spotczek

Chce-li člověk příběh, silného hlavního hrdinu, něco protiválečného, stranícího rodině, pak neudělá chybu. Ale na mě příliš působí černobílost mačistického otce. Je to dokonalá hlava rodiny, protože ví, co a jak dělá, ale pochybuju, že by takhle všechno fungovalo. Dokonce i za války severu proti jihu, když se autority téměř nezpochybňovaly. Konflikt tu tvoří pouze snaha otce ochránit své děti před válkou, což se mu samozřejmě nemůže na sto procent podařit. Zajímavé mi tu také připadá téma církve. Otec chodí do kostela jen proto, že dal slib své umírající manželce. Při poděkování za jídlo ale zdůrazňuje svou hlavní roli, což je moderní americký pohled. Nemůžu si pomoct, je to příliš dobové.

Film Capote velmi realisticky zachycuje, co se dělo kolem tvorby Chladnokrevně. V tom se liší od Infamous neboli Pochybné slávy, která se zaměřila na vztah Capota k Perrymu, čímž je někdy až přehnaná, a je tam patrnější rozdíl mezi první humornější a druhou vážnější půlí. V realističtější a zasmušilejší podobě jde více o duševní stav samotného autora a v této poloze Hoffman exceluje. Nejsilnější však zůstává kniha. Capote do ní vložil veškerou svou upřímnost, své schopnosti, dovednosti, vlastně duši.

U Terkela všechno směřuje k mainstreamu, způsob animace, vyprávění, žánr, kombinace se zpívanými pasážemi, v českém dabingu i výběr dabérů (Kotka, Ebena), ale všechno pokaždé shodí razantní změna. Tedy hned při prvních vulgaritách vám dojde, že nepůjde o rodinný film, přes značné násilí jde vlastně o komedii atd. Já myslím, že se autoři snažili upozornit na některé problémy běžného života, ale "mluvit" o nich běžným způsobem by jim připadalo příliš banální. Zato zesměšnit neschopnost dospělých pomoct vlastním dětem v nesnázích donebevolající ignorancí vypadá o to drsněji. Vážně víte, komu svěřujete svoje dítě?! A Terkela se South Parkem bych nesměšovala.

Seriál zpracovává téma často opomíjené. Ostatně zobrazit nepředstavitelnou krutost degradace osobnosti, hlavně v emocionální sféře, je téměř nemožné. Přesto hodnotím kladně part podvedených a zneužívaných děvčat. Horší je to se zločineckým prostředím jejich vykořisťovatelů. To je důvod, proč dávám 3,5*. Postavy padouchů jsou příliš černobílé. Jejich jednání má být kruté a nemilosrdné, ale někdy je to buď přehnané, nebo se naopak nejde k jádru věci. Například v případě ignorance potřeb jejich otrokyň. I lidé přímo nezasvěcení do hrůzných obchodů se určitě musí nějak vyrovnat s přístupem k lidem, kteří se svou nesvobodou stávají podlidmi. Myslím, že se tak děje vytěsňováním, jakousi profesní slepotou. Více prostoru by si zasloužil přístup nás obyčejných smrtelníků k těm, o nichž se řekne, že pracují v nočním podniku. Tedy silně předsudečný pohled zvenčí. Díl viny totiž nenese jen hloupost důvěřivých holek, co se touží dostat ze zapadákova do světa, obhroublost ziskuchtivých obšoustů a zkorumpovanost veřejných složek, ale také my, ve své snaze přehlížet podstatné, raději nejednat, než aby se člověk do něčeho náhodou nenamočil, a vykrucovat se z vlastní odpovědnosti na stavu společnosti. Bude to znít lacině, ale kde máte jistotu, že neunesou někoho, koho znáte, třeba vaše dítě?!

Je to seriál z lékařského prostředí, který kromě běžných vztahových a profesních věcí řeší doktorskou etiku. Název v původním znění se vlastně vztahuje ke každotýdenním sedánkám chirurgů, které vedení nemocnice cepuje za jejich chyby. Rozhodně se pohled na léčbu a zodpovědnost za ni liší u pacientů i jejich lékařů a seriál se nás o tom pokouší zajímavou cestou poučit. Nejsem si však úplně jistá právě tím způsobem seznamování s tématem. Rozdíl oproti Hausovi spočívá jen v tom, že on nikdy nechybuje, kdežto zdejší hrdinové jsou "normální". Kdyby nebyli "normální" v uvozovkách, nebylo by se na co dívat, což známe z tuctu podobných seriálů. Někdy to na mě působí, že si autoři poněkud vyřizovali účty s nějakým doktorem, který jim nevyšel vstříc. Ono je to s tím řešením zdravotních věcí trochu složitější. Podstatná je prevence (ono i obyčejné čištění zubů vyžaduje při své každodennosti nikoliv bezvýznamnou sílu vůle). A při zanedbání, máte-li se rozhodnout v podstatě během momentu, jak někomu změnit život, zákonitě děláte chyby. Nejsme stroje. Ani "geniální" doktoři nejsou. V jejich případě to akorát dost bolí.

Asi miliontý film, kde diváci nejspíš neocení absenci příběhu. Poe své texty nezakládal na příběhu, nýbrž na účinku. Navíc převedení hororu 19. století do nové podoby je poněkud složitější, než se na první pohled může zdát. Mně se líbí, že se autoři pokusili účinek původních textů přeložit do jazyka šedesátých let: Božská Fondová zhýralá a zkažená?! Gentleman Delon jako trapič, násilník a uzurpátor?! Vzpurná, blonďatá Bardotka povolnou, černovlasou obětí?! Sice to nefunguje tak moc, jak by asi mělo, protože hvězdy filmového plátna můžou způsobit třetí světovou a každý jim to odpustí, ale snaha byla. Nejvíc mi asi vadilo, že se autoři jaksi "drželi při zdi", přitom fantasmagorické Poeovy vize k vizuální tvořivosti přímo vybízejí. V první povídce jde celou dobu jen o nejroztodivnější módní kreace, jakousi historickou paralelu futuristické Barbarelly. To nejzhýralejší co krutá hraběnka dělá, je válení se ve změti těl. Nic však Fondovou nenutí tvářit se opravdu krutě a zhýrale, její erotická vyzývavost trápí pouze diváka. Hlavní hrdina druhé povídky, Wilson, má být nejspíš tak studenokrevný, že ho k emocionální reakci nevyprovokuje ani pohled na krev či bolest obětí. Ale filmu by prospělo, kdyby Delon něco projevil. Závěrečný strach je dost málo. Teprve Fellini v poslední povídce se podle mě zdařile pokusil navodit psychedelickou atmosféru, když pracuje s rozostřeným obrazem a s něčím, co bych jako neodborník popsala jako 2D efekt v klasickém filmovém obrazu (snad to byly tištěné tváře a kulisy, snímané spolu s exteriéry a živými herci), navíc potící se Terence Stamp (zde bohužel jediný opravdový herec; i když - jak těžké je zahrát filmovou hvězdu při absťáku?!) vypadá, že skutečně prožívá krizi. Felliniho volné zpracování původního textu, které převádí veškeré dění do nové doby a do prostředí, které velmi dobře zná, umožňuje kritizovat největší problémy mediálního světa. Hlavně zaměření na materiálno, povrchnost a jakousi duchovní prázdnotu, práci na efekt, afektovanost, podlézání "hvězdám", odtrženost realitě. V podstatě jako by první dvě povídky připravovaly půdu pro Felliniho nesmlouvavé, nelítostné zhodnocení.

Tahle směs nevážného humoru a velmi vážné tragiky mě míjí. Scény stojí na snaze co nejvíc šokovat a vyvolávat bouřlivé záchvaty smíchu. Humorné byly, ale k parodii měly daleko, když se film ke konci zvrtl v přílišnou vážnost. Tím pro mě postrádá sepětí s čímkoliv reálným. Nechci se smát matkám, které opustí své děti, aby si mohly užívat. Nechci se smát jejich dětem, které tím trpí. Nechci se smát nesmělým intoušům. Zábavní mi nepřipadají ani nemocní nebo psychicky narušení. Vtipný se mi nejeví rasismus, neschopnost udržet si vztah, ani sebevražda, lítost, halucinace atd. Ta Houellebecqova kritika soudobé morálky tam je (i když jsem knížku nečetla), nicméně způsob podání mi nesedí ani trochu. Myslí se tím, že jsme trapní a ubozí?! Kde je ale pak nějaká alternativa, aby to nebylo tak schematicky černobílé? Spočívá snad v autorovi či v nás, kteří se z pozice nezasvěceného pozorovatele můžeme utěšovat, že takoví nejsme?

Příběh je to tuctový, vůbec nic akčního nečekejte, ale opravdu je o věcech, jak jsou. Tedy pro mě hlavně o kontaktu rozdílných kultur, především o té evropské, která všechno zná a umí nejlíp, proto by chtěla poučovat, vychovávat a napravovat všechny ostatní. Čím víc totiž zjišťuju o ostatním než našem euroatlantickém světě, tím víc nabývám přesvědčení, že to my jsme jinačí. Žijeme si v bezpečí a bezstarostnosti a připadá nám, že je to normální. Ale existují místa v Americe, Asii i Africe, kde nemůžete jen tak do města, v jakémkoliv oblečení, do jakékoliv lokality. Můžete si myslet, že je to dobře nebo špatně, ale je to fakt. Všude nepanuje naše morálka. Někde prostě ještě jde o holý život. Víc o hrdost a čest než o pohodlí, víc o zvyklosti a tradice než o prachy, víc o "správné" chování než vzdělání atd. Tento film zdánlivě nepůsobí na emoce, musíme si je domyslet. Emoce jsou součástí duševních světů lidí, které sledujeme. Ale všechno je smysluplnější, když např. víme o známých, které v Argentině jejich vyvdaní příbuzní nepustili z dohledu, aby někde na procházce nepřišli k úhoně. Když mi kdysi ve vlaku z Prahy do Vídně velmi dobře zaopatřená Indka, jejíž manžel neustále chodil z kupé na chodbu telefonovat, a pravděpodobně poprvé mluvila s "obyčejnými" Evropany, položila otázku, jak to, že když jsem svobodná, že se nebojím cestovat. Teprve až pak se začaly v médiích objevovat zprávy o znásilněných a zabitých Indkách v jejich hromadných dopravních prostředcích. A jiný známý popisoval svoji cestu z práce domů jedním z jihoafrických slamů, když přemýšlel, co by dělal, kdyby mu tam najednou vyplivlo auto... Můžeme tady na ten náš plácek země nadávat, jak chceme, ale žijeme ve zlaté kleci, jako prasátka v žitě. Protože nejen v Santiagu, když se znelíbíte, neexistují skrýše, kde by vás nenašli, ani lidé či instituce, které by vás ochránily...

Tím, že mě četba Chladnokrevně absolutně dostala a z každé řádky čišelo Capoteho zaujetí osobou masového vraha, kterého se přímo zoufale snažil pochopit, přestože to nejspíš nešlo, budu v jakémkoliv hodnocení značně neobjektivní. Považuju Capoteho text dodnes za žánrově objevný a svěží, proto mi nevadí, když se i tvůrci filmové podoby dopustili některých troufalostí, například když propojili klasickou dějovou linii s vsuvkami z jakýchsi interwiev s hlavními aktéry, nebo když vyloženě přehnali afektovanost slavného spisovatele, příliš ho zženštili. Zde skvěle funguje rozdíl mezi počáteční odlehčenou atmosférou bezstarostnosti a závěrečnou zkroušeností tvůrce, který nejspíš nečekal, jaký dopad na jeho nitro bude tato "reportáž" mít. Úžasně hraje jak Jones, tak hlavně Craig a především díky jim dvěma se před námi zhmotňuje paradox příběhu o příběhu, kdy se sám autor (Capote) stává protagonistou.

Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená.