kubilov

Baltasar Kormákur dokázal vymyslet z lezení na nejvyšší horu světa působivý mix reality show ve stylu "kdo přežije", "zachraň se kdo můžeš" nebo "lepší zůstanou" a adrenalinového dobrodrůža s plejádou známých obličejů s více či méně zahalenými obličeji. Mr. Mountain Madness Jake Gyllenhaal, o trochu menší tvrďák než obvykle Josh Brolin a hnědý Yetti Jason Clarke jednoznačně vedou. Na druhé straně Keira Knightley natočila za rok 2015 jediný film, který jí mohl zabrat co se týče délky natáčení zhruba jedno delší odpoledně a taková Emily Watson, kterou jsem mimochodem nikdy neměl rád, tu vypadá, že je o 20 let starší než v reálu + jediná její replika v celým filmu je smrkání, popotahování a hysterčení, což teda fakt nedávám. Vcelku ale velká pecka.

Miluju Paola Sorrentina! Pro tu jeho staromileckost, skvělé podchycení podstaty "italství" a perfektní práci s vedením filmového tempa, které rozhodně tedy nesedne každému. Přestože je La Giovinezza natočena s dá se říci téměř výhradně áčkovými herci, Sorrentino naštěstí nijak neopouští svůj v současné kinematografii jedinečný styl. Jde tak trochu o podobenství o podzimu života, o vyklidněné filosofování a o jemnou studii melancholické vyprázdněnosti života plného peněz a citově vyhořelého. Ústřední dvojice Michael Caine a Harvey Keitel jedineční, zvláště u druhého jmenovaného jsem lepší herecký výkon neviděl minimálně třeba posledních 20 let, ne-li vůbec. Co se týče dalšího osazenstva, které je oběma kmetům vítaným zpestřením jinak monotónního rekreačního pobytu, tak taková Rachel Weisz roste do stále větší krásy a její herecký výkon tomu také odpovídá. Například z takového Paula Dana mám velkou radost, protože z něj těžko někdy bude herec áčkového formátu, ale právě v takovýchto zajímavých vedlejších rolích je jedním z nejlepších, Hitlerovská kreace to jen potvrdila. Z dalších pak svou účastí překvapila Jane Fonda v roli, ve které se snad ani nemusela snažit hrát, či fotbalová legenda se zjevnou zálibou v ultralevicovém smýšlení a božský Diego. No a Madalina Diana Ghenea je jen sladkou třešní na vrcholku. Ačkoliv se celý dvouhodinový děj odehrává prakticky výhradně v areálu luxusního lázeňského hotelu ve švýcarských Alpách, o žádné klaustrofobičnosti se rozhodně hovořit nedá. Zejména také proto, že Sorrentino umí ve spolupráci s Lucou Bigazzim skvěle využít přírodních krás. Přiznávám, mám pro takovéto filmy slabost, ale když tomu kouzlu se opravdu těžko odolává.

Dle mého velice nadprůměrná a důstojná připomínka jedné z nejvýznamnějších básní, která kdy vznikla. A že není třeba dělat kvůli jedné básni rovnou celý film? Ono tak úplně nejde pouze o Kvílení, jde o celou tu společensko-politickou situaci poloviny padesátých let v USA ovlivněné doznívajícím mccarthysmem a celkově dost puritánsky naladěnou společností, právě proti které vystupovali a revoltovali beatníci. Jde tedy o velice zběžný pohled do tohoto velice extravagantního, vlivného a pozoruhodného hnutí v tomto poloartu reprezentovaného Allenem Ginsbergem a lehce i Jackem Kerouacem, Nealem Cassadym a Lawrencem Ferlinghettim. Mimo sociologický pohled je pak velice zajímavé sledovat i průběh tolik slavného soudního procesu, který vlastně pomohl toto hnutí proslavit a teprve v očích většinové společnosti pořádně ustavit. Navíc James Franco doopravdy v roli křehkého básníka Ginsberga válí a ty animované sekvence? Parádně dotváří tu haluzoidní atmosféru. Za mě naprosto v pořádku, velice povedená pocta Ginsbergovi, Kvílení a celkově BEATu.

"I don't wanna die in Canada!" Ehm.. tedy.. eh.. jaksi.. COTOKURVAJE!? Kevin Smith se snad musel úplně zbláznit! Věděl jsem, že se vyžívá v dosti černém humoru, ale že to bude až takováhle kundovina? To jsem se teda setsakramentsky sekl. Kevin navazuje přesně tam, kde skončil v Red State. Tedy studií nejdivnějších variací sociopatických úchylek, přičemž teda oproti Tuskovi je Smithův předchozí film čajíček. Znechucení se střídá s fascinací, kam až to v té bizarnosti jde zajít, zděšením a místy i zlomyslným smíchem, protože co Smithovi nikdo neupře je to, že se mu podařilo dostat mezi všechny ty nechutnosti i dost humoru, což třeba Lidská stonožka a podobný hnusárny absolutně postrádají, a proto je fakt nemůžu ani cejtit. Trocha těch kanadských vtipů a stereotypů, výborná kreace Johnnyho Deppa, která je však opět na podobné brdo jako jeho posledních dvacet kšeftů, Haley Joel Osment, který v mých očích vyrostl z tragédie do docela dobrého komediálního herce, Genesis Rodriguez je nová láska, Justinu Longovi jsem toho mrože přál a Michael Parks? Vynikající magor.

Opět velice intenzivní záležitost, jak už to tak u Bergmana bývá. Tentokrát ale opět v poněkud jiném balení. Nejmenovaná země v průběhu nejmenované války. To není důležité co za konflikt to je, jde totiž o pohled obyčejných civilistů na nesmyslnou destruktivnost války. Jim je jedno kdo bude zem ovládat, jim jde především o to, aby mohli i nadále prodávat borůvky, aby měli klid a mohli žít v míru a ve štěstí, jenže právě ona katastroficky působící válka najde skuliny a rozklíží i jinak navenek pevně vypadající vztah. Vývoj obou manželů nekompromisně reaguje na válečné události. Z uťápnutého slabocha se s příležitostí beztrestného ubližování a s potřebou maskulinní statečnosti stává macho, jemuž se musí dříve dominantnější žena zcela podřídit, na což ona reaguje tím největším projevem slabosti, který ilustruje její zoufalost, přicházející s odcházející silou ve vztahu. Poddá se jakémusi pochybnému veliteli jedné válčící strany, který je však vzápětí obětí dalšího nesmyslného rozmaru války, který jen dokazuje, že ve válce se karty mění každou hodinou. Ohromně zajímavá studie destruktivnosti, vzepětí a poddanosti, přitom jde o jeden z Bergmanových nejpodceňovanějších a nejnenápadnějších filmů.

Pomalé, v kostelních scénách až skoro meditativní drama o běžném životním problému, který se nemusí týkat pouze kněze, ale vlastně kohokoliv. V první řadě skvělý Gunnar Björnstrand, jako kněz musí být samozřejmě morální autoritou, takže snášet to + bojovat s vlastními pochybami + vyrovnávat se s komplikovanou a nepříliš chtěnou náklonností své družky - učitelky, to vůbec není sranda. Do toho se mu ještě chtěj lidi zabíjet kvůli možné atomové válce, což se ale není čemu divit v první polovině šedesátých let. Zkrátka Bergmanův lehký nadprůměr.

No.. film o tom, jak si tři lidi, z nichž jeden je mrtvej a jeden blázen, povídaj o matice, hledaj nějaký nový matematický věci a občas tam někdo na někoho vyjede. Tipuju, že tak za měsíc si z toho nebudu pamatovat kulový.

David O. Russell tento film kdysi natočil, aby jej následně ztratil a za přispění mnoha pracovitých a hodných lidí jej znovu uvedl. Bez pompy a slávy a pouze ve stínu svého aktuálního filmu Joy, ale já si k němu přesto cestu našel. A přestože to není žádný extra velký skvost, tak je to docela milá přitroublá komedie, kterých je sice hodně, ale téměř vždy potěší. Accidental Love má totiž spoustu trumfů. Stádo politicky aktivních skautek, Jakea jako mladého kongresmana, Jessicu jako nevypočitatelnou a sympatickou dívku s hřebíkem v hlavě, slizskýho a vypočítavýho policajta, Kanyeho, Slim Shadyho, vyhřezlý anál i stopořeného kněze. Gosh.

Tak do Ztracených v Mnichově jsem šel relativně natěšen, přeci jen Zelenka špatné filmy netočí, byl okolo toho docela humbuk a navíc i Český lev za jednu z top 5 kategorií - scénář. Inu tak i když jsem měl nějaký ten půlrok oproti kino premiéře zpoždění, tak jsem se do Mnichova podobně jako mnohokrát za poslední léta pořádně ponořil a zjistil velice zajímavou věc. Petru Zelenkovi se podařilo natočit absolutně odlišný film než jaký byl očekáván a zcela jistě šokoval 99% diváků, kterých se nepodívalo na příliš spoilující trailer. A to dvakrát. Ovšem abychom si rozuměli, tak ten kompoziční šok byl zcela jistě šokem pro těch zmíněných 99%, zatímco ten ideový a myšlenkový šok pro spoustu lidí, včetně mě, Jana Tesaře znalého člověka, nebyl. I přesto však Ztraceni v Mnichově hodnotím jako velice nadprůměrný snímek, obzvláště pak v poněkud stojatých vodách českého filmu, protože takovýto kompoziční veletoč si jen tak někdo nedovolí a vmést vážně míněný alternativní výklad minulosti si zvláště v České republice pak v áčkové produkci nedovolí už vůbec nikdo. Od hodnocení pěti hvězdami mi pak brání především pomalejší druhá delší část ve srovnání s dynamickou první a kratší. Kdyby to bylo naopak, není o čem.

Zajímavé. Jak námět, tak scénář i provedení. Dokonce i dva ze tří herců zahráli dost nadprůměrně. Jednak to byl Jake Gyllenhaal a vynikající Natalie Portman, z čehož vyplývá, že 4* nemůžu dát kvůli jediné věci, že tu herecky nejtěžší postavu dostal ten herecky zdaleka nejslabší jedinec. Nic proti tomu, že je Tobey Maguire celkem sympaťák a tak, ale na tuhle vážně herecky nemá. Prostě mu to nebylo věřit. I tak ale velice silné 3*