troufalka

Nejsem přítel sdílení soukromí na internetu, ksichtoknihu sice mám, ale příliš jí nesdílím. Způsob vyprávění prostřednictvím média mi nevadil, vadila mi nevěrohodnost. Ale ta už k americkým béčkům a céčkům tak nějak patří.

Těšíla jsem se na víc umění a více ze zmiňovaných měst

Oceniala sjem vykreslení charakterů. K pomyslné špičce kousek chybělo.

Buď víc srandy nebo víc napětí. Zatímco u Nedotknutelní nebo Řidič slečny Daisy je běloch, ten který vzdělává a nespoutaný živel je černoch, tady máme kultivovaného černocha a křupana italoameričana. Základní nastavení je dobré, ale zpracování je odfláknuté.

Nebavila jsem se.

Na skandinávské kinematogreafii oceňuji její svébytnost. Líbí se mi, když si stojí za svým a nesnaží se kopírovat americké trháky. I tady na malém prostoru jsem ocenila kameru. Je mnohem těžší natočit zajímavé snímky v komorním prostředí, než když jsou k dispozici barevné přírodní scenérie. Tady byla kamera přesná, dokázala podtrhnout podstatné, nepřikrášlovala ani neodváděla pozornost. Pro někoho možná pomalé tempo, já jsem ocenila postupné rozkrývání. Pohled pouze z jedné strany, nevidíme unesenou ženu, žádné prostřihy na silnici ani na řidiče, jen muž na příjmu. Když se zdánlivě nic neděje, šrotuje to nahlas nejen hlavnímu představiteli, ale i divákům. Aspoň mě. Velmi zdařilý debut!!

Kus jiné kultury, která je pro řadu z nás jen těžko pochopitelná.

Moc mě neberou blogy, holčičí filmy ani návody jak vařit. Propojení dvou příběhů u mě nefungovalo. Já se nudila.

Mám ráda kriminálky. Zatím jsem ocenila především ty filmové. Pak přišly Případy 1. oddělení a já vzala na milost seriály. Po prvních dvou dílech se začíná vysjňovat, příběh začíná dostávat tu správnou šťávu.

Udělat detektivní seriál jako komedii je na pováženou. Když jsem viděla upoutávky, byla jsem skeptická, ale kupodivu mě takhle nevážná ležernost celkem baví.