Rosomak

The Natural Phenomenon of Madness nefunguje jako psychologický film (postavy nejsou uvěřitelné, nezrcadlí se v nich komplikovanost života, ani nenabízí celistvé charaktery) a nedaří se mu také působit jako sociálně-kritická sonda, jak tomu je u řady snímků filipínské "nové vlny." Občas zde určité dotyky jsou, ale jsou strašně letmé a nedůsledné - jen co se ukážou, hned také zmizí. Doufám, že Charliebebs (původně střihač Brillante Mendozy) v budoucnosti upustí od zbytečně stylizovaného výrazu filmu a nabídne upřímnější sondu do psychologie vztahů mladých lidí. Bylo by fajn vědět, že se na festivaly dostává proto, že má co říct, a ne jen kvůli svému jménu a zeměpisné poloze :)

Taky jste vždycky chtěli vědět, jak by to vypadalo, kdyby v Mazací hlavě hrál Brad Pitt? :) Tahle série videí je strašně povedená, hlavně tím, jak dokáže v rámci jediného záběru měnit významy a krásně zprvu navádět ke zcela odlišné interpretaci, než jaká z toho nakonec vyplyne :)

Z hlediska letošních seriálových novinek jde asi o nejzajímavější počin, ale to je tak vše. Jeho autoři si samozřejmě dávají pozor na to, aby ožehavé téma nebylo líčeno příliš jednostranně, nabízelo i jinou než dominantní rétoriku amerických médií referujících o terorismu, ale přesto v tom jsou dle mého názoru dost stále ještě dost konzervativní. Nejvíc mě na tom ale štve, že to nevyužívá svého seriálového formátu a třeba nejzásadnější přeměna postavy Damiena Lewise, která představuje to nejpodstatnější z celého seriálu, proběhne během jednoho dílu a to díky jedné hodně levně konstruované motivaci. (Hodnocení po zhlédnutí 1. série)

Jeden z nejsilnějších zážitků poslední doby. Film žádné z postav nestraní a umožňuje divákovi identifikovat se s kýmkoli. Není to však "chladný analytický film", který jde na věc skrze odtažitý styl a enormní důraz na vytváření distance, ale naopak jde o snímek postavený na precizním scénáři, který nabízí hluboký ponor do psychologie postav, jež na plátně doslova ožívají a divák s nimi soucítí. Není to "pěkný" film. Svou intenzitou a realistickým vyobrazením životních problémů na mě naopak působil velmi rozkladně, protože se nesnaží diváka balamutit idealizovanými závěry, nebo jasně návodnými konci.

Když já za tim dost sentimentálnim filmem nevidim žádný další přesah... Navíc mě trochu mrzí fakt, že zatímco si Like Crazy utrhlo hlavní cenu na Sundance 2011, o rok dřív daleko preciznější studie vztahů Blue Valentine tamtéž úplně ostrouhala. (Ale ta poslední scéna je bezesporu výtečná!)

Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice.

Aneb do jaké zvrácenosti může až zajít polidšťování kapitalistických korporací :)

Zatímco Lawrence z Arábie a Most přes řeku Kwai ve mě vyvolaly hluboké emoce, u Doktora Živaga jsem obdivoval "pouze" jeho produkční kvality. Navzdory své výpravnosti a rozsáhlosti (přes tři hodiny) je příběh filmu podle mého názoru příliš přímočarý a strašně jednoduchý. Doktor Živago je tak pro mě filmem, kterému sice přiznávám určité kvality a výlučnost v kinematografickém kontextu, ale v rámci Leanovy tvorby jde podle mě o značný poklesek (a přechod k rutině) od jeho předchozích snímků.

Způsoby samotného vnímání a prožívání uměleckých děl se v průběhu dějin lišily. Ještě v osmnáctém století třeba nebylo výjimkou, že nástěnné obrazy vzbuzovaly tak silné emoce, že před nimi lidé plakali. Dnes by podobné prožívání díla vzbudilo spíše posměch. Jsme bohužel už daleko více necitliví a vyžadujeme intenzivnější podněty - třeba právě ve formě filmu. A jak je vidět, tak mnoho lidí zůstává bezradných, když se film poměrně novátorským způsobem snaží aktualizovat historický způsob prožívání děl. V tomto případě i samotný název díla poukazuje na to, že Sam Taylor-Wood vychází z klasických malířských námětů a v podstatě zachytává živý obraz. Nenechte se zmást - živé obrazy mají svou tradici a ještě na začátku minulého století se s nimi šlo velmi ojediněle setkat. Je to úplně jiný způsob vnímání obrazu, ale to neznamená, že by kvůli tomu byl nějakým způsobem horší, než to, co nám současný filmový průmysl nabízí. - - - FateKEEPER: Najdi si definici kýče - pak uvidíš, že tohle opravdu kýč není.

Mám pocit, že spousta lidí pořád nechápe kategorii experimentální film.