Klajnik

Vím, že Devu Patelovi furt padaly klacky pod nohy, ale to nic nemění na tom, že je to film o hovně. Respektive to je film o pomstě, ale vzhledem k tomu, že to narativně nefunguje, tak toto dílko v divákovi nevybudí žádný pud pomstichtivosti a nebude tedy na stejné vlně s protagonistou, který je stejně jako všechny jiné postavy ve filmu naprosto nezajímavý a nezábavný. Ovšem příčina toho, proč to nefunguje, tkví hlavně ve struktuře narativu; skrze flashbacky se postupně poodhaluje protagonistovo trauma a motivace. Já bych upálení matky nechal v úvodu. Pak bych pokračoval tím, jak protagonista dospívá ve slamu a poznává zkorumpovaný a nerovný svět kolem sebe. Vydělává si tvrdými nelegálními zápasy, protože potřebuje prachy a protože je stejně plnej hněvu a frustrace a potřebuje se vymlátit. Zjišťuje ale, že takhle nemůže žít. Nechce však odejít sám. Chce vzít někoho sebou - ty, kdož mu zničili život a chce jich vzít co možná nejvíc. Tehdy začne plánovat. Poslední půl hodina by byla čirý rampage, kterej by takto narativně fungoval podstatně lépe, protože by byl vytoužený z podmětu toho všeho, co jsme před tím viděli. Nevadilo by, že by byla jen jedna, protože johnwickovské akční scény jsme v posledních letech viděli už tolikrát (a lepší i originálnější, než jsou zde), že nás to již tak neuhrane. Dev Patel sice dokázal, že to svede taky, ale pokud vás to zajímá, tak stačí zkouknout jen ty přítomné dvě akční scény. Zbytek je beztak debilní - POSTUPKA DĚJE: Ind se bije v nějakých undergroudových zápasech v masce opice. Ind má očividně nějaké trauma. Ind je streetwise a získá práci v luxusní restauraci/klubu/bordelu pro bohaté, ačkoliv by z těch zápasů měl mít úplně rozbitou hubu a být tedy neschopný se o práci na takovém místě ucházet, ale divák holt musí být trochu naivní nebo tolerantní. Ind tedy začne umývat nádobí, ale rychle postoupí na číšníka a dostane se do vyšších pater, kde jsou jeho cíle. Ind to zkusí, rozpoutá násilí, ale nepodaří se a skončí v řece. Je zachráněn. 20 minut bezpředmětné nudy, během nichž mu nějaký dědek dá tripa a divákovi se plně odhalí příčina traumatu. Je nám tedy ukázáno, že jeho matka byla upálena šéfem policie, protože nějaký boháč chtěl mermomocí uzemí, na němž byla vesnice, v níž protagonista vyrůstal. Dále ho onen dědek nechá boxovat do pytle v rytmu bubnů. Ind je rázem připravený. Ind to zkusí znova a všechny vykosí. Konec. - Jak říkám, narativně/emocionálně je to nefunkční a je úplně jedno, že je do toho našroubovaná nějaká symbolika. Pokud není schopen učinit funkční takhle jednoduchou látku, tak nevím, co od něj můžu čekat.

O celé kauze i Alexu Jonensovi jsem samozřejmě věděl, ale nic z toho sjem pořádně nesledoval. Teď jsem si to chtěl dohnat, ale dokument je to poměrně nezáživnej a roztahanej, ačkoliv se zaobírá převážně jen soudními líčeními, což je málo. Navíc je to konceptuálně i esteticky příliš obyčejný. Nejzajímavější jsou nějaké okolnosti celého případu, Alex Jones, jeho fanoušci a přesah celého problému se svobodou projevu, jenž bývá zneužívána takovými tlučhuby s megafonem. Tomu se dokument ale příliš nevěnuje. Samozřejmě chápu, že se Jonesovi dostává víc pozornosti, než by mělo, ale myslím, že by bylo dobré se na něj pořádně podívat v režii někoho jiného. To se tomuto dokument docela podařilo, ale stejně mi to přišlo dost řídké a nezáživné, ačkoliv je v té látce mnoho podmětného. Fakt mě nezajímá, jak rodiče obětí vykládají, jak jejich děti byli láskyplní. Zajímá mě, jestli je americké právo schopno učinit Jonesovi přítrž. Dokument ovšem končí tím, že Jones odškodnění obětem stále nezaplatil a jeho infoWars stále vysílá. Takže fraška. V antickém řecku by byl vyobcován jako nákaza obce. To Jones přesně je - rozkladný živel, který bude na lžích vydělávat, dokud mu to bude umožněno. Žádné projevy soucitu, žádné svědomí, žádné ohledy, žádná sebereflexe - jen lži, popírání a pochybný byznys. Nekteří lidi si nemůžou pomoci. Asi je to patalogickej případ, ale vlastně je jedno, kým je. Důležitý je, že jiný nebude a taky to, jaký má jeho jednání dopad. Svoboda projevu zní suprově supr, ale věci nebývají tak jednoduché a každá svoboda je také podmíněna mírou zodpovědnosti. Měla by tu být nějaká tolerance (jen fašisti jsou nekompromisní a nerozlišují), ale to, co dezinformátoři předvádí, je už za hranou. Názory lidí lze ovlivňovat jak represí projevu tak jeho neregulovaným proudem. Lidi nejsou roboti. Nelze se spoléhat na jejich důsledný kritický rozbor každé jedné problematiky. Většina z nich není moc bystrá, studiu se moc nevěnuje, ale zato je líná a zaujatá. A přiznat chybu bývá také o to těžší, o kolik se jedinec provinil. Když někdo roky říká ty nejhorší nesmysly, tak už z pudu sebezáchovy neudělá krok zpátky. Americká ústava byla sepsána v době, kdy žádné sociální sítě neexistovaly. Principiální lpění na bezvýhradnosti je destruktivní. Náš svět utváří i to, co si o něm myslí ostatní. Proto je důležité, aby lidi byli v kontaktu s realitou. Pomluva, která jedince poškodí, je přeci taky žalovatelná, tak proč si státy nechávají rozesírat obyvatelstvo cíleným a intenzivním dezinfem? USA nebude v konvenční válce nikdy poraženo, ale může se rozpadnou jaksi zevnitř a některé jejich svaté principy to umožňují. Vymírají ty systémy (stejně jako lidi nebo celé živočišné druhy), které se nedokáží přizpůsobit, navzdory tomu, že si to okolnosti žádají.

Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii,  kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. 

Zack Snyder je úplně v hajzlu. Přes 10 let natáčí už jenom sračky, ale s Rebel Moon se fakt překonal. Něco tak řídkého, plytkého a narativně nefunkčního se jen tak nevidí a možná by to mohlo být použitelné jako studijní materiál; protože na takto nefunkční látkou lze hloubat a intelektuálně si zvědomovat to, co film musí mít, aby fungoval. Celé Rebel Moon scénáristicky nedává žádný smysl (jakože vůbec), což by diváci mohli aspoň do nějaké míry prominout, kdyby to mělo interesantní postavy, atraktivní svět nebo styl. Zack je ale úplně vyřízenej a neumí napsat ani jedno (navzdory tomu, že vykrádá filmy, na které se dosud vzpomíná právě díky zmíněným aspektům) a jen spolíhá na svoje samoúčelné zpomalovačky, něž už není nikdo zvědavej. Disney ho odmítlo, ale Netflix mu podal ruku, protože si nemohl nechat ujít příliežitost, dostat na svou blbou platformu další zbytečnej film.

Onibaba se mi líbila víc než o něco mladší Kuroneko, ale moc se toho v tom filmu neodehraje. Koncept (způsob, jakým je vyprávěno/prozkoumáváno předsevzané téma) se mi líbí, ale šlo z něj vytěžit více. Přitom by ani nebylo třeba uchylovat se k bvětší produkci - mě se naopak líbí, s jakým málem si Sindó dokázal vyhrát (dvě ženy, jeden muž, dvě chaty uprostřed vysokého rákosí, řeka a jedna díra v zemi). Postavy mě však nezaujaly, protože vztahy mezi nimi a jejich psychologie byly málo prokresleny - dost na to, abych chápel, oč jde, ale málo na to, abych tím byl strhnut/zaujat.

Filmy jako Magnolia, které se pokouší pojednávat o předsevzatém tématu (v tomto případě smíření a odpuštění inspirované zkušeností s umíráním autorova otce) skrze dějové linky různorodých postav, bývají velmi ambiciózní a nezkušenému tvůrci se takový rozvětvený narativ může rozpadnou pod rukama anebo se ho nemusí podařit dobře vystupňovat kvůli přílišné rozkročenosti a výsledek tak bude tematicky rozmělněný a jaksi "o ničem". Rizikem tohoto schématu bývá jistá vyumělkovanost, jež tkví ve snaze svázat osudy různých postav a propojit je skrze dané téma. Vždy to nepůsobí dostatečně organicky, což může narušit imerzivnost díla. PTA byl tehdy ovšem na vrcholu (jeho tvorba od Mistra po Lékořicovou Pizzu mě buď plně nestrhává a nebo vyloženě nudí) a poradil si s tím bravurně i proto, že si uvědomoval rizika. Hned na začátku tedy nastaví tón, aby divák přistoupil na danou hru - v tomto případě tedy na to, že náhody se dějí a nepravděpodobné se navzdory vší nepravděpodobnosti může stát uskutečněným. Kvalitní vyprávění a lidskost postav jím prostoupena ovšem vrhá spíše dojem osudovosti - nikoli vyumělkovanosti, jak tomu tak často bývá v případě nekvalitní scénáristiky. PTA si s tím poradil natolik dobře, že Magnolia se stala jedním z nejlepších filmů roku 1999 - a tehdy byla opravdu velká konkurence. Vlastně je to jeden z nejlepších filmů vůbec, čímž obstála ještě v silnější konkurenci.

Na můj vkus je Vlak scénáristicky poněkud jednoduchý a to jak ve svých tématech, tak i v nějakých dírách a zkratkách ve scénáři, kvůli nimž musí divák rezignovat na logiku. Tvůrci předpokládají, že divák nad tím děním nebude moc přemýšlet (ostatně ve filmu všichni mluví anglicky) a snad jim to i může vyjít díky dobře zvládnuté dramatické stránce. Film dokáže být docela napínavý a řekl bych, že přes své stáří i svou délku utáhne i mladší diváctvo. Člověka ale napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si to francouzi natočili sami a celé to bylo více ukotveno v realitě - však tato událost za druhé světové také odehrála. Rozhodně je to ale dobře natočené a má to řádku velkých akčních scén, v nichž vykolejí lokomotivy anebo se zbombarduje celé nádraží. Vyobrazovaná destrukce prostředí a objektů ovšem převyšuje destrukci lidských těl, protože v té době hollywood ještě odmítal explicitní násilí.

Před lety, když jsem byl ještě teenager, se mi líbilo, že se tenhle film s divákem nesere a dějí se v něm samý hrůzy. Bavil mě ten přehnaný záporák (náboženský fanatik, sadistický kněz, pedofil a incesťák) v podání Guye Pearce i poodhalování celého dramatu skrze nechronologické, na kapitoly rozdělené, vyprávění. Celé ty roky jsem si myslel, že Brimstone je reálně dobrý film, ale není tomu tak. Nyní mi přijde směšný ve své přepjaté vyumělkovanosti. Hromada toho dramatu se děje jen na efekt a nepůsobí to zrovna vybraně. Když třeba v závěru záporák začne hořet, tak pronese nějakou blbost o tom, že na peklu je nejhorší absence lásky, jako kdyby snad tahle postava po lásce bažila... Pak je střelen opakovačkou a proletí oknem jakoby dostal dávku z dvouhlavňovky. Celé se to snaží působit hrozně vážně a důležitě, ale protože to tam reálně není, tak z toho smrdí hlavně patos. Furt se ale lze bavit nad způsobem toho, jak je to nevydařené.

Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí. Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení. Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je ukazuje v jisté poťouchlosti - myslím, že to je to správné slovo. Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy (nikoli ve smyslu humoru) a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho). Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, více strhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo. Po hodině jsem tím byl už docela otráven a měl pocit, že mě autor zdržuje. Přitom dodávám, že nemám problém zkouknout třeba i 4h film, ale chci, aby tvůrce udělal maximum pro to, aby si mě u díla udržel.

Wild at Heart je taková variace na partners in crime. Nejen že mě bavily obě hlavní postavy, jejich styl i dialogy mezi nimi... Také jsem si užíval množství vedlejších postaviček, které se protagonistům připletou do cesty na jejich road tripu nebo o kterých jim je vyprávěno. I ti udávají dojem, že sledujeme nějaký zvláštní a bizarní svět - že ať už bychom vešli do jakéhokoliv města či domu, vždycky bychom narazili na někoho, kdo upoutá pozornost svou výstředností.