JASON_X

No... Přiznám se, že jelikož jsem nečetl knihu (zatím), tak absolutně nevím, jak bych na tenhle film reagoval, kdybych předem nečetl jeho anotaci. Pokoušel jsem se ho tedy vnímat jako sci-fi horror, ale moc přesvědčený jsem nebyl... Scarlett Johansson sbírá osamělé chlápky, nabudí je svým měkkým tvarohovitým zadkem a pak je nahaté a se ztopořenými pyji lifruje mimoprostorem kamsi... údajně na jinou planetu, kvůli chutnému lidskému masu. Ale pochybuju, že bych onu pointu takhle pochopil, kdybych si ji předem nepřečetl. A to přitom nejsem tak úzkoprsý a jednosměrně omezený, abych si nedokázal vychutnat nějaký experimentální a jinotajný art. Ale tohle... tohle na mě asi bylo experimentální až příliš. Trochu rozpačitě dávám třetí hvězdu za pěknou Scarlett, za zajímavě tíživou až zlověstnou atmosféru, za bizarní konec se svlékáním kůže a hlavně za scénu se zdeformovaným chudákem, to byla fakt síla. A v knihovně hned hrábnu po knižní předloze.

Čekal jsem nějaký pochmurný katolický sirotčinec, ve kterém budou malé chlapce týrat sadistické řádové sestry a análně je zneužívat nadržení flanďáci, a tak jsem film dlouho odkládal. Ale on to byl nakonec sirotčinec republikánský a hoši naštěstí nebyli zneužíváni, jen dostali občas pár facek. Nebo řezů nožem. Nebo je utopili zaživa. Ale ne, schválně přeháním, film je to sice chvílemi brutální, ale i lyrický a takový - skoro se to štítím napsat - laskavě hřejivý. Zkrátka pestrá směsice nejrůznějších vášní, vznešených i nízkých, v sirotčinci kdesi uprostřed španělské stepi, prozářená zlatým slunečním svitem, obarvená rudou krví a poznamenaná okolním běsněním občanské války. Dějová linie se zjevujícím se duchem je skoro nadbytečná a místy až rušivá, film by byl skvělý i jako "pouze" realistický. Zajímavá, hutně atmosférická a po filmařské stránce povedená záležitost.

Začátek filmu je vnadný... tím chci říct, že mě navnadil, měl jsem totiž za to, že film naváže tam, kde skončil nepovedený originál, tedy v sedmdesátkách, ovšem v moderně natočených sedmdesátkách. Po deseti minutách ovšem přišla nepříjemně studená sprcha, když děj vskočil do současnosti za zvuků nějaké příšerné současné taneční hudby a objevila se parta Leatherfaceových budoucích hraček; tak nesympatickou sestavu lidských jedinců jsem už dlouho v žádné vyvražďovačce neviděl a nemohl jsem se tedy dočkat jejího postupného vyvražďování (naštěstí jsem nemusel čekat dlouho). Ale scénárista neměl bohužel příliš bujnou fantazii, slabota. Poslední filmová třetina je potom tak neskutečně a neuvěřitelně mozkorvoucí, že jsem její děj sledoval s pootevřenou hubou a totálně perplexním výrazem. Ale zároveň jsem si říkal, že je to tak monstrózně blbé, až je to vlastně zábavné. Jen by mě zajímalo, jestli tohle rejža myslel fakt vážně, nebo to byla nějaká rafinovaná dadaistická recese... Nejlepší scény filmu: Leatherface v lunaparku (trestuhodně nevyužitý potenciál) a Marvin u mrazáku. Třetí hvězda za vrcholnou šílenost scénáře - natočit něco takového chce buď pořádné koule, nebo o kolečko míň v hlavě; sám nevím, co si o tom mám myslet. Navrhoval bych toto pokračování: Leatherface se pod vlivem sestřenky stane starým dobračiskem, naučí se mluvit, číst a psát, v neděli bude chodit do kostela a ve všední dny pomáhat v domově důchodců. A jednou za rok pak půjdou společně se sestřenkou k šerifovi na krocana.

Vynikající pokračování remaku z roku 2003. Sice už ho nezdobí Jessica Biel, zato si ale divák dvojnásobně užije skvělou postavu šíleného šerifa a jeho zdegenerované a šílené příbuzenstvo. Špína a smrad odporné jižanské chatrče i jejích obyvatel je cítit i přes obrazovku, k tomu spousta brutalitek a zároveň nadsázky a ujetého humoru (třeba operace strýčka Montyho)... Platí to samé co minule - nebýt parkinsonovské kamery, dám klidně pět, prvotřídně jsem se pobavil, poklesle a přízemně. DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: V uzavřených místnostech je práce s benzínovou motorovou pilou zakázána, takže si prosím neberte špatný příklad z Leatherface a porcujte mrtvoly buď někde venku, nebo hezky postaru sekyrou a rámovkou.

Filmy s tématikou násilí mě většinou dobře pobaví - buď je totiž ono násilí zobrazeno s nadsázkou, nebo navíc i s humorem (Tarantino, Rodriguez a jim podobní, všelijaké horrorové krváky, řežebné akční filmy apod.), a nebo jsou ony filmy tak dementní a nerealistické (např. mnohé exploaťáky a slashery), že se nedají brát vážně a jsou zábavné nechtěně. Ale pozor - britský thriller Eden Lake je z úplně jiného těsta. Je natolik realistický, že mně samotnému, otrlému cynikovi, kdysi napoprvé dost nehezky zkazil náladu a vryl se hluboko do filmové paměti. Teď jsem si ho dal po čase znovu a zkazil mi náladu podruhé - konfrontace kempujícího londýnského párečku s partou agresivních, vulgárních a bezostyšně vylízaných teenagerů, je opravdu nepěkná a nemilosrdná. Vzkaz je jasný (a stejný, jako u obdobných amerických kousků): Měšťáci, nejezděte na venkov, může jít o kejhák. Hodně nepříjemný film. Z hlediska působivosti a sugestivity jeden z vrcholů žánru, i když hlavní hrdinka je chvílemi nevěrohodná a závěr (s rodiči spratků) je už zbytečně přehnaný.

Havajský míšenec Jason Momoa vůbec, ale opravdu vůbec nevypadá jako Indián a jeho filmová ségra jakbysmet (což mi dalo blaze vzpomenout na Vinnetoua a dederonské indiánky s Gojko Mitićem, ve kterých Indiány hráli jugoslávští cikáni). Ale tahle stylistická drobnost je asi to nejvážnější, co bych jeho režisérské prvotině vytknul. Road to Paloma je celkem příjemný a relaxační film. Jeho scénář je, pravda, trochu jednodušší, ale zase ne úplně dementní - zkrátka dva týpci s motorkami se potkají na cestě odněkud někam, jeden zdrhá před federály, druhý před svou starou, skámoší se spolu a jedou společně dál, cestou zachraňují ženy v nesnázích, rvou se s hajzly, vedou chlapácké rozhovory, spí u ohně v poušti, snídají kafe a cigára, hraje k tomu pohodová muzika a tak. A fízlové jsou jim pořád za zadkem, blíž a blíž... Žádná existenciální či filosofická hlubina, ale na modelingového svalovce s extrémně výraznými nadočnicovými oblouky a s genetickými sklony ke kanibalismu a lovu lebek, je to docela solidní práce. Nečekaný konec je velké plus a druhé velké plus je mihnuvší se nestárnoucí (*1967!) kráska Lisa Bonet, nezapomenutelná mulatka z Angel Heart (se kterou má Momoa, jak zjišťuju na wiki, v civilu dvě děti). Silné tři.

Zrovna nedávno jsem si stěžoval, že už jsem hodně dlouho neviděl film, který by mě opravdu hodně nadchnul, esteticky i obsahově zároveň, a ze kterého bych byl upřímně potěšený až nadšený. A tohle je on! Compadre Jarmusch se vrátil na plné koule a nekompromisně si potvrdil svoje místo v mé režisérské Top 10. Jeden z nejlepších a nejoriginálnějších upírských filmů, který jsem kdy viděl... a že jsem jich už viděl. Pozérské? Afektované? Emo? Ať si. Mně se to zatraceně líbilo. Jarmuschovi upíři mají umělecké sklony a nedbale elegantní image dekadentních rockových hvězd, milují staré věci, třeba staré župany, staré hudební nástroje, nebo starou hudbu a poesii, jejich bejváky jsou plné gramofonových desek a jiného retro harampádí, rádi vzpomínají na svá dávná přátelství s básníky a hudebníky, romantiky i nihilisty (i když lidi moc nemusí a nazývají je "zombie"), po probuzení si říkají "dobrý večer" a "už je venku tma?", plánují sebevraždu dřevěnými kulkami, pijí krev z malých sklenek na stopce a po pár decentních ale lačných doušcích se na několik okamžiků dostávají do euforie, jež si nezadá s euforií poživačů opia... Ovšem když svou dávku nemají, upadají do apatie a sklíčenosti, a jejich abstinenční příznaky jsou podobny příznakům abstinujícího heroinisty. Ústřední herecké duo (Adam a Eva) je fantastické, celým filmem se line geniální, povětšinou nostalgická kytarová hudba (divák možná vzpomene geniální kytaru Neila Younga v Dead Manovi) a děj se odehrává ve dvou příhodných městech - marockém Tangeru, proslulém doupěti beatniků, hippies a jiných alternativců, a v severoamerickém Detroitu, opuštěném, vymírajícím a zdevastovaném městě duchů, ke kterému jsem nedávno náhodou taky něco napsal... ( http://www.csfd.cz/film/293808-requiem-za-detroit/ )

Natočit krvavý splatter coby PC hru, viděnou (=hranou) očima vraha, považuju za naprosto skvělý nápad. A když se k takovému neotřelému nápadu navíc ještě přidá pohledná vizuální stránka, kulervoucí gore efekty a vydatná porce nadsázky a černého (vlastně rudého) humoru, je na světě jedno z mých nejpříjemnějších horrorových překvapení poslední doby. Italové zaperlili. Kvůli roztěkané kameře se na film sice hůř kouká, ale díky krátké stopáži se to dá vydržet a hlavně v tomhle případě je skákající a švenkující kamera opodstatněná. A naprosto mě dostala geniální ústřední filmová skladba L. A. Cop Duo Theme od pána Protector 101, ryze osmdesátková, syntezátorová, skvostná, rajská, božská... Přehrávám si ji momentálně už asi čtvrt hodiny ve smyčce stále dokola a minimálně další čtvrthodinu ještě určitě budu, to se mi naposledy přihodilo s třemi songy z filmu Drive.

Potenciálně zajímavá a příjemná změna v mém filmovém repertoáru, ale bohužel taková nějaká polovičatá, nedotažená, zastavivší se uprostřed cesty odněkud někam (odkud a kam?) Film toho nejrůznějšími lákavými náznaky mnoho slibuje, ale bezradný scénárista fantazii diváka nakonec příliš neuspokojí a možnosti námětu nevyužije. Dějová rádoby mysterióznost je podle mne spíš jen povrchní surreálnost a laciná "lynchovitost". Hlavní postava se chová duchoprázdně a nesmyslně a spíš než snově a halucinačně na mě děj často působil nezáživně a nudně. A to jsem se prosím opravdu snažil vnitřně se zastavit a pomalé tempo filmu si vychutnat. Ale přesto mám z filmu dojem spíš pozitivní - po dlouhé době mě opět konečně potěšila kvalitní olschoolová kameramanská práce (a žlutý filtr filmu i betonovému Torontu sluší), hodně se mi líbila znepokojivá zvuková stopa, Gyllenhaalovo herectví mám rád, jako bonus se filmem mihnou i dvě hezké bloncky a posledních pár vteřin filmu je nečekaná a příjemně mrazivá lekačka. Ale žádnou hloubku ani přesah jsem v Enemy nenašel.

Jo jo, Willis skvěle hláškuje a hraje přesně ten typ chlápka, kteří mu jdou hrát nejlíp, jeho parťák je správňácký cool nigga, aby tenhle biják nebyl jenom pro bílý, Danielle Harris, kterou obvykle nesnáším, je jako přidrzlá a sprostá dcerka naprosto k sežrání, k sežrání je i homosexuální zabiják Majlou... No a Willis samozřejmě všechny grázly přehláškuje, zmlátí a rozstřílí na sračky, zachrání svou dcerku ze spárů únosců, senátora před sniperem, celý stadión nic netušících diváků před bombou, a diváci na stadiónu pak na konci jásají a oslavují tančícího Willise... no, snad jsem toho moc neprozradil. Jasně, šablony a klišé jako prase... ne, jako kráva... jako hodně hodně velká kráva... A k tomu hromada pathosu. Ale píše se rok 1991, takže i moje divácká nostalgie je velká, jako hodně velká kráva. A tehdy jsem samozřejmě podobné filmy jako schématické klišoidní komerčárny ještě nevnímal.