kubilov

Frank Drebin se vrací na Bláznivé střele dvě, ale s trochu menší jízdou, než jaké jsme byli svědky v prvním díle. Stále je zde spousta vtipů, skvělých parodií a během rychlého průběhu i docela dost zábavy, jenže mi tam trochu chybělo podobně grandiózní finále jako baseball u jedničky. Přesto se člověk rozhodně nenudí.

Europa je jeden z nejlepších Trierových filmů, to bezpochyby. Jako vyvrcholení jeho "evropské" trilogie, která mě jako celek příliš neuchvátila, či jako notně realistický popis prvních let v Německu po válce, v obou případech film funguje a má co nabídnout. Mladý Američan se přimotá do německých aristokratických kruhů, které jsou nuceny šikovně kličkovat mezi neústupnými Američany a partyzány - warewolfy, kteří nemají absolutně co ztratit, avšak osud karty ještě mnohokrát promíchá. Ovšem nejlepší stránkou filmu není ani zajímavý příběh, kvalitní herci nebo Max von Sydow jako téměř "božský" vypravěč, ale dokonalá vizuální stránka, která nemá sebemenší chybičku a hlavně přináší dosud nevídané prolínání černobílého a barevného filmu, to vše ve vlakovém prostředí.

Tyhle klasický romantický dramedie mi vždycky dokážou udělat radost. U Frankie a Johnnyho obzvlášť, protože se ve zde opět po letech sešla legendární dvojice Al & Michelle, kterým to spolu nejenže sluší, ale i krásně ladí. Stejně je skvělý jak může bejt obyčejnost tak milá.

Dustin Hoffman je v roli kapitána Jamese Hooka naprosto skvělý, i přes velmi slabý děj táhne film kupředu a je zaručeně tím nejlepším, co film může nabídnout. Na rozdíl od něj, Robin Williams je zde strašně nesympatický a Julia Roberts spíše k smíchu, takže Zlatá malina naprosto oprávněně. I přes docela povedené vizuální zpracování a snažícího se Dustina vyjde Hook stejně jako propadák.

Mnohými jsou Žhavé výstřely považovány za nejlepší parodii a jednu z úplně nejlepších komedií, s čímž můžu jen a jen souhlasit. Člověk se nasměje snad ještě víc, než u Bláznivé střely a hlavně, je to film bez slabých míst, i když ty by se stejně hledaly špatně v jakémkoliv osmdesátiminutovém filmu. Charlieho Sheena mám hodně rád a tady teda opravdu válí, vlastně stejně jako všichni ostatní, avšak nejvíc mě odrovnala milostná scéna s Valerií Golino, ta opravdu neměla chybu. Ačkoliv jsou některé scény natočeny i vzhledem k době vzniku poměrně krkolomně, parodování desítek filmů to snad každému vynahradí. Přestože oproti druhému dílu je ten první jen slabý rozjezd.

Oliver Stone po téměř třiceti letech znovu otevřel vlastně nikdy neuzavřenou otázku, týkající se vraždy Johna Fitzgeralda Kennedyho a natočil film o vyšetřování toho zřejmě nejslavnějšího atentátu, jaký kdy byl spáchán. Vrhl se do toho s vervou a kontroverzí sobě vlastní, a jelikož byl JFK demokrat, stejně tak jako Stone, bylo nasnadě konečně o této záhadě natočit film. Stone si na ohromné filmové délce zlehka připravuje materiál, který nakonec vyústí ve strhující "závěr", který se vlastně táhne skoro od poloviny filmu a nedělá to, že by pozvolna gradoval, on jeden na plné obrátky celou dobu. Celý tento kolotoč výslechů, důkazů, teorií o spiknutí, nařčení těch nejvyšších míst, vražd a odhalování pak skončí více než třicetiminutovým monologem Kevina Costnera alias Jima Garrisona, jenž je sám o sobě dechberoucí, jenže Stone touto zuřivou dorážkou diváka nešetří, a proto je tento monolog doprovázen úžasným obrazovým materiálem, který nutí nehnout se z místa a upřeně a fascinovaně odhalovat další a další zákoutí promyšleného plánu a jeho následků. Kevin Costner, Tommy Lee Jones, Gary Oldman a především Joe Pesci, ti všichni svými výkony velmi zdatně sekundovali genialitě Stoneovy režie a neméně skvělého scénáře. Ke Stoneovu řešení případu JFK lze jen říci, že je o mnoho věrohodnější a uvěřitelnější než oficiální verze.

Schizofrenní, nezařaditelné a neskutečně divné. Stejně jako Kafka sám. Jeden z vůbec prvních filmů, které se tu u nás po revoluci natočily a já jsem rád, že to byl právě tehdy ještě mladičký talent Steven Soderbergh a že objektem jeho natáčení byl Franz Kafka, protože touto kombinací mu mohl vzniknout takový malý velký filmový pomník.

V souladu s tím, jak se Amerika z ulítle šílených osmdesátých změn transformovala do klidnějších, ale drsnějších let devadesátých, změnil lehce svůj režisérský styl i Terry Gilliam, který před Králem rybářem ve svých filmech hodně dával důraz na vizuální stránku, jenž se zde poněkud uklidnila. Místo tradičních bláznivých komedií plných bizarních postaviček a činů se tak pustil do více dramatických vod, podobně jako u Brazil, ale s úplně jinou problematikou. Řeší zde rozdíl mezi člověkem normálním a psychicky narušeným, přičemž v průběhu více než dvouhodinové stopáže tyto dva stavy na obou hlavních postavách střídá a různě je proměňuje, takže ke konci se vlastně může zdát, že je normální být blázen. K tomu používá faktory jako romantické sbližování dvou nesmělých lidí, prostředí bezdomovců či mentálně postižených lidí na okraji společnosti a s tímto ještě navrch s předchozím zdánlivě neslučitelnou pověst o hledání Svatého Grálu. Ve výsledku tak jde o pěkně rozmanité a kvalitní dílko.

Skvělý seriál, dělají si legraci především z hlavních protagonistů a jejich notně rozvětveného rodokmenu. Oblíbená postava: Cody Lambert

Tak tohle mě opravdu minulo. Když to všichni tolik srovnávají, tak Mlčení jehňátek by u mě dostalo od Se7en K.O. na začátku druhého kola. Jodie Foster mi byla vyloženě nesympatická, za to Anthony Hopkins byl správnej nechutˇák. Jenže snad jen jedno plus nedokáže vyzdvihnout film z šedého marasu, kam pro mě zapadl. No more lambs, please!