Douglas

DELUGE je fascinující nejen působivou apokalypskou, ale zejména postupnou proměnou vyprávěcích schémat, jež si v rámci jeho tří poměrně jasně odlišitelných třetin předávají štafetu. ___ V první třetině je to katastrofický film, který už měl docela tradici, viz např. KONEC SVĚTA z roku 1916, KONEC SVĚTA z roku 1931 či třeba NOEMOVA ARCHA z roku 1928. V druhé třetině, už méně standardně, dominuje postapokalyptický film, k jehož uchopení posloužilo především westernové narativní schéma o boji páru s bandity v přesile. V poslední třetině pak vyprávění ovládnou vzorce melodramatu o americkém maloměstě, které do druhé třetiny pronikalo spíše v rovině doplňujících motivů. Právě jimi se vytvářely podmínky pro milostný konflikt ve finále, aby nepůsobil příliš násilně. Ve všech třech částech je přitom nástrojem vyprávění na jedné straně americká rodina, jejíž osudy se ve druhé třetině nečekaně rozdělí, a na druhé straně záhadná, velmi charismatická ženská postava Claire. ___ Tento šestašedesátiminutový film pro RKO natočil jako svůj celovečerní debut scenárista a režisér Felix E. Feist, pozdější tvůrce mnoha řízných béčkových noirů. Už tady se projevuje jeho pozdější lakoničnost, tendence k působivým výpůstkám (zejména katastrofická třetina v řadě montáží), odvíjení vývoje vyprávění zejména od nastolených situací spíše než od nudné pravděpodobnosti nebo psychologičnosti - a přesouvání důrazu na jednání ženských postav (muž na konci dělá politiku, zatímco skutečný konflikt je postaven mezi dvě ženy... a muž v důsledku moc nechápe, co a proč se vlastně stalo). ___ Ona proměnlivost stylu i vyprávění se jistě promítá i do kolísavého rytmu a kdo si oblíbí jedno schéma, nemusí mu vonět to následující, ale nikoli navzdory tomu, nýbrž i kvůli tomu doporučuji tento snímek vidět. Ostatně, napomůže i lepšímu pochopení kořenů katastrofického blockbusteru v pojetí Rolanda Emmericha, který na film DELUGE dost možná navazuje (zejména v DNI POTÉ a 2012) a považuji za velmi nepravděpodobné, že by jej neznal. Současně je pozoruhodné, že film vznikl ve stejném roce a ve stejném studiu jako mnohem slavnější KING KONG, s nímž sdílí řadu rysů: odlišné části, proměnlivost dominujících schémat i silné katastrofické motivy. KONG si nicméně nechal hlavní destrukci na závěr, což jej holt činí divácky mnohem atraktivnějším než čistě melodramatické vyvrcholení DELUGE.

ŘEKU z roku 1933 jsem do dnešního poledne neviděl a dohnala mě až coby součást vygenerovaného vzorku k analýze. Je to mistrovské dílo, do něhož se promítá Rovenského hluboké zakotvení v dějinách němého filmu a podařilo se mu brilantně skloubit němé sekvence s těmi zvukovými. To platí zejména pro vskutku geniální, důmyslně vystavěnou několikafázovou sekvenci lovu štiky, přerušeného v okamžiku největšího napětí, které je umocněno zoufalým hledáním ztraceného chlapce. Je zajímavé, jak málo se hovoří o vlivu severského filmu druhé poloviny desátých let, protože právě s jeho tradicemi ŘEKA nejvýznamněji komunikuje. ___ Divácky mě uhranul i nečekaně vystavěný konec, ve kterém celý příběh směřuje k dvěma klíčovým, emocionálně působivým setkáním, ale vyprávění se oběma vyhne. Jelikož chlapec netuší, že je svými nejbližšími považován za mrtvého, nemá tendenci je přesvědčovat o opaku. Neupozorní na sebe svoji dívku kráčející v hořkém žalu kolem něj, aby jí mohl tajně položit na polštář svůj upřímný dar... a jejich pravděpodobné následné setkání proběhne jen v naší mysli, nevidíme je. A setkání s rodiči proběhne zcela mimo záběr, pouze za pomocí zvuku, kdy radost rodičů vyjádřená jen skrze jejich hlasy vytěžuje pro změnu dramatický potenciál zvukového filmu. ___ ŘEKA nemá klasickou dramatickou strukturu a její kompoziční sevřenost se vyjeví až v jejím úplném závěru. Mezitím se po velkou část trvání filmu na příběh chlapeckého hrdiny z jeho vlastní perspektivy i z perspektivy jeho otce navěšuje mozaika drobných příběhů dalších obyvatel vesnice. Parametrické sekvence záběrů na přírodu, opakování motivů každodennosti, zpočátku zdánlivě mimoděčný motiv štiky a bot a naopak zdůrazňovaný motiv navrácení se místního pytláka, konec základní školní docházky... to všechno působí z moderního hlediska zprvu jako zdánlivě nesourodá mozaika, jež ale nakonec zaklapne do nebývale promyšleného díla. ___ Jistě, s docela alternativní organizací a rozkročením mezi několik tradic: stylových tradic němého a zvukového filmu, s čímž souvisí i pro český film relativně typické nenásledování hollywoodských norem střihové výstavby filmového prostoru, tradic narativních klasických dramatických motivů a kaleidoskopu každodennosti, ale v této alternativnosti nezaměnitelného. Vykašlete se na nálepky typu poetického či lyrického, které znamenají bůhvíco. Tohle není ani snímek o krásách české krajiny. Ne, je to snímek o kráse kinematografie jako umělecké formy. Nebo ještě jinak, ŘEKA je prostě zatraceně parádní film! (Jen škoda, že kopie na DVD je tak nebývale ohyzdná, chtělo by to pořádnou digitalizaci.)

[2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní.

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v první dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... a ano, uronil jsem slzu, ba několik.

Je HELLBOY (2019) pekelný film? Podle amerických kritiků ano. Inu, jak kdysi poznamenal Alfred Hitchcock, když se dehonestující slovní hříčka ve vztahu k názvu filmu nabízí, nedokážou jí odolat, i kdyby to byl dobrý film. A je? "Yo, feel the flow. Que pasa? Paradox. Gente adelante, you know it never stops," deklamovalo se v jednom pozapomenutém devadesátkovém hitu. Chci věřit, že na place to hrálo v jednom kuse. Jestli totiž filmový HELLBOY něčím neustále provokuje i zaujímá naši pozornost, je právě vnitřně paradoxní povaha jeho výstavby. Ponechávám tedy stranou onu otázku, zda je HELLBOY dobrý film - protože mě zajímá spíše odpověď na to, z jakých důvodů jej lze shledávat pozoruhodným a inspirativním. A to vskutku lze. Původní komentář jsem rozepsal do textu na Poznámkách.

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp.

Je řada věcí, o nichž by se v případě KRYTÉHO VOZU dalo hovořit, ale zaujalo mě hlavně vyprávění, které v souvislostech hollywoodského filmů působí zvláštně. Na jednu stranu jde vlastně o sérii epizod, ba kapitol z roční cesty jedné karavany osadníků na cestě do Oregonu během roku 1848. Tato je propojena zprvu volným motivem souboje o dívku, dcera vedoucího výpravy. Tento motiv se postupně vyostřuje, když je hlavní hrdina obviněn z dřívější loupeže a dívka je mu zapovězena - přičemž v hodině projekce se odhalí, že to bylo celé jinak. Jenže odhalí se to vedlejší postavě, navíc v danou chvíli notně opilé, takže to zapomene a nemůže si dost dlouho vzpomenout. Jinými slovy, okamžik vyřešení tohoto jednoho z mála opravdu klasicky kauzálních propojení celého příběhu se neustále odkládá - opilosti, nedorozuměním, rozloučením, útokem indiánů a podobně, takže epizody působí sevřeněji, ačkoli nejsou o moc sevřenější než v některých spíše epizodicky vyprávějících kinematografiích (včetně naší, třeba). To je samozřejmě jen jedna z taktik, skrze kterou filmaři na sto minutách trvání (přibližně, je to němý film s odhadovanou rychlostí projekce) epizody propojují, další je motiv pluhu či chlapec a bandžem a žvýkacím tabákem. Ačkoli se v něm stříhá docela rychle, úhlu snímání je méně, než bychom od amerického filmu z roku 1923 čekali, a to i v porovnání s filmy třeba z roku 1917 či 1918. Na druhou stranu opulentní výprava a karavana vozů v obrovských celcích odpovídá finančním možnostem hollywoodské kinematografie v první půlce dvacátých let. Není to jednoznačně dobrý film, na to je práce s epizodami, vypustkami i motivy přece jen poněkud nesoustavné povahy, ale rozhodně je svébytnou modifikaci toho, co se už tehdy v amerických studiích u filmu a takovým rozpočtem považovalo za standardní. / Pordenone, Le Giornate Del Cinema Muto

Oktavianus: Zachovaly se celé scény, jde prakticky vzato o výjevy ze života Ježíše Krista s důrazem na pašijový vzorec vývoje. Jedna scéna (křest Janem Křtitelem) se dochovala ve dvou jetích. Stejně jako u všech ostatních filmů Luigiho Maggia bych ani tady z prostých fotografií mnoho nevybočoval, neb jeho nebývala síla je v dynamice inscenování, přičemž aplikovat na ně normy realistického herectví a vůbec vyznění se zcela míjí se soustavně jim rozvíjenou poetikou. Viděl jsem řadu jeho filmů a řadu filmů jeho současníků ze srovnatelného období italského filmů, přičemž Maggi není žádný řadový tvůrce, naopak to byl geniální režisér a pouze rozvíjel jiné estetické normy, jež nakonec převládly (což platí jak pro krátké filmy, tak třeba pro vynikající delší film LA LAMPADA DELLA NONNA.

Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál.

Po mnoha letech jsem se dnes po práci podíval na POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE. Inu, zaujalo mě na něm hodně věcí... Třeba to, jak pravidelně po ca. 20 minutách mění žánry a cíle v relativně volně pospojovaných epizodách. To, jak neustále vytváří uvnitř těchto epizod dynamiku rozdělováním dějových akcí na dvě linie. To, jak pracuje s hudbou občas skoro leoneovským způsobem (existují dvě skladby, které si začnu samovolně broukat každý týden: Chayennovo téma z TENKRÁT NA ZÁPADĚ a téma padouchů z POKLADU, konkrétně tento žesťový motiv). To, jak se pracuje s fikčním světem, v němž se každý s každým zná. I to, jak je hrdinou filmu postupně se proměňující prostředí. Ovšem nejvíc mě zaujala práce s vyprávěním - a teď přijdou spoilery. ____ Podivoval jsem se jak nad centrální osnovou s mapou a pokladem, tak nad její realizací v procesu vyprávění. Hrdinové mají mapu a padouchové chtějí mapu. Hrdinové - z nichž někteří mapu studovali roky, další je indián, jiný znalec prostředí atp. - sami musejí nad kartograficky přece jen poněkud nemoderním artefaktem dlouho dumat, než ho rozlousknou, přičemž jeden z nich zná (Fred) mapu tak dobře, že ji k nalezení pokladu nepotřebuje. Lze tedy pochybovat, že by si padouchové s mapou vůbec poradili... ovšem to není potřeba, protože je k pokladu krok za krokem dovede Fred. ____ Samotná mapa se tak ca. v hodině filmu stane bezvýznamným MacGuffinem - a napětí se odvíjí od toho, zda se Vinnetouovi a Shatterhandovi povede dostat k jezeru první. Nepovede, padouchové se dostanou k pokladu, umřou a poklad nezíská nikdo (což jistě stařešinu, který ho celý život nesmyslně hlídal, potěšilo). Kde vykřesat napětí? Dlouhou sekvencí útěku Freda a Ellen - jež končí tím, že po minutě vítězného uplavání jsou opět chycení o padesát metrů dál. Co teď? Oběšení Freda, zatímco padouchové už jsou dávno mrtví. Záchrana na poslední chvíli, smutný pohled na zabité padouchy... závěr vlastně bez dlouhodobě motivovaného vyvrcholení. ____ Jinými slovy, ten film je nádhernou ukázkou popření funkční dramatické struktury na jedné straně a její neuvěřitelně účinnou imitací na straně druhé, přičemž dramatická struktura je vlastně jen záminkou. Záminkou pro inscenování různých typů žánrově rozmanitých potěšení, které utkví spíše samostatně: přepadení dostavníku, přátelské atmosféry v saloonu, noční infiltrace do tábora padouchů, osvobozování zajatců, přepadení farmy, souboje u indiánů, road movie, léčky v kaňonu, scény s pokladem. Záminkou pro neustálé zapojování figur do fotogenizovaných scenérií ve velkých celcích: projíždějí krajinou, čekají na břehu, plavou pod vodou, brání se v improvizované skalní pevnosti atd. ____ Není divu, že POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE dokázal v Evropě obstát i v konkurenci westernů jako V PRAVÉ POLEDNE, SEDM STATEČNÝCH nebo NA SEVER ALJAŠKY, protože je vlastně podvracením mnohých norem narativně klasického pojetí westernu ve většině jeho dostupných variací. To už neplatí pro další filmy série, které z různých linií westernových konvencí čerpají mnohem okázaleji, ale POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE coby film o honbě za pokladem, kde nikdo poklad nezíská, a film o hrdinech větších než život, kteří ovšem skoro všechno prošvihnou, je v tomto prostě obdivuhodný.