Lish84

Vcelku jednoduchá historka postavená na omylu, jejíž konec tušíte už předem. Díky Ivě Janžurové, která si svou roli viditelně vychutnala, ale rozhodně pobaví. Že se zvolená hudba k filmu zrovna nehodí pak ani moc nevadí.

Ještě sice ne tak emocionálně silné a s tak podmanivou atmosférou jako novější film Jakuba Hussara Dalur, ale i zde je působivě a přitom jednoduše nastíněna neradostná budoucnost. Skvěle je rozehrána jednoduchá dramatická zápletka a díky tomu, že se ve filmu nemluví, tak herecké výkony netrhají za uši amatérismem - naopak! Především z filmu sálá velký potenciál tvůrce, který netápe - ví co chce a jak toho dosáhnout. A kterému byste okamžitě svěřili peníze na nějaký pořádný profesionální sci-fi celovečerák...

U jiných kriminálních filmů Jiřího Svobody (Sametoví vrazi, starší Řetěz) mi často vadil děj zahuštěný tolika postavami, že jsem se v něm ztrácel a nemohl se do něj vžít. Rána z milosti tímto neduhem netrpí. I zde jsou sice asi tak dvě postavy a nějaké motivy nadbytečné, ale mnohem více se sází na jednoduchý dramatický děj, který vrcholí napínavou závěrečnou scénou. Sice se v ději sešlo až mnoho náhod najednou: Policejní ředitel kryje nehodu svého známého (mafiána), při které byla těžce zraněna dívka, což je NÁHODOU přítelkyně ředitelova syna. Jediný svědek nehody je NÁHODOU ředitelův známý a také bývalý učitel jeho syna. Přesto lze obě náhody docela s klidem tolerovat, protože díky profesionální režii Jiřího Svobody tolik nebijí do očí a hlavně jejich účelem je větší dramatičnost děje. V závěru by se napětí opravdu dalo krájet, za podobnou scénu by se nemusela stydět kdejaká americká kriminálka. Režisér klidně v této scéně mohl přitlačit na pilu a napínat nás ještě více. Scénář Josefa Klímy sice občas zaskřípe v dialozích, ale jeho publicistická zkušenost je znát - děj nepůsobí vycucaně z prstu jako třeba v seriálu Eden. A malá poznámka na závěr: Vzhledem k tomu, jak byl děj rozehrán, by se dal konec označit i za happy-end. Takže místo rozhořčení "nikomu se nedá věřit", jsem měl na konci spíše dobrý pocit, že bylo spravedlnosti učiněno za dost...

Herecké výkony? Standartní. Vyčnívají Jiřina Jirásková a Marta Vančurová, ani ony však nijak zvlášť nestrhnou. Provedení? Průměrné, příliš zestárlé a občasné pokusy o umělecké záběry zbytečné. Proč tedy tak vysoké hodnocení? Protože tu je velmi silný příběh do kterého když se vžijete, velmi na vás jeho závěr zapůsobí. Podaří se mu ve vás zanechat hluboký smutný pocit ze sobeckého jednání mnoha lidí.

Vezměme to popořadě: scénář není špatný, Sabina Remundová (scénáristka a režisérka zároveň) viditelně ví, co chce vyprávět. Problém je, že to vypráví a režíruje dost neobratně. Hluché scény se tu sice nenacházejí, každé scéna a dialog má svůj smysl - odkryje vždy o kousek víc o lidech kolem staré Maryšky. Ale co na tom, když dialogy velmi často neuvěřitelně skřípou a režie je také znatelně nezvládnutá - hlavně při scénách s více herci. Postavy, jejich charaktery a vlastnosti jsou nepochopitelně vyhnané do extrému. Už jejich samotná vizáž! V případě záporných postav přímo karikatura. Zlá dcera je namyšlená nafintěná panička, její uťáplý manžel nosí staromódní svetr a kalhoty a rozmazlený synek je obtloustlý. Maryščina dcera svou matku nemá ráda a když v jedné scéně vysvětluje proč, člověk by ji i chápal. Jenže chová se tak protivně a hystericky, že to nejde. Proč nebyl příběh vystavěn tak, aby divák trochu přemýšlel, zda nemá na své chování trochu právo? Protože to takhle bylo jednodušší napsat a natočit? Za ty hodné tu vystupuje mladý pár a jedná se o opačný extrém. Poctivost, dobrota a mravní čistota z nich jen čiší, následkem čehož se skoro pořád tváří trapně a směšně. Nemluvě o tom, že jejich představitelé dvakrát dobře nehrají. A samotná Maryška? Jedině díky ní v podání Ivy Janžurové stojí tento film za vidění a má alespoň nějakou kvalitu!

Televizní filmy Zdeňka Zelenky jsou pro mě většinou jen kvalitním průměrem, Karlínská balada je ovšem povedenou výjimkou. Zelenka opět obsadil Jiřinu Bohdalovou, kterou tentokrát doplnil Stanislavem Zindulkou. Oba hrají role svého typu a předvádějí nádherný herecký koncert - pobaví, dojmou i zarmoutí. Scénář vychází z předlohy Olgy Scheinpflugové, role jim ale byly zjevně upraveny na tělo. Z ostatních herců je stejně kvalitně doplňuje Věra Galatíková. Jednoduchou zápletku roztaženou na celovečerní stopáž většinou kritizuji, tady by však spěch jen filmu ublížil. Je záměrně natočen tak, jakoby vznikl snad někdy už před dvaceti lety, ale právě to ho činí kouzelným. Předlohu využili tvůrci dokonale a zároveň nejde o obyčejnou ilustraci, jak se bohužel často v podobných případech stává.

Mohla to být vynikající komedie, to by ovšem režisér Igor Chaun nesměl do každého svého filmu cpát mystické a duchovní motivy. Dle závěrečných titulků se podílel i na scénáři, čímž průměrný text ještě více zkazil. Motiv s kalhotami jako důkaz nevěry je zajímavý nápad, nicméně jinak je to spíše bakalářská historka roztažená na téměř celovečerní stopáž. Ale je tu Vladimír Dlouhý! Snad ještě v žádném jiném filmu tolik neprojevil svůj komediální talent. A když se dá dohromady s Jaromírem Dulavou, je člověku líto, že na příhodách této dvojice nebyl postaven celý film. Zejména záchodová scéna nemá chybu! Škoda, že tentokrát zase chtěl režisér natočit něco víc než dobrou komedii a tím to pokazil. Promluva policisty v závěru je trapnost sama a rádoby šokující pointa je snad i zbytečná (nemluvě o tom, že je jasná už aspoň pět minut předem).

Ridley Scott chce, abychom si film vychutnali podobně jako dobré víno. Takže žádný spěch, jen příjemná nálada a vychutnávání každého momentu. A zpočátku to funguje - děj je jednoduchý a nikam nespěchá, přesto má film spád a je vyšperkován mnoha vtipnými i melancholickými momenty, díky kterým jsem si ho výborně užíval. Jenže čím více se Russell Crowe ve starém sídle zabydloval, tím víc vystupovala jednoduchost příběhu stále více na povrch, zápletka se nijak zajímavě nevyvíjela a začalo to být až trochu nezáživné. Zkrátka: Dobrý ročník je ten typ filmu, u kterého počáteční nadšení postupně klesá - začátek na 5/5, poté 4/5, pak už jen otrávené 3/5. Škoda.

Nejsem sice znalec, ale muzikálová čísla, které zde filmaři natáčí, mi do éry českého filmu počátku 40. let rozhodně nesednou. Jakoby sem zabloudila z filmu Dáma na kolejích. Jistě jde o tvůrčí záměr, ale jeho smysl vůbec nechápu. Navíc tyto taneční výstupy vždy spolehlivě pohřbívají napětí, které se v přestávkách mezi nimi daří jakž takž vybudovat. A ani jinak se filmařům dobu děje moc evokovat nedaří. S ohledem na námět je také film zbytečně dlouhý. Jediný výrazný klad je Jiřina Bohdalová, která s úspěchem ztvárnila jednu ze svých dramatických rolí.

Film se začíná odvíjet poměrně nezáživně, ale s přibývajícími minutami napětí pomalu, ale jistě houstne. Vrcholí pak scénou obklíčení v horské chalupě, která je bohužel příliš brzo utnuta a tím do značné míry pokažena. Samotný závěr pak vyznívá spíše do ztracena. Nicméně vše, co by měl správný dobrodružný film z války mít, tu v uspokojivé míře je.