Midar

První návštěva IMAXu v životě v podstatě nemohla dopadnout famózněji. A to jsem se na Top Gun: Maverick upřímně zrovna dvakrát netěšil. Na začátku minulého roku jsem si konečně pustil první díl a že by mě to nějak zvlášť bavilo či chytlo se teda rozhodně říct nedá. Po všech těch famózních ohlasech, a ještě famóznějších tržbách mě ale nakonec přemohla zvědavost a já se tak na výletě v Praze rozhodl konečně vyzkoušet všemi tolik opěvovaný IMAX. A zážitek to teda byl naprosto odzbrojující od začátku do konce. Top Gun: Maverick přitom ani zdaleka není dokonalý nebo nějak přelomový snímek. Jedná se totiž na první pohled o naprosto obyčejný příběh stárnoucího letce, který se nechce smířit s tím, že už pomalu začíná patřit do starého železa a za pár let po něm neštěkne ani pes. Během uplynulého roku jsme se tak stoprocentně dočkali mnohem propracovanějších, ambicióznějších a ostatně také mnohem kvalitnějších snímků. Žádný z nich ale nedokázal doručit tak dechberoucí a dokonalý filmový zážitek jako právě Top Gun: Maverick. Tom Cruise a Christopher McQuarrie dokázali natočit fantastický comeback, po kterém před uvedením snímku vlastně nikdo moc netoužil, po jeho uvedení si ovšem celý svět rozpomněl na to, že letecké bitvy a namachrovaní letci jsou vlastně pořád zatraceně cool. Vysmátý Cruise obklopený mladými sympaťáky jako je Miles Teller či Glen Powell a pořád krásnou Jennfer Connelly, krásné záběry na zasluněnou krajinu, kulervoucí letecké scény, všudypřítomná pozitivní atmosféra, emoce ždímající flashbacky a hudba, která dokonale podtrhuje všechno, co se na plátně děje, to je prostě neodolatelný, a hlavně dokonale poskládaný mix všeho, co je potřeba k tomu, aby vznikl nezapomenutelný filmový zážitek, který ani po opakovaném zhlédnutí neztrácí na svém lesku a údernosti. James Cameron sice opět doručil přelomové dílo trhající rekordy návštěvnosti, skutečným vítězem uplynulého roku je nicméně i přesto právě Tom Cruise, poslední akční superhvězda, která v roce 2022 převálcovala veškerou konkurenci, když doručila naprosto dokonalý akční blockbuster, který vás suverénně přiková k sedačce a nabije pozitivní energií tak dokonalým způsobem, že na chvíli vážně zapomenete na význam slovíčka „starosti“ a jen si užíváte tu skvostnou, dravou a zběsilou jízdu plnou humoru, nadhledu, emocí a našlapané akce. Něco mi přitom říká, že to letos s dalším dílem Mission Impossible dopadne velice podobně a já se na to zatraceně těším.

Ačkoliv se o tomto poměrně nenápadném snímku ve skoro žádném žebříčku nejlepších filmů roku nedočtete, byla by extrémní chyba jej přehlížet. Jedná se totiž o perfektně napsanou a možná ještě lépe zahranou konverzačku, která má srdíčko na pravém místě, na nic si zbytečně nehraje a vlastně bych se ani nedivil, kdyby vycházela z reálných zkušeností. Příběh o šedesátileté vdově, která za celý svůj život nezažila orgasmus ani nic, co by jej alespoň z dálky připomínalo, a rozhodne se tak najmout si mladého společníka, s nímž to chce všechno okusit, zní možná na první dobrou trochu rozpačitě či dokonce hloupě. Věřte mi ale, že se nejedná o nic zbytečně vulgárního, trapného či přehnaně komediálního. Celý příběh je zde pojat extrémně lidským a přirozeným způsobem, kdy sledujeme životem malinko unavenou učitelku, která se chce prostě na stará kolena alespoň na chvíli cítit zase jako za mlada a opět zažít to vzrušení z něčeho, co za ta úmorná léta v nudné manželství nezažila. Emma Thompson je přitom v této roli naprosto excelentní a dokazuje s jakou grácií a přirozeností, jde podobnou roli zahrát. Opomenout bychom ale neměli ani Daryla McCormacka v roli mladého a pohledného společníka, za kterým se ovšem skrývá mnohem více než jen hezká tvářička a vypracované tělo. Oba dva spolu navíc mají přímo dokonalou chemii, díky čemuž jsou tak dialogy mezi nimi nejen extrémním způsobem přesné a hravé, ale mnohdy také dojemné a vtipné. Hodně štěstí, pane Veliký je tak sice velice malinký a jednoduchý snímek, který se celý odehrává v podstatě v jednom hotelovém pokoji se dvěma herci, i přesto se však jedná o naprosto dokonale napsanou, zrežírovanou, a hlavně zahranou záležitost, která vás chytne za srdíčko a vykouzlí úsměv na tváři. K dokonalému filmovému zážitku tak mnohdy nepotřebujete extrémní množství peněz či lidí, stačí jen jeden opravdu upřímně a lidsky napsaný příběh a okouzlující, dojemný i zábavný snímek máte na světě.

Když se řekne jméno Baz Luhrmann, vybavím si jen a pouze navoněného a hezky nasnímaného, avšak mdlého a prázdného Velkého Gatsbyho. Rozhodně se tak nejedná o tvůrce, na jehož snímky bych se kdovíjak těšil. Elvis mě ale již prvním trailerem naprosto uchvátil a já se tak upřímně nemohl dočkat, až na něj konečně budu moct vyrazit do kina. A po odchodu z kina jsem rozhodně nebyl zklamaný, dostal jsem totiž přesně tak barevně nadupaný, hudebně podmanivý a perfektně sestříhaný snímek, jaký trailer sliboval. Luhrmann hlavně v první a svižnější půlce filmu předvádí opravdu neuvěřitelné věci, když naprosto dokonalým způsobem mixuje jednotlivé do detailů vypiplané záběry s perfektně pasující hudbou a zběsilým střihem. Dává tak vzniknout opravdu unikátnímu audiovizuálnímu zážitku, který vás jako diváka dokáže přímo suverénním způsobem vtáhnout do úplně jiné reality, a ačkoliv se někde v půlce filmu tempo značným způsobem zpomalí, zpět do našeho světa vás vyplivne v podstatě až u závěrečných titulků. Pokud si přitom před zhlédnutím Elvise pořád tak úplně nejste jistí tím, zda to mladý a stále poměrně neznámý Austin Butler v hlavní roli zvládne, mohu vás ujistit, že zvládne, a to přímo famózním způsobem. On nejen, že Elvise hraje, on se jím přímo stane, když naprosto dokonalým způsobem předvádí Elvisovy pohyby, hlas, pohled i nepřehlédnutelnou jiskru v oku. Elvis je tak nakonec ve všech ohledech famózně natočenou, sestříhanou a zahranou audiovizuální lahůdkou, která dává pojmu autobiografie úplně nový rozměr. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že se nejedná o klasický chronologicky vyprávěný příběh, kdy z prvního pohledu vidíme, jak se z malinko naivního snílka postupem času stane superhvězda první velikosti. Jelikož je totiž příběh vyprávěn z pohledu Elvisova managera, s tváři Toma Hankse, do nitra Elvisovy mysli se nám zde nikdy proniknout nepodaří. Spíše než na škodu je to ale jen a jen dobře, protože právě tento svěží přístup perfektně umocňuje jeho mýtický status absolutní legendy.

V roce 2017 všem vyrazil dech extrémně chytře napsaným a bravurně zrežírovaným hororem Uteč jen proto, aby nás pak v následujících letech nejprve unudil malinko nezvládnutým blábolem My a následně zklamal hezky vypadajícím, ale zároveň tak trochu nic neříkajícím hororem Nene. Jordan Peele je člověk, který jednoznačně má opravdu skvělé nápady, s každým jeho dalším snímkem je ale více než očividné, že s jejich realizací už je to pro něj trochu komplikovanější. Nene lákalo na neokoukané a zatraceně atraktivní prostředí jedné koňské farmy uprostřed prosluněných plání plných písku a špíny. A v tomto ohledu Peele jednoznačně nezklamal. Celý snímek vypadá opravdu úchvatně, kamera krásně pracuje s jednotvárností dané krajiny a jako divák si budete užívat každičký záběr, který vám zde Peele společně s kameramanem Hoyte van Hoytemou předvedou. V hlavní roli se navíc objeví sympaťák Daniel Kaluuya, který s Peelem spolupracoval už na snímku Uteč, a dá se říct, že právě tento snímek oběma pánům odstartoval, od té doby velice plodnou a úspěšnou kariéru. Jak už to tak přitom u Peeleových snímků bývá, z řemeslné stránky se ani Nene nedá prakticky nic vytknout, a hlavně v první půlce dokonce působí jako suverénně natočený horor jasně směřující do dechberoucího finále. Peele navíc hned od samého začátku chytře a pomalu buduje napětí a atmosféru, díky čemuž jsem se dobré dvě třetiny snímku opravdu upřímně bavil a těšil se na to, co všechno si na mě ještě připravil. Jenže po všem tom budování napětí a zmatenosti z onoho neznámá, cože se to vlastně hlavním hrdinům prohání nad hlavami, se nakonec v poslední části filmu ničeho zásadního nedočkáme. Já se tak po skončení snímku necítil spokojený, ale spíše okradený. Malinko akčnější konec mi totiž připadal všechno, jen ne uspokojující či zajímavý. Horor zabývající se strachem z tajemného UFO tak sice ještě nikdy nebyl pojat takto zajímavým a originálním způsobem, jeho zpracování ale postrádá údernost a dotaženost, která u jinak takřka bezchybného snímku zamrzí o to víc.

Mezi všemi těmi otřesnými rodinnými komediemi s Jirkou Langmajerem v hlavní roli se režiséru a scénáristovi Adamu Sedlákovi podařilo stvořit něco opravdu nepředstavitelného. Ve světě konkurenceschopný biják, který se suverénně vymyká všemu, co zde dosud bylo natočeno. Na iPhone natočený a zběsile sestříhaný pohled do života jednoho malinko hovadského drogového dealera a jeho kumpána je kvalitativně prostě někde úplně jinde než v podstatě cokoliv, co nejen letos česká kinematografie přinesla. Sedlák by tak měl dostat všechny České lvy a granty, které může, protože za podobně frenetickou a stylovou pecku by se nemuseli stydět ani bratři Safdiové.

Korejská kinematografie začíná mít ve světě čím dál větší popularitu a vlastně se není čemu divit. Vždy jde o řemeslně dokonalou podívanou, v níž se nešetří silnými momenty, ani značně kontroverzními a znepokojujícími scénami. Jedním z předních korejských režisérů je přitom Pak Čchan-uk, režisér a scénárista takových skvostů jako je Pohraniční pásmo, Má je pomsta, Old Boy či Nebohá paní Pomsta. Na první pohled jednoduché snímky plné brutality, ve kterých se ale často skrývá extrémní množství podnětů a skrytých významů ukazují, jak excelentní a originální Čchan-uk ve své práci je. Vzhledem k jeho renomé tak měla být Podezřelá jasnou trefou do černého. Příběh stárnoucího detektivka, jež se tragicky zamiluje do ženy podezřelé z vraždy ostatně zní přesně tak nejednoznačně a zajímavě, jak je u jeho snímků zvykem. A ačkoliv se bez debat jedná o značně osobitý a precizně natočený snímek, v němž se dočkáme nejedné opravdu bravurně zinscenované, natočené a zahrané scény, jako celek bohužel působí značně nic neříkajícím a úmorným dojmem. Čchan-uk tak sice opět dokazuje, jak výjimečným a jedinečným tvůrcem vlastně je, jeho scénář ale tentokrát postrádá napětí či nějaký opravdu silný emoce ždímající moment. Ústřední duo herců pak sice hraje, co jim síly stačí, jako divák jsem si k nim ale ani za těch úmorných 138 minut prostě nedokázal najít cestu. Jejich emotivní výlevy a emocemi zmatené chování mi tak v převážné většině stopáže připadaly spíše jen nudné a nesmyslné, než jakkoliv podnětné či zajímavé. Výsledný dojem pak nezachraňuje ani úmorně natahované finále a nic neříkající konec, u kterého už jsem byl opravdu v silně vegetativním stavu a vlastně jsem se jen modlil, aby to už konečně skončilo. Místo úderné a emocemi napěchované podívané, jsem tak tentokrát od Pak Čchan-uka dostal jen úmorně dlouhou nudu bez špetky napětí či akce.

Překvapivá trefa do černého, která perfektně zpracovává ústřední motiv devíti životů, bere dech bezchybnou vizuální stránkou a mrazí v zádech dokonalým záporákem.

Přestylizovaná kravina, která díky zběsilému tempu, přebarvičkovaným záběrům, vděčné a zábavné brutalitě a neskrývaně parodickému pojetí nestíhá nudit. McG je prostě na tyhle přehnané, namachrované a navoněné guilty pleasure totální machr. Charlieho andílci by mohli vyprávět, že jo.

I když tu tak viditelně chybí velkolepost a osudovost jedničky a scénář je v mnoha ohledech mnohem problematičtější a nesmyslnější, než by měl být, pořád to s přehledem strká do kapsy převážnou většinu blockbusterů, kterých jsme se za posledních pár let dočkali (snad jen s výjimkou Duny a druhého Top Gunu). Cameron tak opět dokazuje, s jakou jistotou a přesností je schopen všechno ukočírovat a suverénně předvádí učebnicový příklad blockbusteru se všemi jeho povinnými klady i zápory. Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě úžasné vizuální efekty, které v plné kráse ukazují, jak dokonale mohou vypadat a fungovat, když na ně mají jejich tvůrci potřebný čas. Přesto všechno se ale nemohu zbavit pocitu lehkého zklamání. Ačkoliv je totiž vizuální stránka snímku naprosto špičková a kulervoucí, scénář obsahuje na můj vkus až příliš mnoho problematických části, a naopak příliš málo emocionálně nabitých scén na to, abych si snímek někdy chtěl pustit znovu. Více zde

Trailer na Menu na mě asi od půlky léta vyskakoval prakticky při každé návštěvě kina. Ačkoliv mi tak asi po pátém zhlédnutí začal extrémním způsobem lézt na nervy, protože už jsem ho samozřejmě v ten moment znal nazpaměť, řekl jsem si, že když mi ten snímek v kině s tak otravnou pravidelností neustále cpou před obličej, prostě a jednoduše se na něj v den premiéry vydám. No a výsledek? Ačkoliv je Menu poměrně sympaticky natočenou a rychle plynoucí kritikou bohaté vrstvy společnosti, ve které se navíc sejdou herecká jistota Ralph Fiennes a stále zářivější mladá hvězda Anya Taylor-Joy, jedná se v konečném výsledku jen o hezky vypadající, avšak zcela průměrný snímek, který sice nakousává zajímavé a velice aktuální téma, zároveň k němu ale nic moc neříká a po hodině a půl prostě jen tak mdle skončí. Podle krásného vizuálu, hereckého osazenstva a poměrně štědrého rozpočtu nicméně hádám, že tady byly ambice malinko výš. Tvůrci na ně ovšem prostě a jednoduše neměli potřebné ingredience, a tak nám místo šťavnaté a dobře propečené kritiky společnosti naservírovali jen mdlou, nedopečenou, ale zároveň lehce spálenou nudu, po které za pár měsíců neštěkne ani pes. Režisér Mark Mylod prostě nedokáže jakkoliv budovat napětí či natočit a zinscenovat scénu tak, aby vás alespoň trochu šokovala či nějakým způsobem zasáhla. Moc tomu přitom nepomáhá ani nic neříkající a do ztracena mířící scénář. Nebýt přitom charismatu ostříleného štramáka Fiennese a šibalského kukuče Taylor-Joy, byl vy výsledek ještě o řád slabší. Menu je tak nakonec jen nikoho neurážející průměr, kterému ten jeden lenivý večer klidně dopřát můžete, nic světoborného od něj ale raději neočekávejte. Slovy klasika mezi filmovými kritiky: „Hezký, ale k hovnu“.