RedAK

Ano, tak jsem i já, Kokot Hloupý (Stultus pungunt), podlehl a mrkl na životní příběh egocentrického hovada s košťálovinou na kštici. Avšak ani přesto jsem nepřestal tímto mocným nástrojem, který systematicky degeneruje dnešní mládež z blbců na čuráky, pohrdat. To je tak, když si polonahá mařenka, co je vylízaná jak flaška od medu, na zeď postne stopětkrát retušovanou fotku, kde špulí svůj asexuální rypáček a povislý kozy a doplní to slovenským citátem o lidských hodnotách. To pak pod náporem lajků od desetiletých onanistů padají servery, přebytečný ejakulát se stává světovou hrozbou a Zucker si pokojně mastí toho svýho berga. Hnus. Jo a jen tak mimochodem, naše fejsbůk stránky tady.

Paní Jana je obyčejná osmasedmdesátiletá slečna žijící ve svém skromně zařízeném příbytku panelového domu v okrajové části města Žlaby nad Kundou, kde si společně se svými zdomácnělými akvarijními rybičkami Jájou a Pájou užívá první rok zaslouženého důchodu. Před několika týdny se na její patro nastěhovala hlučná (v rámci rasové korektnosti dejme tomu, že... ) chorvatská rodina, jejíž nejstarší z dvaatřiceti dětí, patnáctiletý Chorvat Dežo Lakatoš, paní Janu opakovaně obtěžoval, načež ta se rozhodla po několika sexuálně motivovaných útocích nezbedné ručky šmátralky předat případ autoritě nejvyšší; dravé, neoblomné, drsné, nekompromisní, neomylné, spravedlivé, nesmlouvavé státní zástupkyni Sluníčkové, která jej předala soudkyni Bramboře. Hlavní líčení se datuje na středu. Všichni účastníci jsou přítomni, Brambora soustředěně klepne kladívkem do dýhované překližky a úvodního slova se sebevědomě chopí právní zástupce poškozené paní Jany. "Já si myslím, že zde skutečně není co řešit. Postačí pouze letmo nahlédnout do bohatých spisů zde přítomného pana Lakatoše, který se v minulosti opakovaně zodpovídal z nejrůznějších sexuálních deliktů, namátkou zmiňme obnažování, masturbaci na veřejnosti, koitus s pouliční lampou a jednou se v opilosti pokoušel navázat milenecký vztah s asistenčním psem své nevidomé babičky." Soudní síní se žene hořký závěj nejistoty, obhajoba s obžalobou si vzájemně vyměňují ublížené pohledy. "No ale to je stchašná kchavina!" vyhekl Dežův právník, toho času vyučený párkař v rohlíku, který si kvůli své řečové vadě nemohl dovolit nadále obsluhovat pojízdný stánek s klobásami "bylo mi jasně chečeno, še paní Jana chodí do spolešných obytných pchostochů záměchně oděna jako kuchva, mého klienta neustále vábí obnašenými kchečovými šílami a je znám i pchípad, kdy si nechala úmyšlně vypadnout subní pchotésu, aby se pcho ni mohla následně sehnout a odhalit tak kchajkovanou plenku!" V přeplněné síni panuje bezbřehé napětí. Soudkyně se musí na základě přesvědčivých důkazů a výmluvných argumentů obou stran spravedlivě rozhodnout o případné vině a udělit adekvátní trest. Je to tady. Paní Janě bylo nejmocnější Bramborou za sexuální obtěžování, veřejné obnažování a hanobení chorvatské rasy uděleno nepodmínečné odsunutí důchodového věku na hranici sto dvaceti let, takže pachatelka je nucena si za přísné asistence probačního dozoru najít novou práci. V červenci je díky vysokým teplotám a srdeční arytmii zaměstnána v OBI jako přírodní hnojivo pro jahody. Pozůstalí Jája a Pája byli tamními úřady přeskupeni do formy pomazánky. Další napínavé příběhy z prostředí českého justičního systému sledujte každý všední den po páté hodině na Barrandově! Guilty pleasure.

Poněvadž to tady každý vychvaluje tak zapáleně, až mu nadšením vytékají tělní tekutiny i z otvorů, ze kterých by běžně tvarovanému člověku v žádném případě vytékat neměly, a to ani po pobodání loveckým nožem, tak zde musím uvědoměle utrousit špetku té kritiky. Předně bych se chtěl pozastavit nad syndromem premortální žvanivosti, kterým trpí každý správný padouch v okruhu jednoho filmu. Ten se totiž bohužel nevyhnul ani našemu, do posledního strupu pečlivě prohnilému, děsivému banditovi, z jehož očí prýští nenávist o síle dvou a půl satanů, a který by vás byl schopen zabít i knedlíkem, kdyby ho měl po ruce. Tyto situace jsou vždy precizně modelové a v podstatě se jen kopírují; náš hrdina leží zraněný na zemi, byť jeho tělo během filmu spolykalo víc kulek, než průměrná šlapka během standardní směny ve Stodolní, ale to nevadí, protože běžný divák si napětím prokousává rty a nehty se sveřepě dobývá do opěradla semišového gauče. Když v tom k němu přistoupí hlavní záporák. Ten, ač po celou dobu filmu střílel postavy do hlav rychlostí Breivika, nyní stojí před hrdinou a za žádnou cenu si neodpustí tradiční monolog typu "...chci ovládnout celý svět, protože Frýdek-Místek je mi moc malej a ani ty mi v tom nezabráníš...", nebo "...ano, to já jsem ti zabil matku v tu noc, kdy sis u stánku dával načos s kečupem...", případně "...vyprstil jsi mi psa ty zmrde a to se nedělá...", asi proto, aby si hlavní hrdina mohl dvě sekundy před smrtí překvapeně říct "ty píčo, dobrej tah vole!". A zatímco si divák z nervozity začíná propocenými dlaněmi resuscitovat hrudník, z dáli se zjeví druhořadá postava, jež zmizela v polovině zápletky, aby se mohla zčistajasna vynořit na konci filmu a v poslední pikosekundě zachránit situaci, sejmout záporáka a šukat s hlavním hrdinou až na věky věků. A všichni jsou hepy jak kráva. Tak téměř identické to bylo i v tomto filmu, což je škoda, že se takové klišoidní momenty prodraly i do filmu, kde je střílení dětí do spánku běžnější než čištění zubů. Ale jinak to bylo relativně koukatelné. Závěrem nutno podotknout, že jsem si film málem ani nepustil a to z důvodu přítomnosti Evy Green, poněvadž mě poslední dobou začíná solidně srát, neb je namrdaná v každém druhém filmu a já začínám mít strach si v šest na Nově pustit Ulici, aby tam ta jebka na mě nevyskočila. Ovšem ještě víc, než ona, mě iritují všichni ti stydkými pysky neposkvrnění frustráti, co nad ní dlachní ocasy rychlostí čtyř ejakulací za masturbaci a neustále ji vyzdvihují do nebes sexuálních ikon. Hovno. Měli byste přeleštit svícen nad něčím kompaktnějším. A pak i šulina.

Cože? Angelina Jolie označila tento snímek za „nejhorší film všech dob“?! Jak jen mohla! Ta pizda! Avšak pokud je její výrok stejně důvěryhodný jako Enšpíglův výrok, že „Angelina Jolie označila tento snímek za nejhorší film všech dob“, pak zůstávám klidný. Pokud totiž Enšpígl čte stejně jako píše, pak pravděpodobně došlo k mylnému pochopení sdělené informace a Angelina novinářům ve skutečnosti řekla: „Co? Jakej Alájd zas? Teď nevotravujte, jdu Abdu Jamal Samirovi koupit do Bombajshopu nějaký bratříčky.“ Takže ne, tento výrok, ať je jeho autenticita jakákoliv, rozhodně není pravdivý. Robert prostě nemůže natočit špatný film, nebo alespoň ne nic horšího, než je Tomb Raider, na to zkrátka platí vesmírné zákony. Nejenže jsou Spojenci vizuálně extatičtí, ale navíc jsem u nich měl samým napětím sevřenou prdel tak mocně, že bych si v ní mohl otevřít pobočku kamenolomu. Já mám prostě filmy z téhle doby rád. Z doby, kdy se bezdůvodně vyvražďovali židi, ženy, děti a na zahradě jste si nemohli udělat grilovačku, aniž by tu nebylo riziko, že se vám může na barák kdykoliv zřítit skopčácký bombardér a zabít celou vaši rodinu. Člověk byl tenkrát tak nějak pořád ve střehu a aspoň neměl čas na čtení plitkých bulvárních sraček.

Vážení diváci, předně vám děkujeme, že jste si ke zpříjemnění pátečního večera vybrali film SpongeBob ve filmu a vyhodili ve svých třiadvaceti letech 180 korun za pohádku pro děti. Nyní přerušujeme vysílání reklamy naší reklamou, abychom vám představili nový přírodopisný dokument Mravenečník a jiné neřesti, z produkce tradiční americké stanice Животный мир. V tomto krátkém kino spotu si v souvislosti s filmem blíže představíme postavu pana Evžena Krabse. Pan Evžen Krabs je krab (lat. Brachyura), který spadá do skupiny vodních živočichů. Krab se dokáže pohybovat rychlostí až dva metry za minutu, což je o neuvěřitelné dva metry za minutu víc, než se pohybuje mrtvý krab. Krabi se také dokáží plynule pohybovat do stran, takže by se výborně uplatnili třeba jako brankáři. V některých asijských zemích se proto s kraby pořádají nelegální hokejové zápasy. Jakmile krab říční dosáhne věku dvou let, vydává se proti proudu domovské řeky, kde postupem tří následujících let dospívá. Jakmile se z něj stane dospělý a zodpovědný jedinec, vrací se po proudu zpět, kde zahájí maraton páření a posléze zemře. Tento životní cyklus byl nejspíše volně inspirován naším šatnářem, který si ve svých dvaceti poprvé na vysokoškolské koleji zašukal a následně zdechl na syfilis. Zajímavý je také fakt, že krabi se živí převážně moučnými červy. Jedinou nevýhodou této potravy je, že chutná jako mouční červi. Děti z průměrné školní jídelny vědí, o čem mluvíme. Vřele děkujeme za pozornost a nyní vám přejeme nerušený zážitek ve sledování pětiminutových reklam před filmem. Váš Животный мир.

Láska je jako dar z nebes, kterou z přenádherných výšin snesli samotní andělé do mého osamoceného a smutného nitra, aby mi dali zase smysl žít. Pamatuji si na ten den dokonale. Podzimní listí plavalo ve stínech temnoty stejně bezcílně, jako tyrkysové vlny na rozbouřeném moři matou svit měsíce. Já, osamocen a zahalenen tajemstvím, bojoval neúspěšně se svými vnitřními démony. Když v tom, se zjevila ona! Bohyně mého srdce, ztělesněná spása mé zhroucené duše. Její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy lemovaly její andělskou tvář a úžasný úsměv. Přistoupila ke mně a já spatřil v jejích zlatých očích svobodu. Pohltila mě její sladká vůně čerstvě nařezaných květin a jarní louky. Naše dlaně se spojily a mně se zastavilo srdce. V hlavě absolutní prázdnota a já vnímal všemi smysly jen ji. Políbila mě svými horkými rty a navždy zmizela z mých představ. Trvalo to vteřinu a zároveň celou věčnost... No ty krávo, to byla zase jednou přeslazená píčovina!

Doposud si plně neuvědomuji, co že se to vlastně stalo, ale bylo to lepší než bandaska lysohlávek zapitá flašou absintu!

Notypyčovole, já teču jak stará lednička! Ehm, za toto nadbytečně emfatické zahájení se omlouvám, já jen, že tu sedím dojatý a naměkko a culím se, jak kdyby mě mistrovsky vykouřila bezzubá cigánka. Ne snad, že by tato tuctová pákistánská feel good lávstory byla něčím originální, naopak, právě oním předvídatelným patosem mě pohladila po mé zjizvené dušičce. Není divu, že v téhle zkurvené době lží, depresí, stresu, smutku, zklamání, bolesti, kvazicitů, předstíraných orgasmů, nedodržených termínů, předraženého másla, Tomia Okamury, nevratných Frisco láhví a zasraných vlakových zpoždění mě dokáže rozněžnit tak prostinký, bezelstný příběh o lásce, kde když se holka chová divně, tak je to proto, že potřebuje srát a neví, jak to svému chlapci říct, nikoliv proto, že je nediagnostikovaná emopsychonarkomanka a má mu zničit celý život. Ano, i takový obtloustlý nihilistický patogen jako já občas projevuje emoce a případné xmrti se nudící sexy svině, jenž by mě chtěly ochočit a citově znásilnit, nechť se hlásí do pošty, jsem teď na jedno párměsíční zneužitíčko volnej. Da vstreči!

Gerontní ansámbl předvádí vskutku mistrovsky podané výkony. Komu je méně jak šedesát, ten dostane kulku do čela, nebo sloní prdel na ksicht. Asiaté, nebo kde to Švédsko vlastně leží, mi vkusem naprosto přesně píchli do žíly. Jak již podotkli mí předřečníci, v celkovém konceptu se nabízí srovnání s Trotlestem Žumpem, ale to je stejné, jako kdybyste srovnávali Počátek a politiku jen proto, že se tam krade. Nechte ty šikmooký Švédy žít vlastním životem a oni se vám odmění naprosto geniální a brilantně zpracovanou komedií.

91%? 22. nejlepší seriál? WTF?! Zrovna nedávno jsem dokoukal seriál Narcos, který (pro mě naprosto nepochopitelně) pochází ze stejné výrobní linky jako tento smrdutý zvratek a bylo to jak kdybych si gurmánsky vychutnával zapečeného humra s rajčaty a bazalkou na lanýžových špagetách a pak to zajedl hovnem s hranolkama. Inu, stačí nálepka Netflix a většina se tím hovnem i dobrovolně pomaže. Já sám bych se na tento seriál asi nikdy nepodíval, naopak jsem se mu prozřetelně vyhýbal, protože už podle neoriginálně debilního plakátu nevěštil nic dobrého, ale byl mi jednou velice blízkou osůbkou doporučen společně se slovy 'seriálová událost roku', takže jsem na to s příslibem romantického šuku kývnul. Ne, pusinko, to si ho radši uříznu a navždy odložím do zavařovačky s okurkama, než abych se musel tvářit, jak to bylo boží a kůl. Ve skutečnosti mi po spuštění každé epizody narostl knírek, patka se mi stočila doprava a na všechny strany jsem zběsile křičel: „Nein Nein Nein!". V žádném jiném seriálu jsem doposud nenarazil na tak hustou koncentraci nesympatických postav, vlastně tam nebyl nikdo, kdo by mi nevadil, všechny jsem nenáviděl už od prvního dílu. Teda kromě šerifa, toho nenávidím už od dob, kdy v Nouzovém východu ošukal Leonardovu manželku. Krev mi pila i ústřední čtveřice neskutečně otravných harantů - šišloun, negr, debil a stupidně čumící holohlavá analfabetka s rudou nudlí u nosu - všem jsem od srdce přál, aby co nejdřív pochcípali. Vrcholem všeho byla nepřetržitě hysterická matka dalšího (naštěstí ztraceného) retarda, kterou museli stavět před kameru výhradně podle toho, jestli zrovna menstruuje, protože takovouto frenetickou pizdu nelze zahrát jen tak. Co tu máme dál? Nechutně trapnou teen romanci mezi naivní slepicí a třídním bourákem, bubáky lezoucí ze zdi, úchylného voyera s foťákem, krávu mluvící s vánočníma žárovkama... upřímně, málem jsem se z toho pochcal. A ne, rozhodně by mě to neuchvátilo, ani kdybych měl deset let. V deseti bych zamumlal cosi o „zkurvené kravině" a šel si pustit porno. Po dvou epizodách jsem si dal antidepresiva a rychle letěl na databázi prostudovat pár komentářů, neboť jsem byl silně přesvědčen, že mi kromě moči uniklo ještě něco. Něco podstatného, nějaký tvůrčí úmysl. Vysvětlením mi budiž tato neustále se opakující fanouškovská anotace: „Mysteriózní, místy až hororový seriál s prvky sci-fi, který brilantně navozuje atmosféru 70. a 80. Let v USA". Jo, aha. Tak dík za vysvětlení. Stejně si myslím, že když si pustím třeba komedii, asi by mi mělo dojít už během filmu, že je to komedie, a ne až si to někde přečtu. Po několika veskrze kvalitních seriálových opusech se Netflix dostal do pozice, kdy může natočit osmidílný dokumentární cyklus o růstu obilovin, opatřit ho nálepkou „Strhující, místy až alarmující dokument s prvky muzikálu, který brilantně navozuje atmosféru zemědělské výroby v USA" a místní panicové ho začnou vynášet do nebes opětkovanými výkřiky jako: „Nejlepší seriál o pšenici, co jsem kdy viděl!"; „Dechberoucí drama o zpívajících zemědělcích, ječmen a oves hráli jak o život!"; „Bezkonkurenčně natočený růst kukuřice seté!". V depresích, bolestech a nepředstavitelných psychických mukách jsem přetrpěl čtyři epizody a tímto číslem své trápení ukončil. Mám zato, že pokud mě seriál ve své první polovině totálně sral, v té druhé mě asi bavit nezačne. Asi jak kdybych se smrtelně dávil u prvních sto dvaceti dílů TBBT a pak si řekl: „Ale co, tu další stovku ještě zvládnu, třeba se to zlepší". Jednu hvězdičku dávám pouze z úcty k té jinak fantastické a úžasné slečně, která mi tuto sračku doporučila, jinak by to byl čistokrevný odpad! Já tenkrát s tím House of Cards udělal možná nakonec dobře. Příště si moc dobře rozmyslím, co si od Netflixu ještě pustím.