strougy

Povedený snímek o každodenních starostech jedné rodiny v Tokiu, který i přes datum vzniku zůstává většinou ztvárněných problémů (vztahy mezi nevlastními sourozenci a pohlavími, generační rozdíly či otázka bydlení a zaměstnání) stále aktuální i v dnešní době. Zajímavou vedlejší linií je pak názorový střet mezi tradicí vedenou matkou, pro kterou příbuzenský vztah znamená více než morální kvality jedinců a po štěstí nemá cenu bažit, jelikož to přichází za člověkem samo, a moderní, již více západními hodnotami ovlivněnou Kyoko, pro níž se naopak být šťastný stává životní prioritou a ve své cestě za ní nemilosrdně opovrhuje všemi, kdo jako ona nejsou schopni žít podle této absolutní hodnoty a během své životní cestě tak sebou nechají díky soucitu zametat jako třeba Mitsuko vyděračskou milenkou svého zesnulého manžela. Ovšem ta se právě díky své nejistotě a schopnosti soucitu stává nejsympatičtější a veskrze nejlidštější postavou celého příběhu, s kterou se tak může divák identifikovat snadněji než s až moc jednoznačně definovanými ostatními postavami, které v některých případech ustrnuly jako pouhé obecné typy ( Kasuke jako slabošský syna či Nuiko jako zlá, intrikánská sestra). Ani pár dalších drobných chyb, jako třeba odporně zidealizovaná sourozenecká dvojice, mi ovšem nijak nezkazily prožitek povedeného filmu a já si tak užil příjemnou filmovou cestu za zajímavými osudy jedné obyčejně neobyčejné rodiny.

Nudná a rozvleklá historka o tom, jak na psychiatra zralá matinka s tatínkem pátrají po ztraceném synáčkovi v Barmské džungli a kdo jim pomůže, špatně dopadne. Film zábavný asi tak stejně jako noční přenosy z poslanecké sněmovny. Normálně bych neztrácel čas psaním komentáře, ovšem Subjektiv prý potřebuje zvýšit reputaci, tak:" Subjektive, tvé jasnovidné schopnosti jsou úžasné, neb si odhadl přesně závěrečnou pointu takřka třicet minut před koncem." :-) PS: Skrze jednoho udrbaného biologa se mi doneslo, že mě jeden zdejší salonní intelektuál osočil z nepochopení filmu. Na to mohu odpovědět jednak to, že určité filmy si chápání nezaslouží, jednak tohle. Tse!

Do ohavně vypadajícího hororového kabátku zabalená kritika současné posedlosti západní kultury ideálem krásy v podobě, jak nám jej prezentují média a plní plastičtí chirurgové. Jediné, co se dá pochválit, je pěkné tělo hlavní hrdinky, které divákům v první polovině ochotně ukazuje, a umné vyrvání nosní kůstky za pomocí skalpelu. Zbytečná ztráta času.

Škoda, že tajuplná linie příběhu kombinující motiv dvojnictví jako vystřižený z Poeovi povídky William Wilson a mefistofelovského pokušitele je příliš odsunuta do pozadí na úkor nezajímavé romantické linie ve stylu červené knihovny. Slabší 3*

Je zhola nemožné vysvětlit pocity, které Terayamovo dílo v člověku zanechá, komukoli, kdo nikdy nestrávil ani okamžik ponořen do jeho filmového světa, tak odlišného od čehokoli, co jsem kdy měl tu možnost poznat. Můj pohled na filmy už nikdy nebude stejný...

Občasné připomenutí humoru a poetiky klasického seriálu ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na krásné staré časy, ale bohužel snaha Scoobyho zmodernizovat vedla pouze k tomu, že se nakonec ničím neliší od všemožných hloupých současných akčních animáků pro děti a film tak končí v horoucím pekle šedivého podprůměru.

I přes určité době poplatné ideologické zabarvení některých scén a samotného závěru se jedná o příjemný, poklidně plynoucí konverzační film prodchnutý určitou melancholií zklamaných ideálů hlavních postav, krásně ukázaných historkou celníka o jeho neschopnosti vyjádřit socialistickou morálku vlastními slovy. Silné 3*.

Společně s Harakiri nalezený a v Sao Paulu restaurovaný další Langův raritní a tentokrát i povedený film. S úspěchem zde převádí na plátno atmosféru brakové četby, kdy se příběh točí okolo manžela krásné Florence, snažího se zjistit, co že se to skutečně stalo během jejich svatby a to se stane záminkou k mnoha peripetiím, během nichž se v příběhu objevují zhýralí padouši, záměny identit dvou takřka identických bratrů či krádeže šperků. Silné 3*.

Je to strašný, ale za inovativní pokus propojit zneuznaný žánr telenovel s jejich slaboduchými dialogy, topornými herci a šíleně ohavným vizuálem s pitomým zombie hororem náleží panu Matteiovi můj obdiv. A navíc málokdy jsem se u filmu tak nasmál.

Absolon v mých očích představuje tu nejhorší kombinaci ohraných klišé v obvyklém schématu "jedinec versus zlá korporace ovládající svět". Nachází se zde rodinným traumatem postižený hrdina, sexy pomáhající doktorka (evidentně málo koukám na vnady hereček, narozdíl od Jeremyho jsem v této roli nepoznal Kelly Brook), neskutečně neschopní zaměstnanci zlé nadnárodní korporace fungující ve spojení s Ministerstvem světové spravedlnosti (předpokládám, že tak blbý název použili autoři pouze z důvodu, že se zkratka krásně rýmuje s SS) a to vše má držet pohromadě scénář překypující banálními a tisíckrát viděnými situacemi (sestup mezí dříve neviděné vydědence společnosti, roztomilé děcko, útěky před zlými agenty v posledních sekundách...) a dialogy (inteligentní věta "Mám plán" pronesená v nejhorší možnou chvíli tu zazní několikrát), natočený v rádoby cool stylu. Nudná ohavnost.