Kimon

Příběh ohromující, příběh studený i emocionální. Studený jako obě hlavní postavy, studený jako ty zdi věznice, ve které se celý příběh odehrává. Smutný jako výrazy v obličeji těch dvou a emocionální tak, jak to v duších lidí citově poraněných už bývá. Ne všichni mají možnost prožít svůj život v relativním klidu a pohodě. Zde, ve věznici se setkávají dva lidské osudy, dvě ženy, které jsou si tak vzdálené a přitom mají tolik moc společného. Spojuje je láska ke klavíru, láska k hudbě, opuštěnost, ale také krutý osud, kterým každá z nich prošla bez ohledu na to, že jsou věkem tak vzdálené a potkali se až v onom vězení. Každá ovšem v jiné roli. Obě potřebují lásku člověka blízkého, kterou hledají, ale nenachází. Chybí jim a neumí to dát najevo. Cesta k sblížení je dlouhá, hodně útrpná, hořká a konec nemusí být vždy šťastný. Tentokrát to ale vyšlo, i když "jen v úvozovkách". Film vznikl dva roky po smrti Traude Krüge (*1921 - † 2004) a byl věnovám její památce.

Bohužel, v tomto raném snímku J. Gabina se zatím neprojevuje jeho "Velké" herectví, jak je tomu zvykem v pozdější tvorbě. Celé filmové dílo na mě působilo nepřesvědčivým dojmem, plytce a bez špetky akčnějšího náboje nebo jiskry. Obsahově jistě dosti zajímavé, ale herecky podané značně fádně. Řekl bych průměrné herecké výkony, včetně toho Gabinova. Jako by to zahráli schopnější amatéři ze zájmového kroužku z Horní Dolní :-)

Odstíny lásky, nevšímavosti nebo i nenávisti mají mnoho nekonečných podob. Láska zanechává v srdci zamilovaných jasné nesmazatelné stopy, které nevymizí po létech i kdybychom si to přáli sebevíce. Postupem času z manželství ta nádherná prvotní zamilovanost vyprchá (vryté stopy zůstávají) a je jen na těch dvou, jaký další osud si nachystají, jak se psychicky vyrovnají s osudem, který do svazku těch dvou náhle či nepozorovaně vstoupí a souhru těch dvou pořádně zamotá. A o tom je toto vynikající mrazivé psychologické drama Juliena a Clémenceine, které vyústí do nečekaného dramatického konce. Film, který nám má co nabídnout k zamyšlení. Nebojím se dát plný počet hodnotících bodů, protože čemu dát plný, když ne tomuto?

"ŽIVOT PŘECE NENÍ JENOM O TOM UŽÍVAT SI A BRÁT, ALE I O TOM, OBĚTOVAT SE PRO JINÉ A JINÝM DÁVAT." Téma snímku "Bába" je bezesporu nanejvýš vhodné pro současnou mladou generaci, která se chová v duchu myšlenky zachovat si maximálně pohodlí, mít peníze a užívat si. Čest výjimkám, které existují. Bohužel to současné mládí si přeje pouze a jen užívat pohodlí a není ochotno cokoliv pro jiného obětovat. A bohužel si také neuvědomuje, že i to jejich mládí je pomíjivé a jednou přijde jejich vlastní stáří. A jak se dnes chováme ke starým a nemohoucím, to nám v našem vlastním stáří připomene ta další, nastupující mladá generace. A může to být velmi kruté, obzvlášť když nebudeme dementní a vše budeme vnímat. Mám obavy, že zodpovědnost a cit k druhým se v současné době vytrácí jako pára nad hrncem. Ta mladá dívka totiž postrádá pocit vděku vůči své mámě za to, že se o ni máma stará, pracuje, obětuje se, aby ona sama mohla studovat a měla vzdělání a zajištěnou existenci. Ten vděk vlastní mámě by mohla vyjádřit tím, že se na oplátku na určitý čas obětuje sama a s citem se postará o umírající babičku - matku své mámy. Mentoruji? Možná, ... ale věřte, že vím o čem mluvím. Sám jsem se staral o umírající po dobu čtyř let. A vůbec to nebylo lehké. Ale věděl jsem, že své umírající mámě hodně dlužím. Koukněte tedy na ten zajímavý dvacetiminutový snímek a zamyslete se, jak by jste se zachovali v takové situaci vy a zda by to bylo správné. Pět bodů dávám za téma, které si Zuzana Špidlová vybrala, nikoliv za kvalitu snímku z hlediska profesionality. Chápu, že ve finančně skromných studentských podmínkách a s minimálními režisérskými zkušenostmi nemůže vzniknout po všech stránkách profesionální filmařské dílo. Zuzana Špidlová vyslala do světa signál, že může být v budoucnu schopnou režisérkou. Jak to ve skutečnosti dopadne, to nám ukáže až budoucnost. Je to o tom, jaké téma si vybere a nakolik profesionálně jej zpracuje.

"Docela obyčejný příběh" není až tak docela obyčejný jak název naznačuje, ale příběh, který nastiňuje obyčejné životní problémy Marie a jejich přátel. Takové, jaké má většina z nás. Všichni máme problémy, ale ne každý si umí poradit a rozumně je vyřešit. Někdo stále tápe, někdo hledá stále nové cesty, které ho neuspokojují a někdo rezignuje a řeší je tím nejhorším způsobem, který může zvolit. Jsme lidé, jsou nás miliony a řešení problémů nebývá vůbec lehké. Vzhledem romantická, zasněná a krásná Romy Schneider, jedna v té době z nejlepších a nejžádanějších hereček, ztvárnila roli opuštěné manželky opravdu vynikajícím způsobem. Ve spolupráci s neméně známým hercem a zpěvákem Claude Brasseurem a charismatickým Bruno Cremerem připravila divákovi nevšední zážitek. Tento film zcela jistě patří právem do pokladnice francouzské kinematografie minulého století.

Příběhy, který píše život bývají smutné, veselé, kruté, prostě různé, ... a pak také ty obyčejné, ... všední, které brzo zapomeneme. Tento příběh, který se ve skutečnosti možná někde a někomu stal a nebo také ne, patří mezi ty smutné. Když je něco smutného, je to i dojemné a působí to na city těch, kteří se nějakým způsobem děje zúčastňují. Buď jako přímý účastník, nebo pouze jako divák filmu. Když je děj filmu smutný a dojemný, reagujeme na to každý jiným způsobem. Některým ukápne slza dojetí, druzí, ti cyničtější film zavrhnou se slovy, že se jedná o citové vydírání. Tento snímek určitě nevznikl proto, aby z nás vyloudil slzy, ale především proto, aby někteří, kteří to ještě neví, pochopili, že zvládnout nespoutané a nevybouřené dětství lze i vlídným slovem. Pokud někdo očekává od filmu napínavý a předem neodhadnutelný vývoj děje, nechť dá přednost thrilleru či hororu a nehledá duševní uspokojení v tomto druhu filmového umění. Mou duši tento snímek oslovil rozhodně příjemně.

Skvělý snímek bratří Coenů. Jak jinak, že? Jen jsem nestrávil ten závěrečný dialog penzionovaného šerifa se svou manželkou. Jaksi mi to nedokleplo. Třeba příště :-) ......

J. P. Belmonda mám rád. Proto, nebo snad přesto se mi tento film těžko hodnotí. J. P. mám ve své paměti spojeného s akcí a sebevědomým jednáním. Lidé, kteří celý svůj aktivní život prožívají tzv. "na plný plyn" obvykle nebývají ani ve stáří až tak pasivní, jako se nám představil v tomto snímku J. P. Belmondo. Prostě, ta role pasívního starého muže mi jaksi nesedla k osobě J. P. Belmonda. Nechci tím naznačovat, že by J. P. roli starého muže nezahrál dobře, ale měl jsem při sledování pocit, jako bych pil černou kávu, která má chuť červeného vína. Přičemž obojí mám rád. Z toho důvodu si dovolím tento bezesporu námětem zajímavý film ohodnotit pouze třemi hvězdičkami, přičemž chápu tři hvězdičky jako ohodnocení slušného, nadprůměrného filmu. Vystřihnout si hlavní roli v pokročilém věku a navíc po mozkové mrtvici zaslouží ten nejvyšší obdiv. A ten J. P. Belmondo u mě jistě má.

Scénář tohoto filmu nemá špatnou myšlenku, jen jsem postrádal v tomto snímku jakýsi náboj, něco jako se říká u vína "jiskru". Ten děj plynul pomalu a líně, jako řeka vlévající se do moře ve své deltě. Samota, břímě těžkého života a odloučení od společnosti, to všechno jsou jistě věci zasahující hluboko do duše každého a ovlivňují jeho chování ke svému okolí. Ten film to krásně divákovi podává "na zlatém podnosu". Jistě tedy nemůžeme čekat, že bude plný elánu a chuti do života. Ale ta jiskřička v barvě tohoto "vína", alespoň v podobě něčeho malého, optimistického mi tam chyběla. I když, pravda, závěr nakonec nezanechá diváka až v tak špatné duševní náladě.

Naivní pohádka o dobru a zlu pro dospělé. Marvin a Hackman si pro tentokrát v tomto snímku vyměnili role. Hackman jako záporňák a Marvin klaďas jako vyšitý. Sissy dovršuje ten duchem chudý příběh svou dívčí "nevinností", odhalenými prsy a neuvěřitelně oddanýma očima, kterýma kouká na Marvina. No jo, točily se v sedmdesátých letech lepší filmy.