aniabo

Další absolutně retardovaný snímek z produkce Tommyho Wajsoua, kterej sám sebe obsazuje do hlavních rolí, přičemž neumí mluvit a když mluví, tak s divnym ruskym přízvukem; v tomto filmu situace, kdy mu kape krev na palici, nesetře to, ale pět minut heká "wha...wha...what z...hell," když se stěhuje, tahá bedny s nápisem "stuff" a "pillows," má kamarády který jsou podobně retardovaný jako on ("Hey man, I bought a pizza party!"), celý příběh tohoto filmu je prosím vás zarámcovaný do vyprávění houmlesáka v kině, takže k debilním hercům se pojí i debilní scénář, střih bych taky ráda vypíchla, neboť "hororová montáž" uprostřed filmu kde se v celém spektru barevných filtrů střídaj záběry na Tommyho, na dům, na kancelář a na husu (wha,wha,what the hell??), je opravdu zážitek.

Vyloženě sugestivně natočený film, spousta vizuální nádhery, střih a kamera/světlo/barvy boží, všechno vnímá člověk se Sylvou, jejíž příběh mi přijde absolutně přesný - když už se to sere, tak pořádně. Chvíli trvá, než si člověk zvykne na poněkud stylizované herecké výkony, ale druhá půlka už absolutně zaujme. Spíš než cokoliv jinýho mi film připadá jako perfektní svědectví své doby před nějakejma těma deseti lety, kdy se chodilo v Praze do Roxy nebo do Radosti, holky měly barevný čočky, všichni nosili ty samý brejle proti slunci z vietnamský tržnice (raybany jakoby vůbec nebyly, mimochodem kam se poděly ty tržnice taky?), zároveň ze všech stran jede depresivně alternativní Khoiba v soundtracku..Zábavný ještě je, jak se v tomhle filmu ukážou později všichni známý lidi: Xindl X jako scenárista (co na tom teda tak vymejšlel nevim, nicméně pár trefnejch scének ze života tam je), Julius Ševčík jako začínající režisér, Krobotová a Krobot (hraje nasranýho souseda), zfetovaná Anička Polívková a drsná blbá blondýna Pazderková za barem.

Prvních deset minut filmu taková soda, že jsem byla ráda za to víno, co jsme si do kina v záchvatu žoviality přinesli. První půlka skvělá - absolutně nádherný barvy, akční střih, brutální zvuky - čumět sedm minut na to, jak někdo leze na strom ještě nikdy nebylo tak znepokojivé a poutavé. V momentě, kdy se objevila druhá dějová linie, přičemž bylo tedy jasné, že všichni přežili (Naomi Watts teda trochu namodralá), začal příběh nabírat slabší spád: nakonec hodně velkej doják, spousta velkejch klišé (táta se synem pobíhaj po nemocnici a nemůžou se potkat), závěr, kterej mi přijde příznačnej pro americký filmy poslední doby - na jednu stranu happy end, ale chceme, abyste se zamysleli, protože neštěstí pořád přetrvává (asi jako když se Jessica Chestain rozbrečí v letadle, ačkoliv Usamu našla). Na druhou stranu bych vyzdvihla dětské herecké výkony, to mě fakt dostávalo, Naomi Watts nevím proč byla nominovaná, když většina jejích vstupů byla zkrátka pečlivá práce maskérky, Ewan McGregor tentokrát ve své hodně ubrečené poloze, naopak Géraldine Chaplin, která se objeví jen na chviličku a taky k tomu pobrekává, působí velice charizmaticky. No, je jasný, že zvolit si film s touto tématikou jasně povede k nějakému jímavému výsledku, Lo Impossible to náhodou báječně doplňuje i tím, jak je parádně natočeno.

Prvoplánové, kýčovité, dlouhé, zahlcené "moudry" jak z knih Paula Coelha - "když se budete mít rádi, bude všechno lepší"/"v historii se opakují stejné chyby"/"lidský život skončí ale jsou věci které můžou přetrvat," děkuji mockrát, jsem po shlédnutí opravdu chytřejší. První hodinu nuda, poté se příběhy začnou rozjíždět, víc do sebe zapadat, nutno říct, že střih je někdy docela paráda (pokud se zrovna nejedná o totální fail typu "otevři mi bránu svého srdce" v jednom příběhu, střih, a v jiné dějové linii se zrovna otvírá brána do domova důchodců). Všichni maj na sobě tunu make upu, pobíhají mezi typicky matrixovym prostředím anebo naopak kýči v podobě krajiny se zapadajícím sluncem, aluzí na jiné filmy je tam navíc tolik, že jsem měla občas pocit, že spíš než cokoliv jiného zkrátka při vytváření scénáře docházela inspirace. Druhá půlka filmu, která je poněkud napínavější než ta první, nicméně stále dost předvídatelná, končí typickým "anti-climaxem," kdy se, po vyřčení všech mouder a absolutně explicitního propojení všech, ano, opravdu všech (jako bychom to nečekali už od 0:15) dějových linií a postav v nich, konečně dobere k natahovanému dojemnému (sladkému a uslintanému) konci.

Melodrama jak podle návodu, kterak zaujmout rozličnými dilematy v lidském životě, takže koukáme na spor legality, ilegality, legitimity, střetu zájmů osobních a zájmu "polis," zřejmě se nakonec objeví i otázky, co je tedy vlastně správné a co je špatné, no a samozřejmě že je správné to, jak nakonec film dojemně dopadne. Vizuálně s sebou film stále tahá některé expresionistické postupy, takže zaujme například kontrastním svícením a někdy i poměrně stylizovanými interiéry (např. v závěru šikmé schodiště po kterym běhá táta se synem a pak máma s Betty Amann). Gustav Frohlich svým vzezřením a svojí postavou v rámci příběhu děsně připomíná zoufalého hrdinského vojáčka Fredericka Zollera v Hanebnejch Panchartech, který se zmítá mezi tím, co mu káže zákon/stát/nadřízení, a pěknou ženskou.

Ačkoliv většinou nemám ráda filmové vypravěče, u Sunset Blvd je ono vyprávění důležitou složkou příběhu, který dohromady perfektně funguje právě ve spojení s často vtipným/sarkastickým/cynickým komentováním pozorovatele, který má výborný odstup (je mrtvej no). Důkladná práce kamery, vystřídá se milion druhů rámování a švenkování, takže je film vlastně poskládán jen z absolutně dokonalých obrazů, které by mohly fungovat klidně samy o sobě. Gloria Swanson a její barák opravdu působí jako z doby němých hororů, Erich von Stroheim jako její slouha a taky bývalý manžel celou atmosféru totálního bizáru svými decentními vstupy náramně doplňuje. Jasný je, že film zpracovává mnoho témat, pomíjivost slávy a nevim co, co přišlo zajímavé mě, je tematizace psaní/natáčení/hraní a práce se situací "nástup zvuku ve filmové historii," protože se ukazuje (a to třeba právě na dalších filmech padesátých let, eg. Singing in the rain), že se jedná o opravdu důležitou změnu, se kterou se film snaží vypořádat i v rámci příběhu. No o žádný moudro se nejedná, já vím, ale rozhodně stojí za to čumět na Sunset Blvd jako na určitý metatext, film ve film, filmovou historii ve filmový historii a ták.

Prvních třicet minut filmu se akorát křičí a přehrává, a Elizabeth Taylor, jakkoliv krásná, pobíhá z pokoje do pokoje a mluví tím nejsilnějším a nejšílenějším americkym přízvukem, nicméně v momentě, kdy do sebe střípky předchozích konverzací začnou zapadat, je příběh hned silnější a napínavější. Filmová adaptace, na které je dost znát, že se jedná původně o divadelní hru, přeci jen se to odehrává v jednom domě, pohyb je pak v rámci něj a film je založenej pouze na dialogu; herci dobrý, Burl Ives podle mě trochu zachraňuje - asi by mi Taylor a sexy Paul Newman nestačili. Nicméně mám dojem, že výsledkem je zvládnutá a napínavá adaptace: v určitý moment rodinná vékávéčka zkrátka chytnou a nepustí až do poněkud sladkého závěru. Trochu mrzí, že "metaforu s berličkou" cpe film divákovi totálně pod nos, od počátku, kdy Newman kulhá, přes veškerý jeho pády, tematizaci nějakýho berlení se a nakonec i samotného výkřiku, "ty vždycky potřebuješ nějakou berličku," hehe.