NiWi

Odvážný a velmi festivalový snímek, který je zapamatovatelný hlavně tématy jež řeší, a tím, že je zabalený do kanibalského kabátu. Ostatně odvážnost ve všech podobách není Gaudagninovi cizí. Intenzivní charakterová studie mladých lidí na okraji společnosti, hledající své místo ve světě a zároveň bojující se skutečností, že plně do společnosti nikdy zapadnout nemohou. Místy je to přeci jen dost rozvleklé, v těchto pasážích to tahají skvělí herci v čele s Timothé Challametem a Taylor Russell. Film nabídne par nehezkých scén, ale v zásadě nijak nešokuje ani neznechutí. Není to nejsilnější film letos, teatrálnější Velryba například měla pro mě silnější outcome. Rozhodně ale stojí za shlédnutí pokud vám jsou blízká charakterová dramata podobného ražení.

První polovina je relativně nezajímavý bloumání, které rychle ztratí napětí. Ta druhá se aspoň jakž takž snaží celý film opodstatnit a dát mu nějakou půdu pod nohama. Overall je to ale dost zapomenutelný horor, který přináší pár zajímavých vizuálních ošklivin a docela fajn atmosféru temného opatství, ale nakonec vyzní do ztracena. Na druhou stranu kredit polákům za snahu, protože bych vyměnil 10 českých romantických komedií za 1 takový průměrný horor.

Pravděpodobně bizár roku, kterým Ari Aster vstupuje na pole artových kousků, zcela odlišný od jeho předchozích psychologických hororů. Překvapivě velmi zábavný film, ve kterém se mísí realita se sny, představami, obavami, a tento mix vytváří spoustu černého humoru a absurdních situací, které na papíře nejsou vůbec k smíchu, ale ve filmu působí naprosto opačný efekt. Hodně podobností v tomto ohledu sdílí s loňským Trojúhelníkem smrti. Beau se však nesnaží zábavně kritizovat, ale absurdně zobrazovat strasti života. Skvělá první polovina je zdánlivě více ukotvena v realitě, a přináší přesně tu dávku napětí a tajemna, která upoutá vaši pozornost i přesto, že se nikam nespěchá. Tříhodinová stopáž začne být znát až v poslední třetině, ovšem nikoliv poklesem tempa, ale spíše scenáristickou nedokonalostí. Gradace finální půlhodinky sice míří vysoko, ale uspokojivý závěr jako režisérovy předchozí filmy nepřinese. Věčně vyděšený Joaquin Phoenix opět skvělý. Rozhodně to není film pro popcornového diváka, Aster opravdu dává volný průchod svým artovým buňkám, pohrává si s divákem, a dělá to velmi zajímavě, zábavně a s dávkou šílenosti, kdy si po skončení filmu nejste vůbec jistí, zda jste sledovali fantaskní výmysl, nebo reálnou definici šílenství.

Třetí Strážci jsou skvělým uzavřením nejlepší marvelovské trilogie. James Gunn je zkrátka bůh, který ví co diváci chtějí, co milují na jeho filmech a servíruje nám to ve velkém. Srdcem trojky je Rocket a jeho příběh, který je silně emotivní a ždíme z diváka emoce stejně jako celý film. Scénář v tomto ohledu pracuje velmi dobře, dojemně, umně zvládá přecházet ze silně emocionálních momentů do těch humorných. Ne všechny postavy jsou tu potřeba, ale i tak mě nijak neobtěžovaly a netříštily zbytečně děj svojí přítomností. Vždycky se dá říct, že finále mohlo být velkolepější, zapamatovatelnější, ale pro mě je důležité, že stejně jako celý film je silně emocionální, vysoce cool a s velkým srdíčkem. A soundtrack je opět jen třešnička na dortu, která nenechá jedno oko suché.

Nejlepší komedie všech dob.

Filmové Dungeons & Dragons jsou vysoce nápaditá fantasy jízda, která v žádné ze svých částí nezpomaluje. Sympatická ústřední partička složená z nesourodých postav funguje velmi dobře, hercům jejich role padly jak ulité, dynamika mezi nimi je příjemná a nese v sobě milé fantasy srdíčko. Čistě filmařsky snímku nepomáhá roztržitý scénář spoléhající na klasická klišé hrdinských dobrodružství. To však vynahrazují režiséři kreativním přístupem k vyprávění, se spoustou nápadů. Ve filmu je hodně příhodného nerdovského humoru, který baví a je vhodně používán. A právě díky zpracování a hercům je i přes některá dějově hluchá místa Čest zlodějů splněný sen všech fanoušků světa Forgotten Realms, hráčů „dračáku“ a především je svěží a nápaditou jarní vlaštovkou fantasy žánru jako takového.

Konverzační drama, které ale značně postrádá kýžené napětí, jenž by film vyzdvihlo z průměru. Ano, téma samo o sobě je alespoň teoretickou hrozbou, ale není dostatečná pro filmové zpracování, kde unylé tempo spíš unudí. Film se sice snaží témata zneužívání a patriarchátní společnosti rozebírat víc než jen povrchně, na věc nahlíží skrz různé generace, jenže divácky to zkrátka není vděčné. Herecky místy křečovité, nevyužitá Frances McDormand zamrzí, naopak Rooney Mara jako jediná působí přirozeně a hraje postavu, která jí evidentně sedí. Women Talking je tak jeden z těch filmů, které zkrátka fungují jako kniha, ale filmovému zpracování chybí jakákoliv hmatatelnost a jakékoliv citelné drama, které by téměř dvouhodinovému klábosení dodalo tolik potřebnou jiskru.

Možná je v tom jistá dávka nostalgie a staromilectví, možná jen přesycení, ale Creedovo kouzlo pro mě třetím dílem končí. Avšak vůbec ne ve zlém. Trojka jako první díl stojí na vlastních nohou, a nefunguje vůbec špatně. Podařilo se vytvořit silný osobní konflikt ze kterého děj těží, stejně jako Majors byl skvělý casting (což ostatně potvrzuje snad ve všem kde se objeví). Scény z ringu jsou intenzivní, Jordan jako režisér ukazuje i jistou nápaditost, ale mohl se odvázat klidně víc. Tentokrát lépe funguje i rodinná stránka příběhu, která ve dvojce byla spíš nudná a na obtíž. Celkově mám ale pocit, že už mi série nemá co nabídnout jak po emoční stránce, tak po příběhové, a případné pokračování nejspíš budu ignorovat. Creedova trilogie však ve mě se ctí zůstane jako důstojným nástupcem nesmrtelného Rockyho.

Režisérovo typické charakterní drama, tentokrát protkané hořkým humorem a atmosférickým prostředím irského pobřeží. Tragikomický příběh o dvou přátelích, který oba zasáhne svým vlastním způsobem. McDonagh v něm poutavě zkoumá přátelství a mezilidské vztahy v odloučené komunitě, postupně eskalující až do absurdních situací, které vyzdvihuje skvělé herectví všech přítomných. Farrell, Gleeson, Keoghan i Kerry Condon perfektně ztvárňují vrstevnaté postavy, jež události filmu semelou každou trochu jinak, a každý z nich má nárok na to nejvyšší ocenění. S obdivem třeba říct, že britský dramatik dokáže i z relativně nezajímavého námětu vykouzlit silně atmosférický film, jenž velmi dobře funguje jako originální charakterní studie. Snímek nijak neeskaluje a chybí mu výrazněji dramatické situace, stejně tak je na něm znát jistá divadelnost a určitě to není nejlepší McDonaghův film (tím pro mě zůstávají kouzelné Bruggy). Vše jsou to však drobné nedostatky jinak velmi kvalitního díla.

Kocour v botách aka kocúr v čižmách aka zrzavý chlupáč s kordem je přesně ten animák, který vás zabaví a zároveň nabídne emočně i příběhově vydatný dějový oblouk. Skvělý balanc rodinné zábavy a charakterního vývoje postav jak vedlejších, tak především té hlavní. To vše doplněné o hravou, detailní a kreativní animaci ála Spider-Verse, která nabízí tolik možností a tolik barev, že nevíte kam koukat dřív. Druhá polovina filmu nabízí skvělou pasáž, kdy se vizuální pojetí prolíná s dějovou linkou, a na základě toho mění prostředí kterým postavy prochází, což je zkrátka skvělý nápad. Záporák vlk je děsivý nejen svým vzhledem, ale i tím co představuje, a mrzí mě, že byl dost upozaděn na úkor jiného jednotvárného a značně méně zajímavého „podzáporáka“. Tato legendární mačka je zkrátka nečekaně skvělým a svěžím dobrodružným dílem, a většinu nezajímavých Pixarovek z posledních let nechává hravě za sebou.