Calwen_

Jeden z mých nejmilovanějších filmů vůbec. Pro svou poetičnost jednoznačně nejlepší z celé trilogie, nejvíce podobný předloze a vyvolávající ten zvláštní pocit jako kniha. Obrovská poklona všem lidem okolo, zejména Howardu Shoreovi.

Amadéus je geniální. Forman mě tímto filmem dokázal strhnout už jako malou i když souboj mezi průměrností a genialitou nebyl právě to, co mě tolik dostalo. Je to styl vyprávění, který Forman zvolil. Retrospektiva prostupující celým filmem, navíc podávána vypravěčem, který nemluví až tak o sobě samotném, ale hlavně o osobě génia. Tohle mi dávalo pocit odstupu, zvědavosti a velikosti Mozartovy postavy. Takto Mozart z počátku filmu vypadal téměř jako Bůh a celý film pro mě znamenal fascinaci postupným přibližováním se této postavě a její následné dekadenci. To vše v doprovodu překrásné Wolfgangovy hudby. Scéna se čtením not a opera Don giovanniho je nezapomenutelná. Těchto silných okamžiků je ve filmu mnoho a nepřestává mi z nich naskakovat husí kůže ani po letech.

Tenhle film jsem si doslova vysnila.

“I'm talking about drawing a line in the sand, Dude. Across this line, you DO NOT … Also, Dude, chinaman is not the preferred nomenclature. Asian-American, please.“ Walter měl dostat oskara!

Víc, než jen jeden dlouhý dialog:) Chybí mi Vídeň, chybí mi pouliční umělci, noc a kopa času v kapse. Ta svoboda, která mi na Before Sunrise tolik imponovala. Přesto je mi Před soumrakem nejbližší z celé trilogie. Není to tak (mile:) naivní jako první film a zároveň deprimující jako film poslední. Before Sunrise se posouvá do jakési zasněné reality, postavy i jejich dialogy jsou vyspělejší a snad i proto je souznění mezi nimi o to cennější a krásnější. Podtónem filmu se stal nekompromisně ubíhající čas, závazky a nespokojenost s dosavadním životem, přestože oba ze začátku vypadali vyrovnaně a s mající zdravou dávku životního nadhledu. Krátký, zoufalý ...a ok hysterický :D výlev maniodepresivní aktivistky Celline mi film začal posouvat do natolik lidské roviny, že celý příběh byl najednou zase o mnoho reálnější, upřímnější a jejich starosti mně bližší. Strašně příjemný a až geniální jazzový konec s Ninou Simone (kolik z nás čekalo srdceryvné loučení na letišti hmm?;) Minimalistický, bez fyzického kontaktu, téměř beze slov, založený jen na tom, že si dva lidé umí užít společně strávené chvíle a život vůbec. Mohla bych ho koukat pořád, Celline je tu kouzelná. Takhle se dělá romantika:) „Baby, you're gonna miss that plane“ „I know“ :)