spotczek

Přirozený šarm hlavní představitelky jaksi nezachrání fakt, že si tento film hraje na to, že je o něčem.

Citlivě podaný příběh, hudba super, zahrané skvěle, ale rádoby duchaplné popisy významu hudby jsou trochu přespříliš. Tvůrčí proces sice má blízko k trápení, ale nemyslím, že by se dalo mezi tvorbu a utrpení zapsat rovnítko. Naštěstí. To je jen jedna rovina barokní estetiky. Ne nadarmo je dnes mnohem oblíbenější a známější například Händel. Filmu se však dá věřit, že byl Colombe uzavřený podivín. Skutečné umění je někde uvnitř nás. Těžko ho předáme, jde vlastně jen a jen o naše vlastní osobité estetické cítění. Proto je pochopitelné Colombeovo promlouvání k mrtvé manželce i závěrečné odkazování žáka k jeho mistrovi. Nejde to chápat, jen přijmout a vlastně obdivovat. Colombe spřízněnou duši nemohl jen tak najít, musel ji pracně a v bolestech vychovat. To je hlavní a krásné poselství filmu. Co se týče formálních věcí, nejsem hudebník, ale bylo očividné, že většina herců neuměla na hudební nástroj hrát, proto dlouhé záběry na nešikovné interprety trochu vadily. Zato se mi moc líbil kontrast "obyčejného" ustrojení Colombea a jeho dcer i jejich neokázalého domu v porovnání s přezdobeností oparukovaných, přešminkovaných panáků ode dvora. I to je příznak baroka, zdobná povrchnost a filozofická zádumčivost, ornament a skutečnost, velké kontrasty mezi životem a smrtí. Zapadá do toho i Depardieu, bouřlivák s poživačným přístupem k životu a zároveň nadšený milovník křehké krásy (ostatně i jeho již zesnulý syn). Škoda tedy, že se film soustředil jen na malinký výsek nesmírně zajímavé etapy vývoje evropského umění a nevsadil ho do širšího kontextu, který by ho učinil zajímavějším, poutavějším, srozumitelnějším a hlavně významově plastičtějším.

Zklamání! Všichni příliš chválí. Elba nejspíš hraje dobře, ale český dabing je katastrofa. Charakter přemoudřelého řešitele záhad, který si je natolik jistý svým odhadem, či je tak oddaný své myšlence, že opomíjí význam reality i názorů druhých, už tu byl tolikrát, že působí ohraně. Scénář případů je konstruovaný s jasným cílem budovat napětí za každou cenu, často přepjatě, hlavně aby se hrdina dostával do co nejnemožnějších situací a divák se tak nemohl odtrhnout od obrazovky. Na rozdíl od skvělého Sherlocka mu však chybí skutečné detektivní pátrání s logickými kroky (zde se postupuje po skocích díky geniálním myšlenkovým zkratkám spíše psychologa než detektiva), není zde humor, určitý odstup, dobrý hudební podkres. Jsou zde jen samí psychopati a gauneři nebo masochistická policie. U Sherlocka jsem ochotná přistoupit na hru, protože to opravdu je hra. V Lutherovi se autoři snažili o něco vážnějšího, ale příliš manipulují s divákem, místo aby pracovali s logikou. Sorry, ale tohle na mě neplatí.

Líbí se mi, že A.Procházka je schopný se za svoje dílo postavit. Neschovává se ve vedlejších roličkách, nýbrž rovnou si vystřihne tu hlavní. Kolik českých herců si samo napíše roli?! Zjevný odkaz na všechny české špenáty a čaje, kterými se zítra opařím, spolu s využitím poněkud komického účinku doslovně chápaných, nových fyzikálních teorií (zde strun), z toho sice nedělá zázrak, ale docela tradiční, dobrou zábavu. Škoda, že obecenstvo na záznamu pro televizi, je poněkud mrtvé, jako by většinu vtipů ani nechápalo. Myslím, že tento problém není na straně Procházky.

Když už si má Clooney vybrat jenom mezi demokraty a republikány, sáhne po demokratech. Ale politika je jinak, zvlášť pro jeho aktivistické já, svinstvo. Nic nového pod sluncem. Alespoň s diváky komunikuje, hned od počátku víte, že někdo někoho vypeče. Já sázela na lži praktikantky. Akorát jsem myslela, že pracuje pro republikány a svého perspektivního nadřízeného využije pro špionáž (Woodová má prostě smůlu, ale vypadá jako mrcha a hraje často mrchy, tak jí tady tu nezletilou naivku moc nebaštím), a ne že chrápe s budoucím prezidentem. Její sebevražda je nečekaná a trochu přehnaná, ale jako záminka pro lámání vazů, obzvlášť mezi přáteli či učitelem a žákem, perfektní. Na druhou stranu se mi nechce věřit, že by ještě dneska někdo věřil v neposkvrněnost a čistotu politiků jako náš hlavní hrdina, obzvlášť je-li tak perfektní, jak se tam o něm většina vyjadřuje. V životě zkrátka o iluze přicházejí jak básníci, tak mladí lídři volebních kampaní.

Podtrhuju výchovný rozměr dokumentu: má-li člověk řešit problémy, nemá si z nich dělat ještě větší. Upřímně nechápu stesky v něktrých komentářích, že to není koukatelný - jak jinak upřímně mluvit o závislosti?!!!!! A je ubohost sama posuzovat kvalitu filmu podle životního stylu zobrazovaných. Jo, život je kurva těžkej, ale často nám vlastní zodpovědnost za něj dochází, až když si vymácháme čumák ve vlastních sračkách. Kdyby člověk uměl dobře poslouchat a chápat ostatní, možná by se sám lecčeho ušetřil. A co se týče pravdy ve výpovědích zobrazovaných - ono to dilema, čemu věřit a co je prostá fabulace, tak nějak patří k věci. Podle mě je právě jednou z podstatných věcí, kterou se závislák musí naučit, pracovat s pravdou a realitou. Vlastně se to týká nás všech, akorát ne všichni se hned kvůli tomu půjdem namazat. Rozhodně každému se hodí, naučí-li se posuzovat možné a nemožné. A podobné dokumenty k tomu přispívají.

Problém financování velké stavby zůstává stále stejný. Jen ten, na koho se to svede, se v souladu s převládající ideologií mění. Dnes se v zájmu demokracie za viníky prohlásíme všichni. Soud kolem tunelu Blanka nebo Opencard je tedy už teď taky fraškou.

Modernistické texty podle mě nelze jen převést na plátno, musíte je přetransformovat. A to se Wellesovi povedlo. Z Kafky zůstala atmosféra a až provokativní vtíravost otázky - A ty jsi bez viny?!

Opravdu vtipné! Nejen humor ve filmu, ale i zdejší nízké hodnocení. To se většina směje jenom prvoplánovým vtipům s lechtivou tematikou?! Aby to neskončilo jako na učňáku, když se automechanici dívali na Cimrmany (bez úvodní přednášky!) a rozpačitě se rozhlíželi: "To má bejt jako vtipný?!" V tomto francouzském filmu se odlehčenou formou a přes narážky na Moliérovu skutečnou hru Tartuffe snaží tvůrci upoutat pozornost na tohoto klasicistního tvůrce, poklad světové kultury. A je jedno, že se odkazují k podobnému filmu o Shakespearovi (oceňuji, že to dělají otevřeně). V dnešní masové kultuře účel světí prostředky (ostatně už tu všechno někdy bylo). V Tartuffovi Moliére odkrýval přetvářku a naši neschopnost bránit se či jen odhalit manipulaci. Nezdá se vám to zase aktuální?! Považuji za příznačné, že kritika lidské hlouposti a zaslepenosti je ostřejší a výstižnější, pokud je vedena formou satiry než způsobem vážnějším. Ve filmu Jourdain prozřel, zmoudřel (ve skutečnosti blbec zůstane blbcem), v Moliérových hrách většinou také všechno dobře dopadne. Já bych ocenila to, že se tvůrcům podařilo najít hlavní znaky i typické finesy Moliérovy tvorby a zapracovali je do ryze nového dílka (byť původní přístup k tématu není originální). Za Moliérových časů se více cenily tragédie, ale kdo dnes hraje Corneille či Racina? My zase vyzdvihujeme originalitu, ale kolik z nás ji dokáže odlišit od obyčejné ubohé snahy šokovat? Stejně jako filmový Moliére (nikoliv ten reálný) i my nakonec zjistíme, že hrát si na to, co nejsme, ničí opravdovost, hloubku i skutečnou hodnotu.

Líbí se mi odvaha pustit se do látky na televizní film tak velkolepým způsobem s tolika výbornými herci. Začátek anglicky "suchohumorný", ovšem ochucený božským tokajským. (Imperial sice neznám, ale mou vášeň pro čtyřputnové až setsakramentsky drahé šestiputnové zatím mnoho lidí z okolí nesdílí; mimochodem zatím nikdo neříkal, že bych "vzpomínala" na minulost :-)) Když se pak ale Sam Neill rozjede a člověk konečně pochopí, o co se v příběhu jedná, nemůžu než přidat jednu hvězdu navíc, za hřejivou atmosféru starých, dobrých časů, kterou umí pánové navodit. Tohle fantasy není. Kouzlí se tu jen lidským šarmem.