Ceda

Co si budeme nalhávat, našlo by tam spousta nedokonalostí ve scénáři či v samotném obsahu a o politických faktech se už vůbec bavit nechci. Ale zkusme protentokrát své hnidopišství překonat a vychutnat si to strhující charisma, kterým tento film srší. Málokdy vám 140 minut uběhne takto kouzelně.

Tak co? Kdo z těch tří byl vlastně ten nejhodnější, ten nejvíce dobrý, a kdo už byl ten méně dobrý, a kdo byl ten špatný, a kdo si to zasloužil a zasloužil si to vůbec? Takže vlastně ani nevím komu tam mám fandit, nebo kdo mi bude nesympatický. A tak to pokračuje, neboť v tomto nihilisticky scenáristickém a psychologickém briliantu si nemůžeme být opravdu ničím jistí. Ale především je to taková zatěžkávací zkouška pro všechny lidi, kteří věří na věrný vztah mezi mužem a ženou. Těm musí hrknout po tomto snímku...

Tak jsem váhal, jestli tři nebo čtyry, neboť, přiznejme si, k dokonalosti tomu ještě špetka chybí. Na některé Ingmarovy kasaštyky to ještě nemá, ale i tak je to hezké mezilidské drama, a hledání jakéhosi smyslu života, které polechtá i poškrábe naše srdíčka. V dnešní době se už málo vidí takto poctivě nakrájené pomalé tempo.

Poslední dobou to zažívám častěji, takový pocit, že lidi už neví o čem točit nebo jak točit, a tak se mermomocí snaží vykreslit své postavy v co nejúchylnější situaci to jde... a snaží se vymyslet pokud možno co největší deviaci, kterou už nikdo další nepřebije. Jak se Thelma zabydlovala na výšce, tak to ještě šlo, ale pak už to bylo fakt hrozně umělé a vůbec jsem k postavám nic necítil. Ani hadi tomu nepomohli...

Mají někteří lidé větší talent žít než ti ostatní? Podobně, jako sůl a káva, tak kariéra a afiliace jsou rovněž dvě přísady, které nelze dohromady smíchat k vytvoření chutného pokrmu. Tedy, já věřím tomu, že to lze, ale rozhodně ne v této rodině. Na první pohled podobná těm typickým poklidným rodinám smířeným s životem. Jenomže pak se noříme do dialogu matky a dcery více a více. A zjišťujeme, že ta přehnaná vyrovnanost, přívětivost a až moc okatý pocit štěstí, kterým nás chce dcera prve ohromit, je jen maska toho vyškrábat své "milované mamince" oči. Takže na druhý pohled se kariéra a afiliace shodnou, že se neshodnou a každá si pokračuje svým dosti neradostným životem. Protože jsem trošku deviant a mám slabost pro to vzít nějakou postavu, vyhrotit jí život, jak jen to jde, a pak se v tom ještě dialogem nimrat víc a víc, a taky už jsem přiotráven těmi hyperkorektními moderními filmy, tak jsem stále rád, že u Bergmanova pomalého tempa vždycky najdu svůj klid.

Místy by mohl posloužit jako materiál pro dokumentární film o severoamerických prériích, to však nic nemění na tom, že se vskutku jedná o film s úchvatnou kamerou. Vzhledem k ostatním lyrickým a meditativním Terrencovým filmům, tento je ještě poměrně dějový. Já moc ty vizuály neumím ocenit - tohle jsem si říkal, než jsem shlédnul Nebeské dny, tuhle jsem z nich byl hotový! Dokonce jsem zatoužil vykašlat se na kariéru, vybudovat si takovou malinkou farmu uprostřed zlatavých klasů a žít jenom pro ni. Ještě mi vnukla do hlavy jedna myšlenka. Sledujeme totiž jednak krajinu a jednak příběh několika postav, které tuto krajinu obývají. A ono to všecko, ten život po kupě je strašně pomíjívý. Podobně jako má příroda své "myšlenkové pochody" a mění krásný podzimní den v nehostinný mráz, hojnou úrodnou půdu v apokalyptický roj sarančat, tak i my lidé s časem měníme lásku v nenávist a násilí, ostýchavou dobrosrdečnost v afektovanou touhu ublížit, přívětivost v intrikaření apod. No a když to přeženeme a zničíme si tu úrodu, kterou máme, tak musíme začít nanovo, a doufat, že příště už ta úroda bude lepší...

V podstatě jsem se u toho filmu nudil, ale teď otázka, jestli je to správně nebo špatně, když to vlastně byl záměr... Ale ať už tam byla erotika, technika, zas a znovu erotika, pár ťukaček, pak nějaké kozy na kapotě, dokonce i dost pěkných záběrů, třeba na bůhví kolika proudovou dálnici z vršku balkonu, všechno to, ač by mělo působit libě oku, jaksi vytrácelo veškerý další elán. Což je vlastně správně, neb to podtrhuje celkovou myšlenku filmu - můžeme blbnout jak chceme, ale dokud do toho nedáme špetku duše, tak ani ten sex na sedadle princezny Grace nebude mít význam.

Jeden z nejoriginálnějších počinů kinematografie, který trefně vystihuje podstatu sjednoceného pole, a sice, že všechno souvisí se vším. Spletitý kolotoč všelijakých postav a jejich mikropříběhů, nad nimiž stojí Lola dlouhá punčocha. Ta vysílá svou magickou omnipotentní auru na osudy mnoha lidí, které během svého kalupu v onen svízelný den mine. Tenhle film s vcelku banálním dějem je až zenový, nedá se popsat, musí se vidět. Zkrátka, když si něco strašně moc přeješ, tak se to vyplní! Vše je tak složité, až je jednoduché, což podtrhuje i výstižně jednoduchý konec filmu. A pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků.

Nevýhodou tématiky cestování časem bývá mnohdy to, že se tam napacká spoustu logických a faktických chyb, nicméně tohle ještě překousněme. Musím uznat, pár pěkných momentů, jako třeba ta scéna ve tmě v kavárně, tam byly. Nicméně, aby celý film byl zakončen myšlenkou typu užívat si každou chvíli života, která je snad stejně stará jako umění samo, je vážně nic moc... na můj vkus...

Tož tak já se celou dobu těším, že se dozvím, proč ta Kikina dělá pořád takové cavyky na vlastní svatbě, a vono nic... anebo ještě jinak - neuspokojilo mne to vysvětlení, které jsem v druhé polovině filmu obdržel. Takže proč tři hvězdy? No ... tak trošku polopaticky: něco se mi tam líbilo, něco tam bylo zajímavé, někde byla fajn atmosféra, někde zase úchvatná Charlotte atp. Respektuju, když chce někdo povznést film na vyšší artový stupeň, nicméně já, Ceďa, osobně jsem z tohoto snímku větší zážitek už nevymáchal. A to jsem vážně chtěl, když mě ten začátek tak hezky naladil.