strougy

Ach, nebohý Ottocare, ty nehodný snílku, jako bys nevěděl, že nelze najít svobodu ve světě, který před blechou dá přednost insekticidu...

Těžko uchopitelné, jelikož naprosto zmatené vyprávění o světě, kde tajná vládní organizace pomocí počítačového programu dokáže předpovědět potenciál každého jedince na základě jeho data narození. Díky tomu sledují dva protipóly, indického náboženského guru, reprezentujícího absolutní zlo, a dívku Kate, manželku šéfa organizace, co má být druhá Panna Marie(!!!). Označení horor je dost zavádějící, jelikož s výjimkou momentu, kdy jedna z pracovnic organizace spolu s mladým, idealistickým kongresmanem proniknou k inkarnaci zla, se zde žádné děsivé momenty neobjeví, a když už by byla potřeba film nějak onálepkovat, pak možná by na něj šlo naroubovat pofidérní označení "mysteriózní". Navíc mám obavy, že film jsem sledoval v nějaké osekané verzi, neboť měla pouhých 73 a ne zde uvedených 96 minut, což by mohlo vysvětlovat i to, proč občas skoky v ději nedávaly smysl (jak se třeba dostala Kate od věštkyně do toho tábora?). Vzhledem k znuděnosti, která se mi rychle usadila za krkem, jsem většinu času filmu strávil dumáním nad představou toho, jak hrozný svět by to byl, kdyby nějaký podobný program existoval. To je opravdu hnusná vize budoucnosti bez ohledu na to, koho by organizace zastupovala...

Důvod obliby vaření dortu Pejska a Kočičky mezi současnými tvůrci seriálů mi není jasný, ale jinak si jejich lásku k patlání všeho možného do jednoho celku vysvětlit nedokážu. Motivů se zde vystřídá, že by to člověk nespočítal, vykradlo se zjevně všechno, co jim zrovna přelítlo před nosem, takže tu jsou démoni, čarodějnice, zombie George Washington (že oni četli novou sérii Deadpoola, ha), Moloch, duchové, Smrt či třeba Golem. To vše je porůznu vkládáno do jinak konzistentní struktury jednotlivých epizod, od úvodních čas od času i trefných glos reflektujících současnou společnost, přes zjevení netvora, který bude soupeřem dnes, a postupné hledání klíče k jeho zničení spojené se zjišťováním, čím jsou oba hlavní hrdinové propojení, až k závěrečné likvidaci nepřítele provedené nesmírně laciným způsobem (vrchol je zneškodnění Smrtě, za to by tvůrce poslal do pekla i jeho jinak nejsympatičtější obraz) a následnému mudrování nad tím, že potřebují Katrinu. A aby se divák náhodou nenudil, tak celé je to přeplněno množstvím patosu a „mouder“ obvykle pronášených Abbie, co následně nahodí svůj asi jediný herecký výraz a to „drsný“ pohled s „cool“ sevřenými rty. Jediný klad, co mi to ve výsledku přineslo, bylo vzpomenutí si na knihu Zrození očistce, kterou si už dlouho chci přečíst. Děkuju!

Narazili jste někdy na termín "rakovinotvorný art" a nevěděli, co si pod tím vybavit? Jednoduché řešení, pusťte si Okoku a pochopíte. Výstižnější ukázku naleznete už jen stěží...

“Do you remember the story of Philomel who is raped and then has her tongue ripped out by the rapist so that she can never tell? I believe in fiction and the power of stories because that way we speak in tongues. We are not silenced. All of us, when in deep trauma, find we hesitate, we stammer; there are long pauses in our speech. The thing is stuck. We get our language back through the language of others. We can turn to the poem. We can open the book. Somebody has been there for us and deep-dived the words. I needed words because unhappy families are conspiracies of silence. The one who breaks the silence is never forgiven. He or she has to learn to forgive him or herself.” Jeanette Winterson, Why Be Happy When You Could Be Normal?

Průměrná, tu lehce strašidelná, tu romantická historka, kterou výrazně nepozdvihne ani několik působivých okamžiků. Ty ostatně ani nejsou až tak velkou zásluhou tvůrců, jelikož osamocená věž stojící na srázu, co je v zuřící bouři bičovaný vlnami rozběsněného moře, a kde se zrovna prohnilý čarodějník chystá ve jménu svých ohavných experimentů obětovat nevinnou pannu, děsí za každé situace i sama o sobě, že. Mimo to nabídne film už pouze hypnotické pohledy Paula Wegenera a jeden krátký exkurz do pekla, zbytek času to pak sice člověka vyloženě nenudí, ale intenzivnějšího zážitku se bohužel nedočká. Ucházející 2*.

Čas od času se stane, že člověka mine film, u kterého se předem domnívá, že se mu bude hodně líbit. Možná se mi to pouze netrefilo do konkrétní nálady a vidět to v jiném rozpoložení, ocenil bych to víc. Ovšem vzhledem k tomu, že primární složkou filmu je hudba, která mi podezřele evokovala operu, umělecký útvar mně osobně velmi nemilý, se důvodně domnívám, že další projekce by na hodnocení nic nezměnila. Navíc mi byl velmi nepříjemný i způsob komponování záběrů, kdy jsem k možnému hledání dalších výkladů nebyl zván, což bych uvítal, nýbrž vyloženě "nucen". A podobné „nucení“ mi je bytostně nepříjemné. Pokud se mu pak nepodvolím, promění se mi War Requiem v pouhý videoklip, kde je sice obraz hezky sesynchronizovaný s hudební složkou, ovšem ta mně, jak jsem již zdůraznil, spíše iritovala. V paměti mi nakonec zůstane pouze jedna scéna s piánem, vojáky a koulováním, kdy se z ničeho nic vyloupne krásné propojení dětské hravosti s absurditou války a na moment tak film ve mně vzbudil i silnou emocionální odezvu. Ta však v banalitě zbytku zůstala utopena. Škoda.

Půvabné dívky nosící krásné minišatičky jsou hlavní devizou filmu, jelikož díky nim je to aspoň z „estetického“ hlediska lahodný pohled pro oko. Závěrečná přestřelka, trefně uživatelem Pafl přirovnána k Limonádovému Joemu, má i díky poslední konverzaci náběh na kultovní status a i díky ní jsem chvilku zauvažoval o vyšším hodnocení. To by ovšem jinak sledování filmu nesměla být tak strašná otrava, že se u toho člověk prokouše nudou skrz nehty pomalu až na kost. Navíc hlavní hrdina je extrémně nesympatická vyžírka, díky čemuž nechápu, proč by kvůli němu měla jakákoli dívka měnit zásady a životní styl. Takže hodnocení ponechám tak, jak je. Jo, a k feminismu to má asi tak stejně blízko jako Transformers k fenomenologii...

Suzukiho krásná hra s divákem, která spíše než film připomíná sen, přesněji poklidnou, o to více však děsivou noční můru. Celý snímek se skládá z náznaků, nedořečených příběhů vyprávěných z pozice nedůvěryhodného vypravěče, neustálého znejisťování diváka (a postav), zda se jedná o skutečnost či sen, případně čí sen, ostatně si ani nejsem jistý, kdo z obou mužských hrdinů byl hlavní postavou a zda jiné dvě postavy, hrané jednou herečkou, byly skutečně postavy dvě či pouze jedna. Ono vždy, když už jsem měl pocit, že jsem film lépe uchopil a dokážu říct, kdo je kdo, o co se tam přesně jedná a proč se konkrétní události dějou, přišel moment, pouhý náznak či krátký dialog, a já zjistil, že se mi celá pracně vykoumaná konstrukce zhroutila jako domeček z karet. Z celého filmu mi zůstaly tak pouhé otazníky, žádné vykřičníky, tudíž pro lepší procítění a bližší prozkoumání budu muset přikročit k další projekci. Už se na to těším.

Vnímat krysí lidi jako symbol buržoazní vykořisťovatelské elity (viz třeba jejich hodokvasy versus hladovění chudého obyvatelstva), respektive nacismu (obleky bodyguardů ve stylu uniforem SS či neustálé řeči o Vůdci zjevujícím se v dobách největší krize krysího lidu), je tak jednoduché, že jsem si během filmu nespokojeně brblal pod fousky, že to taky soudruzi z Jugoslávie mohli zašifrovat lépe, abych měl z luštění symboliky větší potěšení. A nebo se mohli místo toho aspoň trochu zaměřit na logiku příběhu a budování atmosféry, to by z toho pak mohl vzniknout slušný horor. Možná by mi ke štěstí stačilo, kdyby se soustředili na propojení jednotlivých scén místo těch agresivních přechodů, kdy mi často chvilku trvalo zorientovat se v tom, co se tam najednou děje. A to jsem na to koukal střízlivý, fakt!