xentrixx

V dnešní době epických digitálních ejakulací a rozhazování milionů za technicky opulentní, předimenzované  interierové i exteriérové baroko je téměř k nevíře,  jaký minimalismus stačil Carlosu Saurovi k natočení tohoto velice působivého a podmanivého snímku. Vyprahlá a extrémně nehostinná oblast Seseña u Toleda, tři proplešlí a nerudní strejci se spoustou patron (plus do party jeden mladší, životem tolik neopotřebovaný srneček), zneklidňující hudba v rytmu vojenského marše a nedefinovatelná, za to však silně hmatatelná hrozba, která se vznáší někde v nedýchatelném rozpáleném vzduchu a diváka drží v napětí až do okamžiku finálního rozuzlení. Film lze přitom vnímat z různých úhlů pohledu, ať už jako syrovou psychologickou sondu nebo jako  reflexi  španělské historie, a to jednak občanské války, druhak nástupu údobí nazývaného pelotazo, během něhož se  Španělsko začalo modernizovat a nastoupilo na cestu postupného budování prosperity, jež však bylo doprovázeno vládou peněz,  bezskrupulózním predátorským jednáním, rozpadem mnohých dosavadních přátelství a propadem do deprese a zahořklosti těch, co onen přechod z různých důvodů nezvládli. Je zajímavé, že dílo přes svou těžkou a pesimistickou atmosféru a alegorii na téma nezhojených ran občanské války nakonec prošlo bez větších problémů filtrem frankistické cenzury (údajně díky filmovému nadšení falangistického cenzora Marcela Arroity). Nu, na rozdíl od československého trezoru ten španělský asi ve své době zůstal (polo)prázdný...

Chladná, krutá a dechberoucí krása Lucii Bosé v takřka noirovém hávu. Jen mi nějakou chvíli trvalo rozeznat od sebe jejího manžele a milence, oba švarní iberští šviháci mající padoušský knírek, stejnou barvu vlasů i účes, stejné obleky. No, nakonec jsem se zorientoval. Někdy na podzim v podvečer stojí určitě za zhlédnutí. A nakonec jedna zajímavost či spíše otázka - jak je možné, že ve filmu, který vzniknul v době těžkého frankismu, z úst hlavního hrdiny nepokrytě zaznívají takřka socialistické exklamace...zvláštní

Není to bůhvíco, ale úplně špatné to taky nebylo. Škoda jen, že se všechno točilo okolo sudů na Orlíku, což sice bezpochyby byla "vlajková loď" tuzemského porevolučního zločinu, ale bylo o ní už řečeno snad vše, včetně dvouhodinového filmu Sametoví vrazi z roku 2005. Čerpat se přitom dalo i odjinud - přestřelka ruskojazyčných skupin v Průhonicích, kolínský gang, Kott s Kutílkem, vražda Běly, vznik jednotky Alfa a zátah U holubů, série dodnes neobjasněných vražd mladých žen v Praze atd. Ale chápu, že je to prequel veleoblíbených Případů prvního oddělení, takže prim prostě musí hrát pražská mordparta. Jinak klobouk dolű před M.Novotným, jak ztvárnil Ivana Jonáka, včetně gest, tónu hlasu i mimiky,. K úplné dokonalosti už jen chybělo krmení Bohouška v terárku, kejkle s Desert Eaglem a epesní teplákovka s Mickey Mousem, kterou měl Ivan na sobě, když tehdy dával s prostřelenou hubou rozhovor do televize. Ostatní už byli bohužel o dost slabší, nebo lépe řečeno se do svých rolí nehodili. D. Margolius nemůže hrát bodyguarda - bývalého četníka (jestli to měl být Pája Šrytr, tak to bylo šlápnutí hodně vedle), představitel Ludvíka Černého mě taky nepřesvědčil. A kdo mi nesednul vůbec, to byl představitel vyšetřovatele Kozáka, sorry prostě ne. Samostatnou kapitolou je pak smyšlená linka korupce jednoho z členů vyšetřovacího týmu arménskou mafií, kdy jeho reálný předobraz se ničeho takového nikdy nedopustil a seriál ho zcela zbytečně pošpinil. Proč to pan Mareš zasadil do scénáře, toť otázkou. Vyřizování dávných účtů?

K dokumentu Polosvět mě navedla poslední a vcelku povedená kniha J.Kmenty Světská mafie, jejímž těžištěm je příběh rodiny Bělových, o níž pojednává druhá epizoda tohoto seriálu. Polosvět je zajímavý  především pro diváka, pro něhož jsou 90.léta a historie domácího organizovaného zločinu novum, nebo o nich má jen matné povědomí. Jinak už bylo vše v něm uvedené nejméně stokrát opakováno, ať už v mnoha knihách, dokumentárních pořadech nebo v hraných filmech. Mrázek, Běla, Jonák, Krejčíř, Kopáč, Černý, Berdych...je to stále dokola. Tahle jména už jsou jako odlupující se viněty na umatlaných a skoro dopitých láhvích se zvětrávajícím mokem ročník 90 XX. Stačí ještě dosrkat pár zbytků a je prázdno. A na jazyku zůstává jen nepříjemná pachuť....

V tomhle je krása Youtube, že na něm člověk vždy najde něco, co mu kdysi v televizi z nějakého důvodu uniklo. Hezký dokument pro každého, koho zajímá tuzemský box, případně k němu alespoň trochu přičichnul. Zaujaly mě příběhy pánů Nekolného i Tormy a Němečka, stejně jako raritní  záběry z tréninku US Praha. Srdce mi pak poskočilo při několika momentkách z KTSO Praha v Haštalské ulici, kam jsem v roce 95 několik měsíců chodil na tréninky právě k Markovi Šimákovi. Box je neskutečná řehole a v závodní formě je jen pro málokoho. Pracovat musí umět nejenom ruce, ale i nohy, je to v podstatě tanec. Proto jsou v něm špičky Kubánci, Rusové i černoši a proto amatérský box, kde se v neskutečném tempu "tancuje" 3×3 (2) minuty, považuji za atraktivnější než 12ti kolové taktické profi bitvy, kde je to dlouho o vyčkávání a oťukávání se, často mezi metrákovými valibuky, kteří ladnost a eleganci pohybu nahrazují brutální silou a těžkými knockouty (byť třeba staré zápasy mezi Alim, Foremanem nebo Frazierem jsou v tomhle směru výjimkou).

Podívá-li se člověk na Youtube na tématicky stejný dokument Noční Praha (1990), zjistí, že se to v srdci Matičky stověžaté za to čtvrtstoletí v daném směru skoro vůbec nezměnilo. Ansámbl je stále tentýž - bezďáci, smažky, šlápy, zloději a desítky dalších existencí. Změnou oproti minulosti je snad jen mnohonásobně vyšší výskyt Finista Jasného Sokola v teplácích s buzertaštičkou přes prsa na každém rohu a postupně narůstající počet Sindibádů (kdo chce na okamžik zažít pravý Blízký východ, nechť někdy projde nenápadným průchodem mezi Spálenou a Opatovickou ulicí). A pokud jde o toho Karima - postupně bylo mnoha lidmi zjištěno, že je to spíš takový Hans Christian Andersen.  Třeba když někde zasvěceně vykládal o případu kuchaře od Dvou koček, kterému údajně usekli ruce za podvádění při karbanu. Zaprvé se to stalo v roce 82, to Karim možná ještě ani pořádně nevěděl, kde Praha vůbec leží, a zadruhé kuchaře zavraždil jistý recidivista Doležel, když se se svou partou nad ránem pokusil vloupat do té hospody a onen nebožák je přitom náhodou nachytal. Ruce mu pak post mortem usekli z nějakého zvráceného rozmaru. Karty v tom tedy nebyly, ta verze se však záhy do Prahy od kohosi rozletěla a začala si žít životem městské legendy, která se - jak už to bývá - v průběhu času všelijak vylepšovala a zkrášlovala. A stejně tak to bude i s mnoha dalšími "zaručeně pravdivými příběhy" tohoto lidového vypravěče..

Kokoška, vy ste vůl, vy ste vobyčejnej vůl, děte, ať vás už nevidim! Tuhle scénu miluju...

Jirka Wimmer se měl raději držet maďarštiny a výuky hry na housle a nezkoušet to ve vážnějších rolích, zoufale mu to tady nejde. Jinak je to tuctová inscenace, kterých se kdysi točily stovky. Nenadchne, ale ani neurazí.

Smál jsem se u toho kdysi jako školák, vrstevník Kašíka i Hejbala (před proměnou) a směju se tomu i dnes po bezmála 40 letech. V dnešní mediální záplavě stupidity, demence, progresivistických hovadin a propagace násilností je to neskutečně příjemný balzám na duši, navíc s top herci, kteří uměli.

Nezaujalo, nanejvýš mě pobavili na jedné cele Osvald (tentokrát bez formeláků) a před lety v Praze všemi obávaný portýr z Music Parku, mistr tvrdých low kicků a noční můra nepřátel Sparty v jedné osobě, Luboš Vrňata. Jo, a taky se mi líbila paní psychložka, nechce se mi vůbec věřit, že jde o stejnou herečku, která o 3 roky později hrála nevýraznou, nepohlednou Marcelu ve filmu Pravidla lži.