Ceda

Tento článek začnu tak, že přejdu hned k věci, neboť z nadpisu je dosti patrné, čemu se chci věnovat. A jakýkoliv zdlouhavý vykecávací úvod by byl akorát zdržující.

Takže. V prvé řadě se na seriály moc nedívám (i když najdou se světlé výjimky jako Přátelé nebo americký Kancl). Zaprvé bych to nestíhal, a zadruhé mi přijde, že jich je dnes už tolik, že jsou všechny na jedno brdo. Seriál MOST! mě ovšem (a jistě nejenom mě) donutil udělat si v pondělí v devět večer čas a zapnout ČéTéčko.

Proč je tento seriál tak moc úspěšný, vysvětlují dle mého názoru dva důvody. Respektive kombinace těchto dvou důvodů. PS. Ono je těch důvodů samozřejmě více, ale nikomu se nechce číst dlouhé internetové články (a mě ani psát), tak zůstanu jenom u dvou hlavních. 

1) Je to téma. Tohle třaskavé téma sedne divákovi do dnešní doby jako prdel na hrnec. Ocitáme se totiž v době, kdy témata jako vyloučené lokality, předsudky, xenofobie, multikulturalismus či změna pohlaví hýbou světem i Českem. Někdy se o nich lidé dokonce bojí diskutovat, aby neměli problém. Jsou to nesmírně lákavá témata i v politice. Stačí, když pouze na jednom z nich vymezí politická strana svůj program a hned si získá zástup skálopevných příznivců i zavilých nepřátel. Jsou to témata, která radikálně rozdělují společnost na dvě poloviny. No a MOST! si z těchto témat dělá legraci, což diváka velmi potěší, navíc mu to přinese obrovskou úlevu od toho, jak upjatě jsou tato témata ošlehávána na veřejnosti a v politice. To tu chybělo. Podívat se na vypjatost s humorem.

Dobré téma pořád nestačí. I když toto téma perfektně ladí k současnosti, pořád je nutno zpracovat tak, aby se k němu divák vracel. Protože když bude zpracováno nudně, divák se podívá na první díl, pomyslí si svoje a už se nevrátí. Nepřinese mu to žádnou katarzi, žádné povznesení nad takovýmto tématem. Něco jako streamové diskuze s nudnými politickými patrony. Ti se sice taky vyjadřují k těmto třaskavým tématům, ale jsou tak nezajímaví a necharismatičtí, že si divák nechá zajít chuť vůbec nad těmito tématy hloubat.

2) To co diváka tady baví, a díky čemu (nebo komu) se vrací na televizní obrazovky, je velmi šikovně napsaná hlavní postava, kterou ještě zručněji zahrál Martin Hofmann. Jelikož seriál pojednává o životě ve vyloučeném městě a o různých zdejších postavách, tak těch charakterů je zde samozřejmě mnohem více, ale Luděk to všechno zastřešuje. Okolo něj se to všechno odehrává.

Filmová postava může být aktivní nebo pasivní. Oba dva typy mají něco do sebe, nedá se říct, která je lepší pro film. Do některého scénáře se hodí aktivní postava, jinam zase pasivní. Mnohdy je však pravou alchymií tu postavu napasovat tak, aby do příběhu seděla.

Někdy je to totiž tak, že postava (aktivní/pasivní), která by v reálném životě do příběhu pasovala, může být v tomto zfilmovaném příběhu nudná. Čili někdy je třeba postavu načančat trošku v nesouladu s tím, jak by se v jejím skutečném ekosystému nejspíš chovala. Pak se stane vybočující z řady, čímž se stane zajímavou, čímž udělá zajímavé i prostředí okolo sebe. A divák se za ní bude chtít vracet znovu a znovu.

Uvedu příklad. A tím příkladem je právě Luděk Říha. Postava, kterou hraje, je ve skutečnosti nezaměstnatelný lempl, když budu na něj moc zlý, použiju slova jako vyvrhel nebo odpad společnosti. Do prostředí mostecké nálevny jak dělaný. Obvykle je taková postava hodně pasivní a u piva a cigerety akorát vyčkává, kdy si pro něj přijde zubatá, exekutor nebo lichvář, kterému dluží. Toto je divácký stereotyp, ovšem, kdyby ta postava byla napsána takto, byla by sice velmi reálná, ale pro diváka nijak nepřekvapující a neprůlomová. Luděk ovšem vybočuje tak, že jeho postava je aktivní. Je sice aktivní na špatný způsob (laicky řečeno zvorá, na co sáhne), ale pořád aktivní. Aktivita je pro charakter jeho postavy atypická, ale funguje to.

Funguje to moc dobře, tak dobře, že si jej divák musí zamilovat a díky němu se k MOSTu! vracet. Nevrací se samozřejmě jenom kvůli němu, vrací se i ke spoustu dalším zdejším zajímavým postavám, ale na ně už mi v tomto článku bohužel nezbylo místo, protože už i tak je to ukrutně dlouhý článek.

No a to je vše. Kombinace společensky třaskavého tématu a šikovně napsané hlavní postavy dělají z MOSTu! trhák. Tak doufejme, že se ještě nějakých takových trháků dočkáme, než nějakých prvoplánů a vyumělkovaných snímků.       

Bum! Prásk! A s kulty je šmitec! Nedávno jsem si prolouskával jeden článek. Kdybych jej měl shrnout, poukazoval v zásadě na to, že 21. století nepřineslo ani jeden kultovní film (vlastně jeden ano, k tomu se vzápětí dostanu). Kdo mě zná, tuší, že drobet pohrdám filmovou modernou, takže jisté motýlky v břiše a sympatie jsem k tomuto článku pociťoval.

Ne, ale teď vážně! Co dělá kult kultem? Kdo rozhodne, že to je kult? Kdo to má právo rozsoudit? Jak vypadá takovýhle kult? Shodneme se asi na tom, že kult je mezník, průlom, tučně podtržená fráze ve filmové učebnici dějepisu. Prvním předpokladem asi bude, že kultovní film budou lidi jakž takž znát a budou jej schopni ocenit jako přelomové dílo.

Ale to nám pořád vcelku neuspokojivě odpovídá na naše otázky. Pojďme na to z pohledu autora. Co kdyby on chtěl natočit kultovní film? Je vůbec nějaká kuchařka na to, jak udělat kultovní film? Podle mě je třeba hlavně překonat strach. Kult je totiž to, co tady ještě nikdy nebylo, co ještě nikdo neobjevil. Pokud chcete najít pramen Amazonky jako první, musíte jako první sebrat odvahu a vydat se do neprobádaných vod a končin deštných lesů, a k tomu se přestat bát piraní, jedovatých hadů a všeho toho odpudivého hmyzu, co tam létá.

Dost bižule, a pojďme opět k filmu. Mnozí se nyní domnívají, že udělají kult díky technice a efektům, kterými oslní diváky. Už jsem to tady psal a odpíchnu se od toho - nic takového se nestane, protože, logicky, to už tady bylo! Technika a efekty jdou pořád nahoru a předhánět se v tomhle opravdu není nic nového - to už tady fakt bylo mnohokrát. Tudy cesta nevede, samozřejmě dokud se nenatočí film, který nám umožní cestovat v čase. Udělat nějakou přemrštěně dobrou zápletku nebo vymyslet nějakou kruto-přísnou postavu? K tomu jsem zase četl, že když to přeženete, může už to na diváka působit, že máte potřebu postavě vymýšlet zbytečné pseudo problémy, aby to bylo zajímavé, což však je ve výsledku spíše komické a infantilní (a že se tohle hodně často děje). Zkrátka, že se snažíte tak moc, až je to nepřirozené. A chlapi - řekněme si to na rovinu - kolik holek jste takhle kdy sbalili?

Mám chuť být jako Andrej Babiš, a sice na všechno nadávat a nastínit problémy, ale nenabídnout žádné řešení. Čili zde článek utnout. Ale aspoň se o něco pokusím. Jak jsem řekl, udělat kult vyžaduje odvahu vyjít s něčím, co tady ještě nebylo, o co se nikdo ještě nepokusil. Jenomže co dneska, kdy už se ve filmu zkusilo snad všechno? Anebo přeci jen ne?

Zde se vrátím k jednomu filmu, jenž je mnoha erudovanými znalci považován za jediný kult 21. století. Polský režisér Tommy Wiseau na to šel totiž jinak. V době, kdy se všichni hnali za tím natočit tak dobrý film, až to bude kult, on natočil The Room, a sice tak špatný film, až je to kult. Tak špatný film, až je geniální. Ať už v našich srdcích zůstane Tommy Wiseau géniem nebo břídilem, ohlas, který si získal svým filmem, mu upřít nemůžeme. Pravda, tento kult je opravdu dosti diskutabilní, nicméně chci tím jen poukázat na to, že zde k tomu "udělat kultovní film" stačilo snad jenom překonat strach a důvtipně si pohrát s myslí, resp. pootočit divákovu mysl tím správným směrem a jít proti proudu tak, jak to udělal Tommy Wiseau. A proč? No protože natočit film tak špatně, až se stane nejhorším filmem - o tom jsem doposud kromě tohoto exempláře vskutku neslyšel. Tak "málo" stačí k tomu udělat kult!

Tvůrčí krize. Všem umělcům při tomto slovním spojení naskočí husí kůže, protože moc dobře vědí, oč se jedná. Vědí, jak moc tento melanom hubí jejich duši, a zároveň, že se jedná o velmi častého nezvaného společníka, navštěvujíc je napříč jejich řemeslem.

Nicméně podle mého názoru je rozdíl mezi tvůrčí krizí kdysi a nyní, v době vládnoucím internetem. Nechci mluvit za klasiky někdejšího umění, nicméně myslím si, že když měl kdysi umělec krizi, tak nemohl přijít na vůbec nic, kdežto dnes je to jiné. Krize dnešního umělce spočívá v tom, že je obklopen miliony střípky různých nápadů, které však nejdou a nejdou dotáhnout do zdárného konce. Už jenom kvůli tomu, že jich je tak moc, a je těžké vybírat jehlu v takovéto kupce sena.

A může za to podle mě internet a vůbec dnešní hi-tech doba. Doba, kdy je až komicky jednoduché vyhledat si informaci nebo kontakt na internetu. Odvrácená strana této jednoduchosti tkví však v tom, že těch informací je strašně moc, dokonce tak moc, že se již stíhají internetem šířit dezinformace, ale o tom až někdy jindy...

Tato dostupnost informací nám na jednu stranu hodně dává, na tu druhou si však také hodně bere. Takže nedivme se, že když si dneska stačí rozsvítit obrazovku na telefonu a třemi kliky se dostat na internet, tak to bude mít na naši psychiku negativní dopad. Tyhle informace totiž vstřebáváme podvědomě, přičemž naše podvědomí nám na to také odpovídá. Když se snažíme něco vymyslet, podvědomí nám neodpoví jinak, než že na nás vychrstne všechny tyhle informace jako narozeninové konfety, které jsme vychrstli před chvíli na něj naším brouzdáním.

Takže nakonec bych jen pronesl to příslovečné moudro našich babiček, ať si na ten internet dáváme pozor, protože takováto jednoduchost a dostupnost může opravdu zabít naši kreativitu. Ostatně, přeberme si každý ve svých hlavách, jak moc těžký úkol by pro nás byl odjet někam do lesa a pět hodin se tam jenom tak procházet a rozjímat, aniž bychom u toho museli zapínat mobilní telefony a ukrojit si tento čas přesunem do virtuální reality.

S přibývajícími technickými vymoženostmi je čím dál tím jednodušší natočit film. Ať už pro začátečníky, pro které není problém v dnešní době našetřit si za pár měsíců na alespoň drobet solidní kameru, se kterou se dá něco točit, popřípadě i profesionálům jde ruku v ruce pokročilá počítačová a všelijaká technologie, která usnadňuje vývoj filmu a zjednodušuje jim zde dávat nejrůznější efekty, které na tom nabubřelém plátně v biografu tak lahodí divákovému oku. Vyhledat si lidi pro film zase mnohem zlehčuje internetová nabídka sociálních sítí.

Jenomže! Je tu jeden háček. Ono to prvním dojmem vypadá, že když bude všechno takhle snazší, tak i ty filmy budou logicky kvalitnější. No dobře. Tak jiný příklad: Ještě před pár lety museli chlapci na vojnu, dívky se mohly spokojit akorát s jejich láskyplnými dopisy a především celkový přístup tehdejších dětí k jakýmkoliv informacím a jakémukoliv vzdělání byl o mnoho kostrbatější než je tomu dneska, kdy stačí udělat pár kliků na počítači z pohodlí domova. A ještě do toho přidejme poměry v naší České zemi a poměry v našem režimu, což pochopitelně naši situaci ještě razantně zhoršuje. Žádná tato „příkoří" nemusí dnešní dítě prožívat, máme tady svobodu, žádnou ultralevicovou ideologii, máme snad až komicky snadný přístup k informacím (oproti našim předchozím generacím), dokonce ani na tu blbou vojnu nemusíme. Nezasvěcený člověk anebo nějaký šílený uzavřený teoretik by řekl, že s tímto musí být dnešní děti o mnoho schopnější a vyspělejší ve všech směrech, jenomže když se podíváme na některé facebookové a instagramové profily, tak zdání okamžitě zklame.

Tak v čem je problém? Proč teda ty děti nejsou lepší dneska než kdysi, když mají takové výhody? Proč filmy dneska nejsou legendami a kulty, jak tomu bylo kdysi? Proč se de facto do kina už jen dnes chodí kvůli tomu popcornu, kole a těm červeným potahům na sedačkám?

Možná bychom pro odpověď měli utéct z hektického města a navštívit naše babičky na vsích, kde nám sdělí jedno moudré přísloví, že méně je někdy více. Z vlastních zkušeností bych to poupravil, a řekl bych, že ne to co je vždycky snazší na začátku, bude dobré i na konci. A hlavně – když věci vypadají snadně, že nad nimi nebudeme muset moc přemýšlet, snižuje to naši mozkovou aktivitu, protože náš mozek začne takhle lenivět a přestane být kreativní.

Takže suma sumárum, mám pocit, že jsme téměř všichni naletěli na lep tomu jak je údajně dnešní doba „snadná" se všemi těmi vymoženostmi, filmaře nevyjímaje. Technika a efekty jdou nahoru, nicméně osobní kouzlo filmu a myšlenky se zase kutálejí dolů. Kde jsou ty časy, když Alfred Hitchcock musel zapojit mozek a vymyslet záběr na bázi dnešního dolly zoomu na schodišti ve Vertigu? A takovýchto příkladů bychom mohli jmenovat mnohem více. A jak to, že filmy dnes nejsou takové kulty, a svět na ně nesrší tolika odkazy, jako kdysi na Pulp Fiction, Trainspotting, Twin Peaks, Hvězdné Války či Casablancu atp.? (A ne, opravdu mě nepřemluví několik málo subkultur a vyznavačů Her o Trůny a podobných dnešních rádoby seriálových podvrhů).

Film to není jenom podívaná na obrovském plátně v kině. Film to je umění, které má divákovi něco předat na oplátku za to, že se na něj divák vydržel dívat až do konce. A tím „něco" myslím něco trošku jiného než větší rozlišení, více efektů, explicitnější scény atp. Přeci jen – pořád je to umění, čili by to měl být duchovní zážitek, ten ale nedostanete, když před vámi budou tvůrci machrovat, kolik znají počítačových programů a technických parametrů. Film to je především příběh – Váš příběh, příběh vztahu mezi vámi a filmem, toho jak ty paprsky z plátna pronikají k vám, a jak se do navzájem do sebe zamilujete. A nejenom to. Je to příběh i lidí, kteří na tom pracují, příběh Alfreda Hitchcocka a dolly zoomu a mnoha dalších tvůrců. Legendy, které okolo těchto příběhů vznikají. Natrhané kalendářní listy dnů, které Quentin Tarantino strávil ve videopůjčovně před obrazovkou televize. A přesně tohle dneska téměř není.

Možná je to tím, jak je ta doba údajně tak „snadná". Ale upřímně – líbila by se vám nějaká pohádka, kde by to princ měl snadné, aby získal princeznu, anebo chtěli byste svou osudovou lásku potkat nějak zajímavě, anebo se spokojíte s internetovou seznamkou a kavárnou posléze? Takže vážení, nenechejte se touhle „snadností" zmást, ona vám to některým totiž může ztížit. PS.: A to jsem si myslel, že se počátek našeho milénia vyvíjí slibně, když vznikaly filmy jako Mulholland Drive či Amélie...