decouble

Skvělý téma, solidní casting, ale vlastně takový fádní film (lineární vyprávění), který sice nabízí šťastné vyznění, ale to působí jako jednoznačný sebeklam. Protože ruku na srdce, změnilo se něco zásadního (na Wall Street, v USA, v souboji "malýho človíčka" proti systému) po GameStop událostech?

Čekal jsem nudný průměr, ale bylo to ještě mnohem horší. Film, který je strašně mimo tón, protože tady někdo roubuje hororový/thrillerový koncept Krvavé nevěsty do pohádky/fantasy s trochou videoherních prvků (hrdinka se učí z chyb a výher předcházejících obětí), ve které si mladá holka musí poradit s drakem, který doslova za vteřinu dokáže zlikvidovat celou armádu.  _____ Všechno je tu prostě špatně nebo na špatným místě. Věci se dějí jen, aby se děj rychle hýbal (Brown čeká přes noc někde na hořící pasece pod kamenem, nikdo neví, že tam je, ale ráno k ní přijede její macecha s důležitou zprávou - hotová telenovela. / Potřebuješ si zahojit popáleniny nebo světlo? - hle, svítící červíci). "Pohádková" dračice je taková podivně realistická a navrch sadistická příšera. Zcela zde ale absentují vodítka, která by divákovi napověděla, jak by jí mohla hrdinka porazit. ______ Nad vším by se dalo jakžtakž mávnout rukou jako nad generickou Netflix blbostí, ale ten konec je tak morálně zvrácená blbost (která se v posledním záběru má proměnit v buddy movie mezi holkou a dračicí, která je najednou cool, i když zabila spousty nevinných lidí včetně otce hlavní hrdinky), že už to fakt nemohlo být horší. Vypadá to jakoby to napsal člověk, který si myslí, že lež je horší věc než zabít bandu náhodných lidí.

Harry musí zjistit jednu informaci, Ron musí pochopit, že ho Hermiona miluje a Brumbál musí umřít. A na to je potřeba 2 a půl hodiny. Klidně by se to mohlo zkrátit na (maximálně) půl hodiny a spojit se závěrečným dvojfilmem. Ale to by padlo schéma - jedna kniha (film) na školní rok. Přitom od začátku bylo jasný, že je to strašně limitující koncept. A tady je to vidět snad úplně nejvíc. Pokud by se to naopak prostříhalo a vznikla by z toho 90minutová komedie o dospívaní z internátní školy, tak by to vlastně nebylo špatný, humor tu funguje docela dobře.

První sezóna pracovala s jednoduchým a otřepaným konceptem, ve kterém hlavní nezničitelný klaďas s muskulaturou Arnieho za mlada přijde do města a vyčistí ho od špíny a neřesti, přičemž zároveň pomstí smrt bratra. Bylo to béčkové, ale šlapalo to dobře. Ritchson je správnej typ herce na tohodle staromilsky poctivýho americkýho Joea (Jacka). Ve druhý sezoně z toho udělají týmovku, ve který není nezničitelným supermanem jen Reacher, ale i jeho 3 parťáci/parťačky. Tuhle trojici ještě dopňuje jeden policejní sidekick. Lidi, kteří tyhle postavy hrajou ale působí jako herci vedlejších rolí z nějakýho tuctovýho krimi seriálu z nultých let. Většinu času se navíc strašně prkenně vykecávaj a vysvětlujou věci. A když už přijde bitka, každý z nich rychle někoho zmastí a o nikoho se tak nemusíme bát nebo třeba čekat, že by jim Reacher musel na poslední chvíli zachránit krk. Tím pádem to ani není na nějaký základní úrovni napínavý.

S mexickými Narcos mám dva problémy. Prvním je romantizace antagonistů, která je vidět hlavně v třetí sezoně u Amada C. Fuentese. Na druhou stranu jeho závěrečné úsilí o únik ze systému, který spoluvytvářel je sympatickou snahou načrtnout alespoň trochu problém větší a zásadnější. Tím problémem je absolutní nedostatek sebereflexe amerického pohledu na "drogovou válku". Tuhle perspektivu zosobňuje zabejčený agent Breslin, který prostě stále půjde po krku nějakýmu narcobaronovi a když se jim ho podaří sundat, půjde po krku dalšímu, aniž by si uvědomil, že nebojuje s lidmi, ale se systémem, který USA spoluvytváří a nikdy nemůže porazit. Ke cti budiž, že v závěreční epizodě si Breslin alespoň přizná, že "drogy válku zatím vyhrávají". ___ V tomhle mimochodem byla skvělá třetí sezona origninálních Narcos, který nabízela na "drogovou válku" cyničtější perspektivu charimastickýho agenta Peni (Pedro Pascal).

Asi nejnudnější film ze série Rocky/Creed. Hlavní oponent je přitom asi nejcharismatičtější boxer z nové série. Ale je to vlastně jen profesionálněji udělaná telenovela (ale bez brečícího Rockyho). Opět je tu hlavní nosné a explicitně vyřčené moudro (jako ve většinu dílů), tentokrát o tom, že člověk si musí sám umět odpustit, aby mohl kráčet dál životem. A to je vlastně celé naroubované na nepravděpodobnou zápletku, která fungovala dobře v cheesy světě Rockyho, ale tady v tomhle nažehleném fancy světě smetánky z LA to působí spíš jako "toto se musí stát, aby se odehrál celý příběh". Jako správný boxer tak třetí Creed klame tělem, tváří se jako drama, ale je to nudná dialogová variace na Rychle a zběsile, hodně rodiny a upocených svalnatých chlapů, kteří se i přes averzi na konci stejně usmíří, protože si nejdřív dají do huby.

Přirovnání k Rambovi sedí nejenom protože hlavní hrdina pobíhá divočinou, kosí záporáky a vypaluje si improvizovaně svoje krvácející rány. Ono to sedí i v tom smyslu, že tenhle Kostěj se řídí a přežívá díky Stalloneho životní filozofii, kterou manifestoval Rocky v šestým dílu: "Není to o tom, jak tvrdě dokážeš udeřit, je to o tom, jak tvrdě to dokážeš schytat a jít pořád dál. Tak se vyhrává."

Klenot, který by se skvěl jako vrchol Festivalu otrlého diváka. Lynch celou dobu kráčí na hraně braku (prolínačky vypadají jako parodie ze South Parku, metalová kapela tam střihne na pokyn Presleyho) a poeticky násilnýho filmu, který je rámovaný jako pocta Čaroději ze země Oz, což vytváří zvláštní mix, na který každý divák reaguje po svém. Protože si to musí přebrat. Na rozdíl od většiny takto intenzivních brakových filmů má ale Zběsilost v srdci absolutně geniální obsazení, a to jak v hlavních rolích, tak v těch vedlejších - často typově trochu záhadných postav. Cage a Dern jsou naprosto skvělý, ale pokaždý kdy se objeví démonicky slizký Dafoe, tak je schopnej si každou scénu ukrást sám pro sebe.

OK, má to srdíčko, což asi potřebuje cokoliv, co má být v českém fotbalovém kontextu úspěšné. Ale když "Vyšehrad: Fylm" v žánru fekální komedie porovnáme s "Párty Hárder: Summer Massacre", je to zoufale nevtipné. Ano, oba filmy střílí vtipy kadencí kulometu a oba občas vystřelí naslepo, ale zatímco Vyšehrad vlastně zůstává konvenční zábava pro masy (s předvídatelnými vtipy), Párty Hárder se nebojí tlačit vtipné situace do absurdity a vytasit s něčím opravdu šíleným. Takže když ve Vyšehradu dojde ke scénce, kde Lavi omylem zasune do mámy přítelkyně, tak je to sice legrační, ale zároveň čajíček oproti vrcholně překvapivýmu zásunu do vlastního otce (první Párty Hárd), což je scéna, která navíc korunuje hrdinovu cestu za ztrátou panictví.

Bylo to lepší než Jay and Silent Bob Reboot. Párkrát jsem se zasmál. Metarovina byla uměřená. Ale ve výsledku ten film akorát říká banální věc, a to že je smutný, když umře někdo, koho máme rádi. Všední poselství je rozhodně v pohodě, I a II doslova stáli na jednoduché myšlence a to, že žít obyčejnej život je fajn, když kolem sebe máš lidi, co máš rád (a hlavně ženu, která tě miluje). Clerks III už ale tenhle důležitej optimismus postrádají, zbývá jen hořkosladký ohlídnutí do minulosti a smrt. ___ Jestliže Jay and Silent Bob Reboot byl něco jako nepovedenej školní sraz, tak tohle byl první hezkej pohřeb, kde se trochu zavzpomíná a malinko zapláče a docela hodně i zasměje. Takže OK, díky?