca Brummunda až překvapivě vyzrálý film, jehož hlavní devizou je (vedle mimořádně silného námětu) opravdu excelentní práce s dětskými/teenagerskými herci a celá mizanscéna, autentické prostředí diakonie Freistatt uprostřed rašelinišť je mrazivé i dechberoucí... Jako minus ovšem subjektivně považuji eufemistický rastr, které je typický pro většinu západní artové tvorby - celá ta hrůza je zjemňována lyrickými pasážemi a explicitní násilí je upozaděno, myslím, že realita byla ještě mnohokráte hrůznější, než jak je prezentována na filmovém plátně... Přesto jeden z nejsilnějších a nejobjevnějších snímků poslední doby...pocítit beznaděj... PS: Freistatt vytváří zajímavou paralelu k tematicky podobně zasazenému románu Kloktat dehet (respektive jeho první části) od Jáchyma Topola, jen na druhé straně Železné opony...

Odpad nejtěžšího kalibru aneb nevstoupíš 3x do stejné řeky...

Nepovedená adaptace slavné klukovské knížky Eduarda Basse, ve které hraje prim fotbal...narozdíl od tohoto filmu! Režisér Ladislav Brom natočil dobově oblíbenou konverzační komedii, která si ovšem s fotbalem vůbec nerozumí...a to ani ideově, ani řemeslně - fotbalové záběry jsou otřesné technické kvality a bolí z nich nejen oči, ale i srdce...

Velmi dobrý životopisný film reflektující skrze hlavní postavu tu překrásnou dobu, kdy svět byl ještě obrovský a nekonečný, čekající na své prozkoumání, plný tajemství a nebezpečí, na dobu velkých cestovatelů, explorerů, dobrodruhů a velkých objevitelských cest i selhání všeho humánního v institutu světové války... Na vrcholy žánru tenhle film nemá, Mise, Aguirre, hněv Boží či třeba experimentální Objetí hada jsou po umělecké stránce o nějaký ten level výše, ale přesto má Tajemné město Z svou sílu, která je ukryta především v dramatičnosti...film Jamese Graye je čistokrevné drama příběhu jednoho posedlého muže a jeho nezdolné vůle... Povedená exkurze do doby, v níž vodní toky byly nejčastější - a mnohde spíš jediné - dopravní tepny...

Filmová exkurze do amerického zapadákova. Mám rád tenhle druh filmů - něco na pomezí americké nezávislé scény a černým humorem a nadsázkou oplývající Coenovské detektivky. Vyjdeme-li z kontextu, že se jedná o celovečerní debut, nutno konstatovat, že ruka režiséra Orena Uziela je až překvapivě jistá a na své stoličce sedí opravdu sebevědomě...připočteme-li k tomu, že coby zároveň i autor scénáře má rád netradiční vyprávěcí postupy a zjevně se nechal inspirovat Nolanovým Mementem taktéž vyprávěným pozpátku, je patrné, že tahle sázka na nezkušeného začínajícího tvůrce se vyplatila. Opravdu příjemné překvapení! Netflix boduje!

Béčková levná produkce typizované československé televizní inscenace sráží jinak výborný nápad a koncept, který předběhl dobu a dobře vystihuje realitu porevoluční éry nekonečných seriálů komerčních televizních stanic, stejně jako fenomén popularity rychlokvašných herců...

Velmi originální a netradiční propojení existenciálně laděného artového filmu a duchařského soft hororu s kriminálním intermezzem... Jak je typické pro tvorbu Oliviere Assayase, jde opět o různorodou směsici významových rovin, postmoderní propletenec vysokého umění a pokleslých žánrů, ideový synkretismus, mix kosmopolitní hudby (hlavně ta Marlen Dietrich byla magická)...plus naprostá řemeslná virtuozita - bravurní kamera a její jízdy, naprosto úžasný střih (scéna chatování s Neznámým), uhrančivé herecké výkony...a hlavně chytrý a hloubavý scénář a vynikající režie! Tenhle film určitě není pro každého, pro mne osobně jedno z překvapení minulého roku...