joker.george

Na nového Predátora jsem se těšil dost, ale s přibývajícími materiály a ohlasy mé nadšení upadalo, ale pořád jsem věřil Blackovi. Nakonec to však dopadlo hůř, než jsem si chtěl představit. Režisérův rukopis totiž není vůbec poznat. Postavy jsou zaměnitelné a snaha o jejich rozlišení pomocí výstředností se míjí účinkem. Tím pádem selhávají i pokusy vložit do pusy hlášky, takže se o sympatiích k nim nedá bavit. Akce je taktéž mizerná, nestrhla mě v jediném momentě, naopak mě dost zabolela například při střelbě na hřišti. Té situaci se podařilo vytrhnout mě ze sledování. Samotní predátoři měli sice k dispozici vyšší rating, ale respekt si u mě za celou dobu nevydobyli, většinou jim ani nepomohlo rozšíření jejich mytologie. Zbytek příběhu je natolik generický, že mě nepřekvapila ani zlá vládní organizace. A závěr zabil můj zájem o sérii natolik, že přestanu vyhlížet snímek z minulosti, který naznačila dvojka. Přitom pár nápadů tu problesklo (využití predátoří technologie, predátoři/vědci). (Brno, Velký Špalíček)

Vypadalo to, že si budu muset co nejdříve pustit film, který mi pomůže rozehnat chmury, které se začaly objevovat. Nakonec se jím však stal právě Milionář z chatrče, a to bez sebemenších pochyb. Snímek se tím vůbec netají, naopak to vystaví jako svůj největší klad a z vyznačených pohádkových kolejí tedy neuhne ani o píď. Postupně se však kvůli tomu vytratí jakékoli napětí nebo pocit satisfakce, který si postavy (a divák) bezesporu zaslouží. Naštěstí tuhle jednoduchost vynahrazuje přesným střihem a perfektně vyskládanými flashbacky, díky kterým nad ním nejde zlomit hůl.

Při sledování jsem měl v hlavě to samé, co jsem si posléze přečetl na anotaci DVD. Je tu krásně vidět originální formanovský humor, jeho znalost lidí a práce s nimi před kamerou. To je podpořeno například úvodem na hudební soutěži s prostřihy na rodiče, originálně zpracovanou naháněčkou a nezapomenutelným marihuanovým dýchánkem. A to všechno je podkresleno přesně vybranými písněmi.

U podobně laděných snímků se většinou mění prostředí, ve kterých se odehrávají, ale jejich vyznění je totožné. Tady aspoň chybí „povinná scéna“ s rodiči a navíc je tu dostatečně zdůrazněn i prvek selhání. Chvilku jsem byl v nejistotě, protože trvalo než se příběhové linie propojily. V mžiku si však sednou a dál už film působí sebejistě a optimisticky si jde za svým, takže jsem se jím nechal strhnout. Jen jsem si po celou dobu nedokázal zvyknout na rezavého Tobeyho Maguirea.

Proč si nepřipadám ošizen!? S hlavním trojlístkem strávíme většinu času, ale dají se charakterizovat jednou vlastností. Přesto si jisté (nemalé) sympatie získali. Příběh se rozmotává pomaličku, skoro až líně a nikdy nepřijde strhující pasáž. Přesto jsem z obrazovky nedokázal odtrhnout oči. Důležité momenty se vyřeší střihem nebo na řadu přijde šťastná náhoda. Proč tedy zhlédnutí nelituji!? Možná díky pokojné atmosféře ve vážném prostředí, ostrovtipu i nečekaně nabytému přátelství.

Většinu času se ve mně mísila lítost s vděkem, který jsem cítil díky tomu, že se mě nastalá situace bezprostředně netýká. Na druhou stranu jsem si při sledování nepřipadal ani jako pozorovatel, kterému film předá informace o závažných problémech, aby se o ně následně začal sám zajímat. Přitom jsem si všímal zlomových situací, ze kterých jsem neměl lehkou hlavu, ale skutečnou reakci ze mě nevydolovali. Větším dojmem na mě tedy zapůsobil Idris Elba, který si z filmu udělal one man show. (Netflix)

Nahoře ve vypsaných žánrech mi citelně chybí horor, protože když mi došlo, kam se děj bude pravděpodobně ubírat, tak jsem si přál, abych se mýlil. Když však na to došlo, tak mi stejně naskočila husí kůže a bylo mi nepříjemněji než u snímků, které se snaží primárně děsit. Hojně tomu přispíval Banderas, jenž sice měl nasazenou chladnokrevnou masku, ale stále šlo rozeznat, co se mu v hlavě odehrává a co ho pohání dopředu. Poslední záběr mohl přinést další vypjatou scénu, ale film už přenechal zbytek práce mně a já to doteď vstřebávám.

Nedokázal jsem se rozhodnout, který detektivní postup je lepší, přestože se zde ukázalo, který je efektivnější. Sice mám nějaké znalosti o podobných událostech a dokáži si je v hlavě představit, ale přesto je pro mě obtížné skutečně pocítit to, čím si konkrétní lidé museli projít. Proto adoruji každý podobně laděný film, který mi umožňují aspoň na chvíli se do jejich kůže vcítit. Tento mě sice nerozložil tolik jako jiné snímky, jelikož přišlo zadostiučinění, ale to, že i dnes má velkou výpovědní hodnotu, mu odpárat nelze.

Spoustu času se věnuje uvedení do děje a rozdání karet. Ty však dostane jenom divák, takže když se poprvé na scéně objevila Audrey Hepburn, tak jsem ani nedutal. Podobných momentů se přitom ve filmu objeví víc, přičemž například k jednomu z nich bohatě postačila pouhá černá obrazovka a ťukání slepecké hole. A postupně jsem měl radost čistě z toho, že jsem se na snímek mohl koukat a užívat si jeho preciznost.

Není to tak kontroverzní, jak jsem čekal, o témata náboženství, středověku či alkoholismu se seriál otírá jen zlehounka. Dokonce se ani přímo neprofiluje jako parodie fantasy, i když referencí je zde dost. Vtipy jsou spíš postaveny na hře slov a jiných očekáváních. Postavy jsou tu prakticky jenom tři, přičemž dvě jsou si svým chováním podobné, ale přesto jsem si oblíbil jak je, tak i ty vedlejší. Ze začátku to vypadalo, že jednotlivé díly na sebe budou navazovat, z čehož jsem měl radost, jelikož by to animák odlišovalo od předešlých Groeningových projektů, ale běžně se přecházely i poměrně zásadní události. Až závěr mi dal naději, že se tomu tak v následující řadě stane. (Netflix)