spotczek

Zrovna minulý týden měl manžel zajímavou zkušenost. Ruku mu podával jeden z majitelů firmy s tím, že je -ová, ale rozhodně bylo vidět, že tak úplně ženou (ještě) není. Tenhle film má jednu zásadní chybu - pracuje s předpokladem, že naše pohlaví vnímá okolí skrz naše šaty či jakousi vnější slupku. On/ona také měl/a cosi jako ženské oblečení (prý nic výstředně ženského). Stejně tak pokud se nejedná skutečně o maskulinní typ, pak je i pro více než šikovnou herečku hodně těžké zapřít v sobě ženskou přirozenost. Closeová sice hraje jako o život, ale ať už ji namaskují sebechlapštěji, chlap z ní nebude (připouštím, že velkou paseku v tom dělá český dabing Elišky Balzerové, která i přes alt ženštější být nemůže). Někdo tu zmiňoval scénu u moře - opravdu je úžasná, protože je vidět, jak se Glenn v šatech skutečně cítí žensky. Nevím, jak to popsat jinak, než že "v tom umí chodit". McTeerovou jsem jako dámu odhalila hned, překvapila snad jen velikostí svých předností, skutečně je to velká žena :-) Ve zmíněné scéně na pláži ji museli upnout do hodně špatných šatů (viditelně jí neseděly), aby chodila jako stroj (spíš než muž). Film se mi přesto celkem líbil, protože ho chápu jako jistou ilustraci společnosti té doby v Irsku. I u nás bylo tehdy běžné se neustále přetvařovat. Mám pocit, že naše mravy mnohem více lpí na pravidlech konce 19. a začátku 20. století, než na něčem přirozeném, přestože už bychom si větší upřímnost dneska mohli dovolit. Pořád žijeme v zajetí řady předsudků. Škoda že se film nepokusil jít více po psychologii hlavních postav. Řada špatných hodnocení tohoto filmu vychází z pocitu jistého chladu, odtažitosti a neutěšenosti postav, ale já v tom vidím atmosféru oné doby. Knižní předlohu jsem sice nečetla, ale myslím, že právě v tom zůstal její vliv značný. Stejně tak se obávám, že na scénáři nespolupracovala žádná skutečná lesba, která by nám mohla trochu lépe zprostředkovat ony pocity, které Closeová do Nobbse vložit nemohla. Na manželově zkušenosti mi přišlo nejzajímavější to, že si všiml, jak se díky vlivu času či zaujetí tématem v řeči budoucího transsexuála označení sebe sama různě měnilo - byl jsem/byla jsem... Byl tedy Nobbs ještě žena nebo už spíš muž? Přestože nás tato otázka provokuje asi nejvíce, jako se zásadní se s ní v příběhu tohoto filmu nepracuje a nejspíš ani nemá nic dotvářet či vysvětlovat. Tvůrci jsou si jistí, že jde o ženu, jíž vnější okolnosti donutily, aby se neúspěšně snažila dosáhnout svého štěstí výjimečným hereckým výkonem.

Tím, že příběh v podstatě stále probíhá, je trochu troufalé o něm začít točit. Na jeho hodnocení je ještě brzy. Rozhodně tento film není životopisný a já ho pro sebe chápu jako jeden z příspěvků do debaty o zveřejňování informací. Když totiž člověk přežije (především počáteční) přehršel až zmatečných informací, pak může vyabstrahovat podstatu prostého sporu o to, zda se lidem může říkat všechno nebo je třeba něco "upravit". Z filmu se zdá, že Assange chce publikovat vše neupravené, zatímco vlády, média a všichni rozumní raději informace předžvýkávají. Já do konkrétního problému nevidím a nehodlám ho soudit. Jen je mi jasné, jak se dá zneužít cokoliv, tedy jak ono předžvýkávání motivované dlouhodobými zájmy chlebodárce, tak také nekritická upřímnost podbarvená rozjitřenými emocemi, která se snadno poddává propagandě i taktice tajných služeb. Vlastně by to měl být film o tom, co jsou to pravda, fakta a emoce a jak se jejich pojetí mění s časem i s veřejným míněním. Víc než co jiného by z toho mohlo být zřejmé, jak moc jsme ještě jako lidstvo nedospělí, když nás zaměstnává víc boj o právo na informace či diplomatickou imunitu, než neschopnost zhodnotit míru vlastní odpovědnosti za nakládání s dostupnými technickými a informačními prostředky. Jak je možné, že se to, co se jednomu jeví být pouhým slovem, v rukách jiného mění ve vražednou zbraň?! Co na tom změní hon na Assange a Snowdeny?! Bohužel už od Čapkových časů stále platí, že se technicky vyvíjíme rychleji než eticky!

Nemyslím, že Thierry Guetta je reálný charakter, skutečně takto existující postava, stejně tak celý tenhle film považuji za velmi dobře promyšlenou fikci. Byl-li Banksy kdysi skutečně street-artistou, pak je dnes institucí. A nejspíš je mu samotnému špatně z toho, že se stal labelem, proti kterým sám brojí. Na jednu stranu to tímto filmem vyjadřuje, na druhou se proti tomu vymezuje. Celá jeho existence je vystavěna na mystifikaci, tak proč ne tento film?! Nejpodstatnější mi připadá onen konflikt mezi tím, co uměním opravdu je a co se za umění pouze považuje, a vlastně nemožnost mezi tím utvořit hodně tlustou čáru, protože se do všeho tak nějak samozřejmě pletou prachy, který i z komára udělají velblouda nebo jako zlatá barva z hovna pro Vrchlického stylové těžítko. Nechce se nám tedy tímto filmem vlastně sdělit: všímejte si spíš světa kolem sebe, protože naše společenské prostředí je přednější než nějaké umělecko-kritické dogma?!

Süskindova knížka je lepší.

Příběh celkem ujde, snad že je tak jednoduchý a nechybí tam klaďas jako ďas ve správném hollywoodském podání (v zápase o život i bez spodních katí), ale strašně mi nesedí klišovití hlavní hrdinové - když Rus, tak ožrala a mafián či bývalý agent KGB; když mafián, tak fakt hrdlořez a postrach i pro parťáky; když bos, tak nemilosrdný i k vlastnímu dítěti; když zdravotní sestra, tak milosrdná až k naivnosti; když policisti, tak vševědové; když prostitutka, tak z chudé vsi na Ukrajině; když agent, tak superhrdina atd. - a hlavně mi nesedí, jak si všechny ty herecké hvězdy z Británie, Ameriky, Kanady, Německa, Francie atd. (žádný Rus) hrají na Rusy! Nedávno jsme zrovna přepli televizní kanál ve chvíli, kdy Miloš Forman hovořil o svých Vlasech, jak měl strašný problém původním autorům muzikálu vysvětlit, že stejná stylizace jako na divadle ve filmu prostě nefunguje, že strom musí být ve filmu vždycky strom! Nemůžu si pomoct, ve Východních příslibech taková opravdovost chybí, přestože všichni hrají opravdově.

Strašná slátanina! A to se většinou snažím najít něco pozitivního, ale bohužel mi ani uvěřitelný idiot Jiřího Mádla jako pozitivum příliš nevychází. Myslím, že označení "komedie" přibylo do popisu ve chvíli, kdy si sami autoři uvědomili, že se na to "drama" nedá koukat! Nebylo to náhodou tak, že do původního dramatu o dvou bratrech, jež rozdělí stejná žena a zkázu navíc dotvoří jejich matka, potřeboval někdo namontovat víc herců, k tomu exotickou dovču a propagaci našich hrdinných ozbrojených sil? Jo, natoč si to, ale...! Snad jen z toho důvodu bych pochopila to množství neuvěřitelných náhod či absolutně bezpoitových zvratů. Nicméně na omluvu to nestačí. Scénář je naprostá katastrofa. Přestože kamera a všechno ostatní vypadá dobře, považuji toto "dílo" za příklad toho, jak filmy skutečně netočit!!!

Nadchlo mě to! Neumeier jako vyšitý. Tím, že si kostýmy se světlem uzpůsobuje ke své choreografii, vytváří úžasné věci. Zde se navíc ponořil do příběhu, který je pro balet nesmírně atraktivní, jak kdyby ho Andersen napsal přímo pro něj. Neumeier tam navíc vložil ještě postavu vypravěče-samotného Andersena, který nás celým příběhem provází. Vlastně jde více o psychologické portréty hlavních postav. Vnitřní motivace a jednání jsou tak mnohem pochopitelnější, a přestože jde o pohádku, také mnohem reálnější. Princ bere všechno jako hru a malá mořská víla si neuvědomuje zásadní rozdíl mezi svým v Neumeierově podání extravagantním světem (kostýmy podmořského světa připomínají svým stylem punk; víla může tančit, přitom jí lze snadno vytvořit ocasní ploutev :-) ) a světem smetánky řekněme začátku 20. století (nádherné uniformy, námořní obleky, společenské róby, oblečení jeptišek). V druhém aktu nejvíc vyniká vnitřní zápas malé mořské víly o skutečný cit, a tím se myslím Andersenova pohádka stala tak úžasnou, tedy že miluje tak moc, že raději umírá sama, než by se mstila na svém princi (podobný motiv zpracoval Wilde ve své pohádce Slavík a růže). No a musím samozřejmě pochválit všechny interprety, obzvlášť představitelku malé mořské víly Yuan Yuan Tan, která také byla za svůj výkon oceněna National Dance Award.

Tak mám pocit, že spousta lidí nepochopila slovíčko "komedie" pod názvem a hlavně nejspíš nepostřehla jeden fór za druhým, protože jim k tomu nikdo nepouštěl reprodukovaný smích na místech, kde se mají zasmát. Přitom tenhle počin vám rozhodně zvedne náladu. Každá z postav tady totiž dostane, co si zaslouží. A to se bohužel v reálném světě stává málokdy.

Záměr nejspíš nebyl špatný, ale výsledek takový je. Spoiler: Nevím, jestli jsem vše pochopila správně, ale jako společné vysvětlení pro strach bývalé manželky o dítě, podivné násilnosti kolem a neexistenci záhadné přítelkyně mi vychází schizofrenie našeho hlavního hrdiny. A snaha vyprávět příběh z jeho pohledu zní celkově jako skvělý nápad. Nicméně provedení se snažilo do všeho vnést něco dalšího, tak aby to vypadalo ještě více mysteriózně (podezřelý hotýlek s přistěhovalci a brouky, upozorňování na blikající žárovku, otevírání dveří lidem na heslo, nevysvětlené zastrašování a stopy krve...) a ještě více intelektuálně (dvojjazyčnost znění s dalšími multikulturními vložkami, citace literárních textů, polská píseň apod.). Co však na tom bylo psychologického? Ono se to tak možná tváří. Ale nevěřím, že by si mohl násilnický schizofrenik říct, tak jo, už chápu, že jsem magor, tak abych neublížil dceři, tak to skoncuju. Zkrátka, výsledkem je směsice, která si hraje na veliké umění, ale postrádá určité sdělení. Po shlédnutí si říkáte, a k čemu mi to bylo?! Nejhezčí je vlastně scéna, kdy spisovatel zahodí sáhodlouhý dopis, který celou dobu psal své šestileté dceři, po chvíli se k odpadkovému koši vrátí, roztrhne poslední list a do skutečně poslané obálky vloží jen přetrženou část s rozloučením "s láskou táta". Jo, bylo by to krásný, kdyby si šlo občas odskočit ze svý duševní choroby. Tenhle film tak ale těží z nerealizovatelného předpokladu. Jistou účinnost by mohl mít, kdyby neklouzal po povrchu ve snaze zalíbit se divákům, nýbrž tvrdě dupal po tom, co s vážnou duševní chorobou souvisí. Tedy scénáři by prospěla podobná procedura jako s dopisem.

Tohle zpracování se realitě ani nepřibližuje. Proč by nějaká soukromá firma dělala podobný experiment? Tolik peněz za co? Film dokonce schválně vyhrocuje a přehání násilí, nejspíš aby i těm nejvíc zabedněným vysvětlil, že se k sobě chováme jako zvířata. Ale v Zimbardově zjištění šlo spíš o překvapivou lehkost, s jakou se přeorientováváme na nejrůznější role. A to bohužel není příliš filmově atraktivní.