ledzepfan

Je fakt, že mě to tentokrát po umělecké stránce tak nenadchlo jako Suspiria, ani to nebylo tak divně svérázné a svébytné jako Terror at the opera, ale na druhou stranu to bylo mnohem lépe zahrané a celkově je to hezky rafinovaná hra s divákem, kdy nás až do konce hlodají ty koutkem oka zahlédnutá (veledůležitá) vodítka (zde vidím přítomnost Hemmingse jako zcela nenáhodnou protože v tomto klíčovém bodě je ten Zvětšeninovský motiv "zahlédl jsem opravdu to co si mysím?" zcela zřejmý) a podezřelí jsou snad všichni (a tím pádem vlastně nikdo)... Prostě fajn parádička giallo

Hned z kraje je třeba upozornit, že tohle není nic pro lidi kterým se teplometi hnusí. Tom of Finland byl umělec který do své práce vkládal vášeń a i když třeba mě osobně ten jeho styl(po technické stránce) zase tak neoslovuje, nelze popřít, že je to osobité a mělo(a stále má) to obrovský vliv na formování a popkulturní profilování celé komunity. Je to živé, vášnivé, citlivé.. a (proč to neuznat) vlastně i sexy (a to prosím z čistě hetero pohledu)... Respekt.

No tývole to je zase nářez :D Dario je fakt masér..Toho vůbec nesere, že většina scén zcela jasně nedává moc smysl a že se postavy chovají úplně zcestně. Je mu to jedno protiže na diváka mluví tak jedinečným filmovým jazykem a vytváří natolik stylizovaný svět, že to tam tak prostě funguje a chodí protože může a protože on chce :D Hlavní herečka hraje hovno, celé je to nepřirozeně předabované, opera střídá osmdesátkový hard rock, ale ono je to tak šikovně protřepané, namixované a nadávkované, že to -navzdory všem očekáváním- parádně funguje. Fullhouse nedám, na to je to přecejenom až příliš velká haluz, ale ty 4 jsou do pohody (to poznám jen podle toho, když se po skončení filmu vykuleně usmívám jak blbeček:D ).

Tohle jsem dlouho oddaloval protože do nálady na tyhle italské záležitosti musí člověk asi něják dorůst nebo co.. Každopádně teď jsem cítil, že by to šlo a krásně mi to sedlo.. Kdyby tam nebylo pár rušivostí(netopýr, břitva zvedající západku, drát..) klidně bych tam mrdnul plný kotel protože ta umělecká stylizace v jaké Argento piplá do detailu každý záběr a scénu tak aby z toho vytřískal magickou atmosféru, to mi prostě sedí a v tom si lebedím. Svícení, barvy, hudba, úhly a nájezdy kamery namixované dohromady tak, že je z toho parádní ART...Sapr

Ač to tak na první pohled nemusí vypadat, Chapadlům se nedá upřít dost zajímavý přístup ve vyprávění příběhu a řešení některých scén... Je to sice subžánrová vykrádačka a samotná chobotnice je na obrazovce opravdu tristní kombinací detailů živého zvířete, pár gumových chapadel se kterýma někdo plácá do vody a nebo prostě jen cákající vody, ale relativně nápaditý přístup z toho udělal vcelku koukatelnou jednohubku.

Tuctová šedesátkovosedmdesátková avantgarda tentokrát zase jednou bez výraznějšího estetického či myšlenkového přínosu, čistě jen jako prvoplánová provokačka nad kterou jistě pseudointelektuální elita přemoudřele prodebatovala nejeden večer u flašky červeného.

Tady v rámci těch rakouských krátkometrážních experimentů klidně ty 4 (s náběhem na 5) dát můžu, protože tohle už je aktivní a dotažená umělecká tvorba... Nejde jen o statický záznam nějákého (prvoplánového) nápadu, ale o střihově dynamickou a imaginativně velmi pestrou tříminutovku která mě zaujala, pobavila a těšil jsem se kam to další záběr posune....

Více než svébytné umělecké dílo je to spíše zajímavé hledání nové formy a výrazového prostředku.. První část je rozhodně poutavá. Struktury, barvy a hmoty nanášené na živý podklad (se kterým se nezachází jinak než jako s materiálem) mají něco do sebe.. Druhá část je už horší.. člověk tuší o co se Muehl snaží, ale něják to není příliš funkční... Z obou částí navíc leze (možná až moc okatě) snaha provokovat a šokovat což může na někoho fungovat, ale třeba mě takový šok pro šok moc nebere. Chci umění..nevadí jestli je šokantní nebo tradiční ale musí být upřímné a opravdové. Chválit tady formu s ohledem na rok vzniku je trochu mimo, vzhledem k tomu, že podobné experimentálie rozhodně nebyly v 60.-70. letech nic ojedinělého a zvláštního.

Tvary, formy, struktury, konzistence a barvy chytlavě prostříhané do dynamického obrazu... Zásadní nedorozumění u podobných kousků spočívá v mylném přesvědčení, že umělecké dílo vytvořené na filmovém pásu musí být automaticky filmem (tozn, že musí mít děj, myšlenku, jistou formu atd..)

Vezměte Lynchovy "Six figures getting sick", mínus five figures, mínus malířův rukopis a působivost uměleckého díla nahraďte prvoplánovou, dekadentní provokací (ve správném významu slova dekadentní-né v tom cool smyslu jak se to často chybně užívá) a vyleze vám Zeigt = Nic moc, docela nuda a esteticky o ničem, ale aspoň snahu dělat věci jinak musím ocenit.