decouble

Vzdechy a hekání. Baví mě ten vizuální styl plný detailů a malých zoomů, ale bez děje (a zápletky), tedy v bodě, kdy už to překračuje krátkometrážní délku, to brzy začne být ubíjející. Jejich novější film "Nechte mrtvoly chytat bronz" mě bavil mnohem víc. A zajímalo by mě, jak by vypadalo kdyby tihle dva dostali šanci dělat nějaký víc mainstreamový film nebo něco hodně dějového. Jejich styl by určitě dokázali oživit lecjaký fádní scénář.

Jak to asi v 90. letech překládali? "Hmmm, capoeira, to není z Asie, nikdo to tady nezná a neumí to vyslovit. Tak dáme radši Mistr neznámého boje. To zní tajemně!" ___ Jinak je vlastně fascinující, že většina těchhle filmů o dětech z ghetta vždycky ukazuje, že když máte nějakej vzor, tak se dokážete nad tristní životní podmínky povznést a vystoupit z kruhu chudoby a násilí. Většina podobných filmů nepřemýšlí nad tím, jak chudobu a vysokou kriminalitu změnit systémově, ale spíš reprodukuje (dnes už) pohasínající ideál amerického snu, že každý Američan má na to se vyzdvihnout nahoru nezávisle na životních podmínkách. Což je samozřejmě blbost. Ale možná o tom je zase ten originální název "Only the Strong".

Dokument v pravým slova smyslu. Chronologicky se v něm ukáže pár písniček z koncertů několika punkových kapel, potom krátký živý rozhovory u nich doma (nebo ve zkušebně - což je pro někoho doslova doma) a do toho zlomky rozhovorů s fanoušky a lidmi okolo (manažerka kapely, vyhazovači). Pokud jste fanoušci těchle kapel, bude to pro vás pecka, pokud jsou vám ukradený, může to být chvilkama dost útrpný. Ale rozhodně je to autentickej vhled do atmosféry jedný doby, místa a subkultury. Navíc je to točený na film, takže se na to dobře kouká.

Ten film absolutně neví, jestli má být o Bobby Fisherovi jako fenomenálním šachistovi, jehož obrovský talent je jako u většiny geniálních lidí kompenzován určitou charakterovou vadou (konkrétně Bobby je šílený paranoidní arogantní hovado) anebo o Bobby Fisherovi, který jako nejlepší šachista své doby bojoval za USA (na zástupném bitevním poli šachovnice) ve studené válce proti Sovětům. ___ V momentě, kdy mají tyhle dvě linky kulminovat se celý film rozpadne na kousky. Bobby samozřejmě vyhraje onu zásadní hru proti sovětskému šachistovi, ale v ten moment není jasné, co to pro něj znamená (alespoň dle výrazu jeho tváře). I přesto se najednou spustí obecné veselí a dojímavé smyčce, Amerika, Bobbyho rodina a jeho přátelé se radují, aniž by bylo jasné, proč mají Bobbyho tolik rádi, když se k nim chová jako k onucím (zatímco ruský šachista vypadá jako docela normální milej člověk, akorát v první půlce filmu nosí černý sluneční brýle). Oceňují snad Bobbyho přátelé jeho talent? ___ Těžko říct, protože Pawn Sacrifice rozhodně není film o šachách. A proto je dost těžký pochopit, čím byla ta zásadní partie šachů tak důležitá, když film vlastně neřekne skoro vůbec nic o principech téhle hry.

Mám pocit, že ač mě Dupieux strašně baví, tak jeho filmy asi nikdy snadno nerozlousknu. Přemýšlím ale, jestli v tomhle snímku občas neprobleskuje nějaký pokus o autobiografii a reflexi jeho tvůrčí metody. Myslím především scénu, v které se mladá ambiciózní střihačka (Haenel) zeptá George (Dujardin), jestli ta bunda z jelenice je hlavní protagonista jeho filmu a jestli symbolizuje krunýř do kterého se schováváme, abychom se chránili před vnějším světem. Na tenhle pokus o racionalizaci jeho blouznivého vztahu s bundou George polichoceně odpoví: "Myslíš, že by to mělo být o tomhle? Možná, že je to o tomhle." A ona překvapeně dodá: "Ale to ty jseš ten, kdo to ví." A George jen kouká a střih. Možná je to takový po pomrkávání směrem k divákovi, takovej náznak, jak by asi vypadal rozhovor s Dupieuxem. Možná.

Po tematické stránce nesmírně bohaté, ale co se týče samotného vyprávění, tak to bylo docela chudé. Oproti strašně hutnému (občas až přehuštěnému) ději 2. série tahle sezona docela strádá. U některých postav se docela šetřilo časem, a tak se jejich příběh zdál ochuzen a jejich motivace občas vyloženě odfláknuté. Taky je škoda, že většina hlavních myšlenek se až příliš často explicitně vyřkne a opakuje dokola (je to hodně "ukecanej" seriál). Přitom je tahle série dost podnětná k analyzování a porovnávání s jinými dystopickými filmy a seriály. Např. ta idea, že celý svět lidí je vlastně vystaven podobně jako svět robotů z Westworldu (akorát jej neřídí lidé, ale algoritmus) a lidi tak celou dobu nosí růžové brýle ideologie (to je skoro jako Carpentorovo Oni žijí). Nebo další velká otázka, která se tak často opakuje v podobných filmech: co je vyšší společenská hodnota, lidská svoboda nebo stabilita a bezpečnost? Nebo otázka, jestli mají lidé právo vědět pravdu a zdali to ustojí. V rukou šikovnějších scénáristů to mohla být událost sezony, takhle spíš promarněný potenciál.

Kdyby Kateřina Jacques mohla cestovat časem do budoucna a shlédnout tenhle dokument, tak by se možná u otázky k biomase tehdy tolik neztrapnila u Krause. A vůbec, je krásný vidět, jak korporátní sféra vždycky dokáže zachytit nový trendy, přizpůsobit se, vytvořit nový obchodní modely, vymyslet nějaký eufemismus (biomasa, "wood chips") a prodat nám ho, abychom se cítili sami se sebou dobře a nemuseli nad věcmi tolik přemýšlet. A ve výsledku tak mazaně "unese" viditelnou část nějakého autentického hnutí, aniž by to někdo stihl zaregistrovat.

Kevin Smith zakončil kariérní oblouk tak trochu opačným způsobem než většina amatérských tvůrců, kteří po víkendech točí filmy pro své kamarády a sní o tom, že jednou prorazí do větší ligy. Kevin Smith má už období průniku do Hollywoodu za sebou a zatoužil po tom zase točit filmy jen pro své kamarády. Někteří ti kamarádi jsou docela slavný celebrity, ale jinak je to vlastně stejný jako to, co točí (ti řemeslně lepší) amatéři za domem. Je to napodobenina jiných filmů (v případě Smithe hlavně vlastní tvorby), je v tom křeč, ale má to na konci pár pokažených záběrů z natáčení, aby se ukázalo, že to byla sranda a že si to Kevin a kamarádi hodně užili. ___ Nakonec tak vlastně Kevin Smith žije tím pomyslným happy endem z Clerks 2, kdy se hrdinové jeho universa vrátili tam, kam patří. Tam, kde můžou dělat svůj malý byznys sami na sebe, aniž by dřeli pro velkou korporaci. To uzavíraní do vlastního světa je dokonce tak silný, že Jay a Bob už nejedou do Hollywoodu nebo na Comic-Con, ale na Chronic-Con (kterej je zaměřenej na postavy ze Smithova universa). ___ Ve výsledku Smith natočil strašně špatnej reboot vlastního filmu, aby dokázal, že rebooty a remaky jsou sračky, který vedou k záhubě Hollywoodu. V tom jediným asi neselhal. ___ A jak napsal MoRTy: „Je to jak když po dvaceti letech potkáte kámoše ze základky, kterej byl tehdy hrozně cool a zjistíte, že má pořád úplně ty stejný vtipy a hlášky.“ Nejhorší je ale, že ty vtipy se táhnou přes 90 minut.

Eric Idle z Monthy Python dělí komiky na dvě základní skupiny. První je "červený nos", to jsou ti, co dělají více fyzický humor, více grimas, pádů a prdů, cokoliv, aby si získali lásku. Druhá je "bílý obličej", to jsou ti jízlivější, co se víc mračí anebo mají chladný výraz a sarkasticky/ironicky komentují dění. Problém Waynova světa (a obecně celé Saturday Night Live posledních třiceti let - kde většinou někdo imituje někoho slavného) je, že obě hlavní postavy jsou piškvořící se hňupové - tedy komici z kategorie "červený nos". Namísto, aby byl jeden z nich ten uštěpačný "bílý obličej", a tak se kontrastně doplňovali, jsou to oba hňupové. Dana Carvey jako sidekick Garth je dokonce vyloženě nesnesitelná parodie na nesmělost. Dobrých vtipů by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, protože upřímně, existuje celá řada komiků z kategorie "červený nos", kteří jsou lepší, než Myers a Carvey. Dívat se tak na dva průměrné šašky, jak se 90 minut snaží být legrační, je smutné a ne moc zábavné. Film nezachrání ani celá řada slavných cameo či větších vedlejších rolí a slušný soundtrack. _____Mimochodem, kdo chce vidět Erica Idla, jak stručně popíše svoje dělení komiků na "red nose" a "white face", tak zde je odkaz na to interview u Conana O'Briena, které je mimochodem stokrát vtipnější než celý Waynův svět.

Pět z šesti historek se dá shrnout do věty: "Někdo něco dělá a pak ho někdo zabije nebo to aspoň zkusí."