decouble

Ačkoliv The Beach Bum aka Moondog žije výhradně z peněz svojí zazobaný manželky, protože z uhasínající slávy minulých umělecky plodných let nájem nezaplatíš, neschovává v sobě ani kousek snobství. Dalo by se říct, že ten film v sobě obsahuje takový drobný poselství, něco ve smyslu, že pařit se dá opravdu s každým nehledě na to, kolik má v peněžence. Moondog je vlastně takovej sjetej Jack z Titanicu, večer paří ze Snoopdogem na luxusní jachtě, ráno s bezďákama pod mostem a mezi tím se zabaví s kýmkoliv, kdo se namane po ruce. A ono se to dá vlastně aplikovat i trochu jinak, ne s každým se dá pařit, ale každý může posloužit Moondogovi jako kámoš na pařbu. Protože takhle nonstop můžou jet jen vyvolení jedinci. A jde o to, jestli to s ním chvilku vydržíte, protože na rozdíl od jinejch podobně laděnejch filmů, tady nepřichází vystřízlivění, morální poučení ani změna rytmu. Buď Moondoga a jeho explicitně vyřčenou životní filozofii přijmete anebo vás po delší době otráví, protože vlastně jen kupí průser za průserem a chová se jako retard. Jemu by to ale bylo jedno. Pokud na to přistoupíte, je to vlastně osvobozující pocit. Protože v normálním životě to vystřízlivění vždycky přijde.

Řada palčivých otázek zůstává nezodpovězena. Pomáhal John Cena s choreografií robotů? Pocházejí wrestleři ze stejné planety jako autoboti? Co se stalo s černým kamarádem Johna Ceny?

Má to strašně špatný a plochý vedlejší postavy (to se týká hlavně ostatních členů kapely - třeba Brian May je vyloženě nesympatickej). Po většinu času se tu deklamuje, že Queen jsou jako rodina, ale přijde mi to ještě o dva levely níž, než "rodina" v Rychle a zběsile. Jaký jsou jejich charakterový vlastnosti kromě toho, že studovali vysokou školu? Snad jedině to, že na každý schůzce kapely s manažerem přitakaj Freddiemu ke všemu chytrýmu, co řekne, ale na zkouškách si občas vjedou do vlasů, protože Freddie chodí pozdě? Vrcholem je pak poselství filmu, že když se Freddie vydal na solo kariéru, tak zbloudil na cestu hříchu a chytnul HIV, aby se zase vrátil a hledal vykoupení v koncertování s rodinou. Jakoby předtím a potom nebyl starej kanálník, co si rád užíval.

Prvních 30 minut je to docela zajímavý, ale jak se to postupně rozvíjí, začne to být čím dále méně věrohodný a postupně se to dokonce pohybuje na hraně nechtěné parodie (pozdrav Vlny). Nejdivnější je, že z ideologickýho hlediska to vlastně moralisticky a tupě předžvýkává nástup Hitlera k moci. Zneuznaný outsider, zdě tělocvikář/učitel občanky, podpořený v řadách studenstva dalšími outsidery, nachází sílu ve skupině a jeho pokus s autokracií mu přerůstá přes hlavu, na což ho upozorňuje manželka šprtka a v řadách studentů další slušňácká šprtka a liberální studentka s copánky a korálky. Namísto katarze, která mohla přijít po učitelově snaze odčinit, co se mu vymklo z rukou, přichází pouhá katastrofa a patetické "ty, ty, ty, my to přece věděli, protože Německo si na svůj nacismus pamatuje a cokoliv se tomu podobá musí nutně vést ke katastrofě". Zatímco na začátku se o autokracii ve třídě diskutovalo, na konci se vlastně implicitně naznačí, že slušný člověk o tom nediskutuje, snad jen zbloudilci. A pro ně tu jsou vždycky lidi v batikách a korálcích, aby jim připomněli, že fašismus je špatný.

Super animace, docela hodně brutalit a zábavněj klaun. Je to ale celý obložený sadou málo zajímavejch narativů vedlejších a nechtěně komických postav, které jsou většinou bezdomovci žijící ve dvou postranních uličkách velkoměsta a jejichž podivně dementní kreace trumfne snad jen sám autor Spawna. Ten si na začátku každého dílu dopřává monolog naplněný metafyzickými moudry obšlehnutými ze zadní strany letáku Lídlu s čínským týdnem a natočeným v cheesy devadesátkovým stylem pořadu Věřte nevěřte.

Eminem chodí a na potkání mládí lidi, ale v jádru je to citlivej kluk a chce si jít svou cestou jako Aneta Langerová. Akorát namísto Superstar vyhraje rapovej betl v místním skladišti, kde porazí mladýho Mackieho s nasupeným výrazem někoho, kdo má v zadku příliš dlouho anální kolík. Do toho stihne v odpoledním svačinovým betlu porazit dokonce vopravdickýho Xzibita a rozdat nejvíc low five, high give a bro hugs EVER! Ale navzory tomu všemu lehce komickýmu balastu vážnosti je to docela dobrá syntéza mainstreamovýho looku a sociálního dramatu.

M. Night natočil lehce autobiografický film a trochu vykradl a rozvedl scenáristický konstrukt přihlouplýho dvojčete z Adaptace. Autobiografie vychází z toho, že v Nightovi zřejmě sídlí desítky osob a každá je schopná natočit jinak kvalitní film. Malý Night asi režíroval Posledního vládce větru, zatímco ten nejlepší Night je schopen vytvořit majstrštyk jako Vyvoleného. Tohle je tak nějak mezi, ale spíš na cestě dolu. Má to kluk těžký, kdy v něm sídlí tolik různých talentů.

Když se člověk mrkne na o cca 15 let novější film Cobra se Stallonem, se kterým má Drsný Harry ideologicky a dějově spoustu podobných znaků, tak si říká, do čeho se to hollywoodský drsňáctví převtělilo? Jasně, i starší Harry je pořád černobílej konzervativní pohled na svět, kde liberální zákony a lidský práva zabránily poldům dělat jejich práci správně a dokud se pořádně nebouchne do stolu a člověk nevezme bouchačku do ruky, tak se nic nevyřeší. Je to na hraně karikatury, ale na rozdíl právě od Kobry je to konzistentní, zemitý a nesklouzává to do nechtěně směšný pózy. 7/10.

Stalloneho kompendium reaganovských 80. let (Reagan je tu dokonce na obrazu v jednom kanclu). Fotogenické kulisy špinavého LA a Stallone jako macho polda, kterej si prostřílí cestu ke svýmu štěstíčku i navzdory změkčilým nadřízeným a liberálním médiím a soudům. Násilníci a zabijáci jsou zde prostě beztvará masa bláznů, kteří se ráno probudí, aby šlí postřílet supermarket. Nevysvětlitelně se kupící hordy zabíjení chtivých bláznů jsou předzvěst, že se svět řídí do záhuby. Dokud Stallone do tohoto světa nevnese rovnováhu tím, že ty hordy pokosí (zajímal by mě jeho body count v tomhle filmu). No a nebyl by to Stallone, aby si do toho podvnýho žánrovýho mixu thrilleru, krimi řízlýho buddy movie neodpustil trochu těch cheesy osmdestákovejch songů (včetně jedný montáže).

Tak trochu jemnější variace na japonský film Studená ryba (2010), (černý) humor tu spíše párkrát probleskne. Studená ryba je drsnější, ale Dogman má zase k dobru to, že se odehrává v nesmírně fotogenickým prostředí rozpadajícího se přímořskýho městečka.