joker.george

Jedničku to překonalo ve všech ohledech, a i když se použijí stejné nápady (Luisovo vyprávění), tak se na ně jde novým způsobem. Humor není dvakrát sofistikovaný, občas se zbytečně zbytečně dohrává a nějakou dobu nemusím slyšet slovo kvantový, ale jinak jsem neměl potřebu se chytat za hlavu, když si postavy spolu povídali. O level výš je i akce, se změnami velikosti si tvůrci parádně vyhráli a pomohlo, že tu byly různorodé schopnosti. A už je to poněkolikáté v řadě, co MARVEL nepředstavil generického antagonistu. V tomto případě ani nemohu použít termín zloduch, jelikož motivace Ghost byla skutečně lidská. Pochválit musím i Evangeline Lilly, která si spravila reputaci a ostatní zastiňovala. Plno věcí se mohlo ještě vyšperkovat, ale u mě vládne spokojenost. (Třebíč, kino Pasáž)

Zpočátku to vypadalo, že se bude počítat každá kulka a každá rána bude bolet, nakonec ale byli z jednotek Navy SEALs hotoví terminátoři, přestože tréninková montáž předvedla, že mají plné právo být za ně považováni. Klidně se to ve skutečnosti mohlo odehrát totožně, ale to nemění nic na tom, že ve filmu to mě nepůsobilo uvěřitelně, o což se dost snažil. Akce byla brutální a já bych tam nevydržel ani minutu, ale skoro jsem až litoval, že se tak potencionálně kvalitním materiálem plýtvá v tomto filmu, který ho nedokázal vybrousit.

Díky tomu, že se podařilo sehnat herce, kteří mezi sebou mají chemii, byla další práce o poznání snazší, a tudíž nevadí, že příběh je banální. Komornější scény šlapou, a nemrzelo mě tak, že mimo vesmírnou loď nezavítáme příliš často. Přestože se nejedná o žádné drsné drama, tak se daří úspěšně prodat i vážnější myšlenky. Jenže po odchodu Laurence Fishburnea se už pozitiva hledají obtížněji a výsledný dojem jde strmě dolů. Přijde totiž „velkolepé“ finále, ve kterém bude mít spousta lidí 100% úspěšnost ohledně odhadnutí, kam bude děj směřovat. Je tu víc klišé než v celém předešlém dění. Jedinou útěchou může být, že nepřišlo zčistajasna, ale připravovalo se na něj od první minuty, takže změna tónu tolik nebolí. Ale takového Marťana si příště pustím raději. 3,5*

Nemyslím si, že by mě snímek někam posunul, což je i kvůli tomu, že jsem si nikdy neprocházel tím, čím Craig. Úvod se povedl na výbornou a film si díky voiceoveru šikovně přichystal obranu proti mým případným všetečným otázkám. Dokázal bych pochválit i další věci, ale žádná z nich mě vyloženě nenadchla a ani ve mně nerezonovala natolik, abych to udělal. Zároveň to však je jeden z těch případů, u kterých vím, že je mohu s klidem pár lidem doporučit, jelikož si je získá. (Netflix)

První epizody mi přišel zajímavější nápad než samotný seriál a k dalším dílům jsem se musel prokousávat. Ale nakonec jsem mu stejně propadl a od čtvrtého dílu jsem si je pouštěl automaticky. I když by se mohlo zdát, že akce bude jednotvárná, tak tomu tak není, jelikož se představí spousta rozmanitých protivníků i hrdinů, z nichž je spousta často bizarní. Z toho plyne i nenásilný, i když ne zrovna sofistikovaný humor, je to však bohatě vynahrazováno parodováním superhrdinských klišé. A potitulkové scény byly příjemným bonusem. (Netflix)

O van Goghovi jsem měl díky různým dokumentům povrchní povědomí, ale snímek ho moc neprohloubil, protože představil ty nejznámější a zajímavé události z jeho života. Dal by se tím vinit přímočarý příběh, ale ten měl jiný cíl. Chtěl totiž složit poctu holandskému malíři a jeho dílu a v tomhle ohledu uspěl na výbornou a úctyhodně mu složil poklonu. Naštěstí tu je také dost filmových kvalit. Grafická stránka je nádherná, byl jsem jí uhranut a dokázal bych ji klidně sledovat déle. Stejně důležitá pro mě však byla i hudba, která byla s malbou v harmonii a spolu vytvořily ten opojný dojem, který z filmu mám. A také detektivní stránka dokáže udržet pozornost. (Brno, kino Scala)

Nevadí mi, že film nic zásadního do světa Star Wars nepřinesl nebo že jsem se znovu musel obejít bez světelných mečů, přestože bych už rád s nimi viděl pořádnou akci. Dokonce mě nezklamal ani Alden Ehrenreich, přestože ve srovnání s Harrisonem Fordem nemá šanci zvítězit. Vadí mi však obyčejnost a zaměnitelnost filmu jako takového. Sice tu je pasáž s vlakem, pár minut strávíme na bitevním poli a na konci dojde na podrazy, ale to je málo. Není tu nic, co by mě napoprvé oslovilo, chybí tu špetka originality nebo dravosti a snadno se dá uhádnout, jak se příběh bude vyvíjet, takže s dalším zhlédnutím nebudu pospíchat. A to, že Solo po všech těch problémech pořád vypadá jako film, není příliš velká útěcha. (Brno, Velký Špalíček)

Mozaikovité vyprávění se skládá až příliš pomalu, takže výsledná katarze pro mě nebyla tak silná, přestože se snímek v průběhu rozjede. Během toho se představí několik postav, které se ničím neodlišují a snaží se co nejlépe žít svůj vlastní život. Sice se dopouštějí chyb, ale je to především režim, kvůli kterému se jim nedýchá svobodně. Některá kritika (postavení žen, sexualita) je proti němu namířena přímo a otevřeně, ale objevuje se proti němu také plno skrytých podtextů a scén, které ukazují komplikovanost a rozsáhlost situace, což filmu dodává hloubku. A rotoskopie pro mě byla spíš ozvláštněním, než že by mě vyloženě v táhla. 3,5* (Brno, kino Scala)

Je to tam. Několik dní před premiérou jsem nemohl usnout, jak jsem se nemohl dočkat, a stejně tak jsem nedokázal pořádně spát ani po ní, jelikož ze mě nechtělo vyprchat nadšení. V kině pro mě totiž bylo nachystáno spoustu různorodých lahůdek a překvapení, mi z hlavy jen tak nezmizí. Film se nesesypal jako domeček z karet pod návalem obrovského množství postav a jejich dějových linek, které se postupně protínají a neúprosně ženou dílo do finále. Dokonce se podařilo eliminovat chyby, které se většinou v marvelovkách objevují, a právem tak Infinity War zatím sedí na pomyslném trůně. A kdyby se jednalo o poslední snímek MCU s pár drobnými změnami, tak bych se ho nebál postavit po boku Temného rytíře. Kvalitnější blockbuster letos v nabídce pravděpodobně nebude. (Praha, IMAX)

V kině jsem si užíval to neuvěřitelné ticho, které se z plátna přeneslo i do hlediště. Potěšilo mě, že místo otravného lekání film vsadil na působivou atmosféru a na neutuchající napětí, přičemž jsem si myslel, že po porodu už to nepůjde vystupňovat a nevyhnutelně přijde vydechnutí. Pokračovalo se však dál. Ale film nestojí jen na těchto základech. Stejně důležité pro mě bylo, že se příběh soustředil na rodinu, jejíž členové působili lidsky, a díky nim jsem ho ještě víc prožíval. A občas hapruje vnitřní logika představeného světa, ale to jsem si uvědomil až po skončení promítání. (Brno, Velký Špalíček)