NiWi

O 10 minut menší čekání na jedno bafnutí než ve dvojce.

Tentokrát 90 minutové čekání na jedno bafnutí.

Zbytečně dlouhá vykrádačka It Follows, která ale trpí na stejné žánrové neduhy jako x dalších hororů. Napětí docela funguje, technicky to je taky slušné, ale postavy jsou až na tu hlavní nezajímavé a druhořadé, a vlastně původ toho celého "zla" není nijak originální ani nápaditý + ten "úsměv" je teda daleko víc směšný než děsivý. Upřímně nemám páru jak tahle rutinní srágora mohla vydělat to co vydělala.

Indický John Wick "origin" od toho nejméně pravděpodobného. Nenechte se však zmást, protože zde nenajdete opulentní přestřelky a mafiánské prostředí. Manky Mén je technicky a režisérský skvěle zvládnutá prvotina, kterou Dev Patel až překvapivě dobře drží v rukou, a zdatně zvládá řemeslnou i režisérskou stránku. O to větší uznání si zaslouží i za velmi solidně odehranou hlavní roli. Příběh udržuje osobní rovinu, nesnaží se o rozmáchlou výpravu a pouze nastiňuje situaci v zemi, a postupně skrze útržky i motivaci hlavního hrdiny. Dějová struktura se nijak neodlišuje od podobných typů filmu, ale snímek na to netrpí a tempo nijak nedrhne. Souboje jsou surové a neuhlazené, doplněné o rychlý střih podporující skutečnost, že se nejedná o uhlazené bojovníky, ale o trochu lepší rváče. O jakékoliv originalitě se nedá moc mluvit, o to pevněji však Opičí muž stojí na zemi v rámci žánru. Dev Patel si tak do budoucna rozhodně zajistil místo tvůrce, jehož filmy budu vyhlížet s předstihem.

Velmi prázdný film, který je vlastně jen sledem zvláštních událostí v krátkém životě známé české sportovkyně / pornoherečky. Její tělo je sice režisérsky slušně uchopený snímek, kterému ale chybí jakákoliv invence, jakýkoliv přesah a hlavně jakékoliv emoce. Emoční herectví se zde omezuje na nudné slovní výměny, potažmo na koukání do prázdna, charakterní vývoj se odehrává na pozadí. Jsou zde sice náznaky metafor a určité symboliky, ale snaha o vnímavé vyprávění je jedna z mála věcí co lze debutující režisérce pochválit. Tvůrci / tvůrkyně ani nevyužívají specifické a neokoukané porno prostředí, a rodinné drama kolem nevšedního zaměstnání je povrchní, na hraně vážnosti.

American Fiction je jeden z těch snímků, které nedělají žádné výrazné přešlapy, ale jsou poměrně nevýrazné a nebýt Oscarových nominací, s největší pravděpodobností ho přejdu bez povšimnutí. Debut Corda Jeffersona v sobě nicméně nabízí několik zábavných scén, a hlavně skvělého Jeffreyho Wrighta. Film se hodně zaobírá stereotypy, a frustrací z neschopnosti, a částečně i neochoty, většiny společnosti se z nich vymanit. Se skvěle zahranou hlavní postavou jsem se zvládl několikrát ztotožnit, a její progres skrz film je srozumitelně napsaný jak emočně, tak v rámci porozumění okolního světa. Všudypřítomná satira těží především ze současné kulturní a politické situace v USA, a je věcná a zábavná. I přes aktuální témata a dobré herecké výkony ve mě však American Fiction zřejmě neutkví.

Duna má v rukou Denise Villeneuva velkou šanci dosáhnout na stejný kultovní status jako má Pán Prstenů či Star Wars. Audiovizuálně precizní sci-fi, které pozdvihuje kromě jiného mimořádná hudba Hanse Zimmera, skvělý casting a výkony všech zúčastněných. Je evidentní, že knižní Duna je velkolepé a skvěle vymyšlené dílo, a její moderní filmová adaptace tuto skutečnost jen podtrhuje díky prvotřídní režii a zpracování ve všech ohledech.

O životě jedné německé rodinky, kde je hlava rodiny zodpovědný otec s úspěšnou kariérou, matka aktivní žena budující nádherný dům s obrovskou zahradou, a děti jsou krásné a spořádané. Přesto je však na této německé idylce něco extrémně znepokojivého. Zóna zájmu je originální pohled na zrůdnosti holokaustu očima pachatelů. Nejedná se však o žádné zlehčování páchaných hrůz i přestože ve filmu nenajdeme jediný hrůzný výjev. Režisér Jonathan Glazer servíruje především skvělou a podbízivou práci se zvukem, za kterého film právem získal Oscara. Vše znepokojivé se odehrává na pozadí (nebo za zdí, chcete-li), a snímek s tím šikovně pracuje skrz náznaky v chování postav. Vnímavý divák ocení podprahové vyprávění, stejně tak snahu režiséra o originální koncept, který odmítá šokovat expresivními výjevy, ale zanechává nenápadný avšak o to nepříjemnější pocit.

Pomalý, až melancholický snímek o odloučení, vyrovnání se se samotou a poznávání neznámého. Na mě tyto nikam nespěchající filmy většinou fungují, a uspávací tempo mi tak nijak nevadilo. Sandler je zde uvěřitelný a v dramatické poloze již nemusí nikomu nic dokazovat. Vztah Lenky a Jakuba je možná na první pohled ne moc dobře vybudovaný, postupně však začne vše dávat smysl. Dialogy s Aragogem (což je mimochodem cool alternativní název filmu) jsou citlivé a zamýšlejí se nad (ne)logikou v lidském chování a emocích. Spoustu lidí film naprosto unudí k smrti, já však jeho poselství rozklíčoval a proto můžu hodnotit pozitivně.

Rutinní a zapomenutelný biopic obohacený o výjimečnou hudbu. Písně Boba Marleyho nesou neskutečně silné a nadčasové poselství, a film se o ně opírá co může. Nikoliv ale věcně a situačně jako třeba Rocketman, spousta písní zde zní nahodile zkrátka aby tam byly. Režisér se na Boba zaměřuje co nejvíc povrchně to jde. Žádné umělecké dozrávání, vliv jeho hudby na životy lidí a národů je zobrazen naprosto minimálně, nijak se s tímto aspektem nepracuje. Že byl jeho postoj k životu, politice a jiným tématům specifický to zkrátka víme všichni, samo o sobě to ale film neutáhne. Herecky je skvělá ústřední dvojice Kingsley Ben-Adir a Lashana Lynch, i přes jejich výkony však bude Nesta koukat svým kolegům jako Elvis či Rocketman na záda.