Seabeast

Nechvalně proslulé Morčátko aka "fake snuff" pro otrlé. Prostě se jedná o takový ten "torture porn" film, který nemá kdovíjaký příběh nebo myšlenku a má za cíl pouze šokovat. Mno, tak šokujícího na tom nic moc nebylo, protože to unesené děvče působí, jakoby se ji to mučeníčko líbilo. Hned úvodní fackování na židli je úplný "epic fail", protože nelze přehlédnout, že jsou kluci opatrní a fackují se sami do své dlaně. Místo znechucení jsem se spíš musel smát. V první řadě je Morče neskutečná nuda a ztráta času, takže zaručeně o nic člověk nepřijde. Musel jsem kacířsky postupně přeskakovat až k závěrečné scéně s propichováním oka, ale i to mě nechalo chladným. Je to zkrátka celé pejčovina na entou.

Jedna z mála kvalitních Kingovek a řekl bych že nesmírně povedená! V první řadě mě nejvíc zaujal fakt, že navazuje jak na Kubrickovo "racionálnější" ztvárnění původního Osvícení, ale zároveň zachovává fantasknější Kingovo pojetí. Z Kubrickova Osvícení si dokonce vypůjčuje ikonické scénky a ve flashbackách se drží podoby hlavních postav. Nicméně knižní předloze je pak mnohem věrnější a vzdává mistrovi větší poctu, než tomu bylo u Kubricka. Ten zkrátka Osvícení překopal a udělal tak z příběhu úplně jinou verzi. Mně osobně se víc líbila kniha a z Kubrickova filmu jsem nikdy nebyl kdovíjak odvařený. I když se jedná o poctivou a vynikající filmařinu, zpětně po přečtení knihy jsem musel s hodnocením o hvězdu dolů. Doktor spánek jsem bohužel zatím nečetl, ale řekl bych, že se knihy drží více. Za druhé mě hodně potěšilo plně využité téma astrálního cestování, protože filmů s tímto fenomémem je jak šafránu. Celkově napětí se dalo doslova krájet a Ewan McŘehoř si syna šíblhého spisovatele střihl na jedničku. Jestli jste za poslední dobu postrádali nějaký šťavnatý horor, tak Doktor spánek je prvotřídním příkladem, že naděje umírá poslední. Ještě před návštěvou kina jsem měl malinko obavy, že se bude jednat o další zmršenou Kingovinu, ale chyba lávky! Satisfakce po všech směrech!

Stejně jako prvotina, nekrofilní romantika je vskutku netradiční kombinace. A vzhledem k delší stopáži je dvojka o trochu záživnější a vtipnější, ale svým způsobem podobná nuda. Ano, Nekromantik 2 jde se svojí laťkou výše a přidává na morbidní nechutnosti. Nic moc navíc ovšem nelze očekávat. Hvězda za bobříka odvahy a druhá hvězda za působivý "bezhlavý" konec. :-D

Visceral je jakýsi pokus o torture film s rádoby uměleckým přesahem. Moc se mu to, ale nedaří. Nejen, že se vlastně celou dobu nic moc neděje, ale i veškeré humusárničky nejsou tolik explicitní, jak jsem čekal - většinou kamera nezabírá detaily. Vedle nudného příběhu je i nuda samotné mučeníčko. Naštěstí má Visceral krátkou stopáž, takže nudou člověk úplně nezdechne. Pár scén možná slabší nátury trošku šokne a díky nervnímu zvukovýmu podkladu možná někomu navodí úzkost, ale jinak to zas takové peklo dle mě není (nebo jsem už otrlejší, nevím :-D).

Nebýt krátké stopáže asi umřu nudou. Vlastně i tahle stopáž je na první díl Nekromantik docela úmorná. Název je doslova trefným vyjádřením příběhu a jak je vidno, jedná se o čistou kombinaci romantiky a nekrofilie. Nějaké scény vyzní vtipně, nějaké jsou nechutné, nějaké se snaží o jakýsi přesah a symbolismus, ale i tak se jedná o zívárnu. Cenním, že přijít s něčím takovým bizarním chce odvahu, jen celek působí jako takový splněný "studentský" výstřelek bez ladu a skladu. Mrtvolná a prohnilá nedomrlost na entou.

Sám doma a psychopat s Frodem. :-D Macaulay Culkin je zde tedy pěkný manipulativní spratek, který se neštítí nemalého zvěrstva. Zabíjení zvířat? Brnkačka. Způsobení hromadné dálniční bouračky? Jasná páka. A dál si můžete klidně domyslet, co vás čeká... Čekal jsem umírněný snímek, ale dostalo se mi docela dusného vyústění a gradování. A role Kevinovi, teda pardon, Macaulay Culkinovi sedla na výbornou. To samé Elijah Wood, který zde exceluje na začátku své herecké kariéry a znázorňuje onu bezmoc proti zlem prorostlým synkem. Nikdo mu nevěří a pro okolí se zdá poněkud šáhlým a traumatizovaným ze smrti své matky. Dál asi netřeba dodávat, Dobrý synek mě docela překvapil a spolehlivě natáhl jako špagát na prádlo.

Znamení ve zdi není vyloženě špatný horor a na svoje minimalistické pojetí dokáže udržet pozornost. Nejedná se ale o nic vyloženě kulervoucího vzhledem ke svému tématu a rozepsanému příběhu. Sliboval jsem si krapet víc. K postavám si vyloženě vztah po celou dobu neuděláte, vzhledem k jejich plochosti, a konečná pointa mi přišla jaksi useknutá. Dialogy také nebyly moc silnou stránkou filmu. Hlavním tématem byl tajuplný vězeňský grimoár ve kterém znalci ocení inspiraci Lovecraftovským Necronomiconem a přímo použitými výrazy spjaté s autorovým universem. Efektové gore chuťovky byly na jedničku, ale na žánrový štítek New French Extremity se jednalo o docela decentní provedení. V konečném výsledku film neurazí, ale ani nenadchne.

Ari Aster mě předchozím Děsivým dědictvím tolik nenadchnul, ale Slunovratem si mě získal. Ze začátku jsem si myslel, že půjde o takový ten "horor s teenagery", kterých je za poslední dobu mraky, ale to jsem nevěděl, jaké pecky mě ještě v průběhu potkají. Už samotný příchod do osady sekty, vycházející ze Skandinávské mytologie, navodí zneklidňující pocit, že je uvnitř něco v nepořádku. A takto se postupně nabalují bizarnosti za bizarností. Odzbrojila mě naturálnost některých scén a zároveň jsem měl i záchvaty smíchu, přestože ve finále Slunovrat není tradičně pojatou komedií. Při sledování jsem si vzpomněl na sedmdesátkový film Rituál, který prostředím Slunovrat hodně evokuje. Ari Aster jde ale s bizarností až na samou dřeň. Ve finále jsem jen koukal s otevřenou pusou. Atmosféra je taktéž výborná, nedá vydechnout a perfektně podporuje malebnou obrazovou stylizaci. No upřímně, dost věcí mě na Slunovratu překvapilo a samotná Florence Pugh (pro mě neznámá tvář) sedla do své role náramně.

Hodně originální zombie horor a navíc hezky prošpikovaný humorem. Úděl hrobníka, kde ožívají mrtvoly, není jednoduchý. Mrtvolky po týdnu ožívají a je potřeba je střílet a vracet zpátky do hrobů. To jde hlavnímu hrdinovi náramně. Do toho nějaká ta zvrácená romantika a je o zábavu postaráno. Dellamorte Dellamore je svým způsobem docela zvláštní film a nabízí také umělecký zážitek. Humor možná není takový ten, kdy se popadáte za břicho, ale úsměv na tváří dokáže vykouzlit. Mezi klasickými zombie horory je Dellamorte Dellamore jako takové ošklivé káčátko, ale ne svou ošklivostí, ale tím, jak z žánrovky vybočuje. Makabrózní netradiční podívaná!

Takřka tři hodiny, téměř bez mluveného slova, jsem měl obavy jestli bude stále na co koukat. Kupodivu ano a Václav Marhoul přišel s opulentní podívanou, která je vytříbená překrásnou kamerou a působivými hereckými výkony. Obzvláště nejmladším hereckým protagonistou Petrem Kotlárem. Tři hodiny "torture porna" ovšem nečekejte a rozhodně se nejedná o něco, co by snesitelností přesahovalo mantinely. Ne, vážně to není tak horké, aby bylo nutné při projekci odcházet z kina. Inu dobře, možná někteří lidé ze starší generace, co nejsou tolik otrlý, budou pociťovat úzkost. Ale to se netýká moderního diváka, co je na drsnější vyobrazení z dnešního pohledu už zvyklý. Násilné scény nejsou tolik explicitní, jak jsem předpokládal. Většinou se jedná o náznaky. Za shlédnutí ale Nabarvené ptáče rozhodně stojí. Mně už nezbývá, než si knihu přečíst, abych doplnil literární vzdělání. Co film nemá šanci zachytit je postupná proměna malého chlapce následkem hrůz, které prožívá. A možná při některých scénách bude o detailech divák tápat - což v knižní předloze myslím vyzní jasněji. To podstatné mu zde ovšem neunikne. Syrové, naturalistické, vybroušené a vůbec ne nudné. Takové je Nabarvené ptáče.